Vesmírní dýleři - 7. Odvrácená strana Měsíce
Pong vyzbrojený svými dvěma meči a větším množstvím vraždících létajících předmětů ukrytých v záhybech oblečení vysvětloval Worfovi, že je nutné bezpodmínečné zabití všech zasraných nácků a svini, která zabila Helgu, si ponechává pro sebe. Worfovi přenechal čest zabít velitele lodi. Worf se návrhu nijak nebránil, jeho ruce svíraly Bat'leth a za pasem měl zastrčenou dýku D'k tahg. Vydali se spoře osvětlenou chodbou vyzdobenou nacistickou symbolikou a precizní práce s kovem dávala jasně najevo, že tuto loď stavěl nacistickej inženýr, který nikdy neviděl nic jiného než nacistický ocelový město na Měsíci.
„Worfe, prostě půjdeme a budeme zabíjet své nepřátele. Nic komplikovanýho,“ řekl tichým hlasem Pong.
„Bez problému, už dlouho jsem nebyl ve skutečným boji. Enterprise je výzkumná loď a kapitán Picard nemá zabíjení příliš v lásce,“ odpověděl Worf.
„Nevadí, dnes si užijeme. Jo a počítám skóre,“ řekl Pong.
„Nepřemýšlím nad počtem mrtvých nepřátel. Cením si cti bojovníka,“ zamručel Worf.
Stáli před svými prvními dveřmi. Pong stiskl tlačítko ovládání, dveře se s kovovým zvukem otevřely a nikdo nikde. Stáli v křížení chodeb a na jedné ze zdí byl nacistickým fontem napsaný rozcestník. Černé písmo na bílém pozadí. Strojovna, jídelna, ubikace, výtah.
Nepřemýšleli a vydali se k výtahu. Chodba se mírně lomila, míjeli dveře označené čísly a boční krátké chodby.
Rozhodli se, že půjdou rovnou na můstek a předpokládali, že výtah je doveze kam potřebují.
Zanedlouho k němu došli a displej signalizoval, že výtah je v pohybu. Poodstoupili od dveří a čekali, kdo se objeví. Výtah zastavil a dveře se s tichým syčením otevřely. V kabině stáli dva nacističtí vojáci a vypadali velmi překvapeně. Nestihli udělat ani krok a oběma skoro současně padajícím hlavám probleskla poslední otázka života, kde se tady ti dva vzali.
Pong s napřaženým mečem se usmíval a pokynutím pochválil Worfovi čisté stětí náckovy hlavy.
„Wer sind Sie?“ ozvalo se jim za zády. Pong se otočil, z rukávu vyletěla kung-fu šipka a zapíchla se do ramene nácka, který zrovna vyšel z vedlejších dveří.
„Svině jedna. Ještě, že je otrávená,“ zamumlal Pong a rozeběhl se za postavou, která rychle zmizela zpět ve dveřích. V okamžiku, kdy doběhl ke dveřím se rozezněla siréna a rozblikala světla. Uběhly maximálně dvě sekundy.
„Worfe, poplach. Maso přichází, krev poteče proudem,“ zasmál se Pong a nechal nácka náckem, protože věděl, že jed již vykonal svoji práci.
„Jedeme výtahem,“ vstoupili oba dva do výtahu.
Prohlíželi si panel a marně hledali patro, kde by mohl být můstek.
„Chtělo by to plány, tady nepoznáme, kde je můstek,“ řekl Worf. Najednou se ozval palubní počítač.
„Heil Hitler, vážení hosté. Vítám vás na palubě 'Die Faust Gottes' třídy Adolf Hitler, vyrobené v Hitlerových závodech. Velící centrum je v patnáctém patře. Pokud máte jakékoliv dotazy, neváhejte se na mne obrátit. Jsem palubní počítač a mým úkolem je sloužit všem, kteří nejsou nečisté rasy.“
Pong s Worfem na sebe udiveně pohlédli a než se Klingon zeptal, proběhlo takové krátké trapné ticho.
„Počítači, kolik členů má tato posádka a kde se všichni nachází?“
„Než odpovíš, zavez nás na patnáctý patro,“ skočil do řeči Pong.
Výtah se rozjel a palubní počítač odpověděl na otázku.
„Posádka lodi činí 33 členů a nyní se všichni přesouvají k velícímu centru na patnácté patro, aby vás přivítali. Právě jsem se dozvěděl, že vás nemám pustit nikde jinde než na patnáctém. Velitel Helmut vás nechá žít, když se okamžitě vzdáte. Jsme ve značné přesile.“
Worf nepřemýšlel a okamžitě odpověděl.
„Bojovník se nikdy nevzdává.“
„Když myslíte, ale umřete zbytečně. Pro nic za nic,“ elektronickým hlasem s německým přízvukem odpověděl počítač.
„Pro Helgu nikdy není umřít jen tak pro nic za nic, slyšel si ho a okamžitě nás dovez na to posraný patnáctý, ať můžeme všechny nacizmrdy na palubě oddělat. Už mě nudíš, sračko!!!“ nasraně vykřikl Pong směrem ke stropu.
„Dobře, varování jste byli. Velitelova nabídka byla férová,“ řekl počítač.
„Přidej zmrde a neser,“ řval vztekem Pong.
„Worfe, zmrdy se střelnejma zbraněma nech na mě. Dojebu je otrávenejma šipkama,“ stihl ještě říct Pong, než výtah s cinknutím zastavil.
Dveře se otevřely, Pong vysunul ven malé zrcátko a prohlížel okolí.
„Worfe, tradičně ocelová místnost, se sloupy ze železa, spousta dementních fotek Adolfa a jestli počítám dobře, vidím devět nácků poschovávaných za sloupy. Desátej je je po tvý levý ruce hnedka za dveřma a čumí jako kretén na zrcátko. Doufám že seš rychlej, levá strana je tvá, pravá moje, zbraně maj všichni, tak ukaž co v tobě je, bojovníku,“ pousmál se Pong, jemuž zrudly oči krví.
„Žvaníš jak ženská, šikmovočko,“ odpověděl suše Worf.
„Bude zábava,“ zavýskl Pong a oba vyběhli z výtahu.
Nácek za dveřmi sice očekával výpad, ale neočekával rychlý výpad. Než stihl říci 'Sieg Heil!'', hrot Worfova Bat'lethu mu prošel uchem až do mozku. Klingon se nezdržel déle než bylo potřeba a rychle se schoval za první sloup. Věděl, že je za ním schován nácek. Podíval se směrem k Pongovi, který byl opřený o sloup na druhé straně a mrkl na něj. Pong odpověděl a pokynutím hlavy potvrdil, že z druhý strany sloupu je opravdu nácek, Worf mu s úsměvem naznačil rukou to samé a spustili tanec smrti a bolesti.
Pong elegantní kung-fu otočkou obešel sloup a setnul hlavu vojákovi, který se chystal střílet po Worfovi, protože nepochopil dobře signalizaci svého kolegy na druhé straně, že si má dát pozor. Worf se skrčil a elegantním kotoulem se dostal za sloup a mečem oddělil hlavu vojákovu. Nezastavili se a v rytmu smrti jejich kroky směřovaly k dalším schovaným nacistickým bojovníkům. Vše se odehrávalo tradičně jak ve zpomaleném filmu, protože zbývajících sedm nácků bylo mrtvých během několika sekund. Šesti popadaly hlavy jak kuželky a poslední nácek v místnosti jednou vystřelil, minul a než stiskl kohoutek podruhé, proklály ho dva meče.
„Pěkná choreografie, ty vole,“ řekl Pong. Worf si prohlédl čistou práci, setřel hadříkem krev z meče a mlčel.
„Nerad sdílíš pocity z bitvy, válečníku?“ rýpl si Pong.
„Bitva ještě nebyla dobojována, nemám radost ze zabíjení slabých protivníků,“ odpověděl po chvíli dumání Worf.
„Věřím, že na konci nás očekávají rovnocenní soupeři. Tak je to v každý hře,“ usmál se Pong a otevřel dveře, ke kterým se probojovali. Před nimi byla dlouhá chodba. Worfovo chřípí se roztáhlo a nasálo vzduch.
„Cítím na konci chodby pot a v něm strach.“
„Tak se jdem podívat, co se tam potí za prasata,“ řekl Pong a vyrazil.
Došli na křižovatku chodeb a rozcestník ukazoval směr k hangáru, na můstek a zbrojnici.
„Můstek je náš cíl,“ řekl Pong. Pokračovali chodbou, která se na konci prudce lámala do prava. Minuli několik dveří a když došli k ohybu chodby, vyvalil se z obou konců dav nácků s noži a mačetami v rukou.
Pong s Worfem se k sobě otočili zády a začali řezat nacizmrdy hlava nehlava. Meče se blýskaly, házely prasátka od světla v chodbě a vzduchem létaly kusy lidských údů a orgánů. Stěny se zbarvily krví a prořezané tepny raněných vojáků kropily okolí. Pong vytáhl ninja nůž, jenž v kombinaci s mečem utvořil smrtící kombinaci.
Bat'leth v rukou Worfa byl jako kombajn smrti. Jeho ostré hroty se zařezávaly hluboko do těl nácků a z jejich břišních dutin tahaly vnitřnosti a metry střev.
Oba bojovníci byli zborceni krví a ve vzduchu se vznášel pach střev, výkalů a moči umírajících a mrtvých.
Najednou bylo ticho a nikdo už na meče nenabíhal.
„Tak to bylo lepší,“ řekl Pong a otočil se obličejem ke Klingonovi. Ten jen pokynul hlavou a mlčel.
„Já vím, bitva ještě není dobojována. Kolik jich tak mohlo bejt?“ pousmál se Pong, jenž se konečně cítil ve svý nejlepší kůži.
Začal počítat, ale některá těla byla skutečně na sračky, takže se rozhodl, že spočítá jen hlavy. Předpokládal, že mezi náckama se nenašel žádnej, kterej by měl víc než jednu hlavu. V jednu chvíli, když nohou odhrnoval hromadu, se podivil.
„Hele ty vole, tady je ještě jeden živej. No, skoro živej.“
Worf se k němu sehnul a cosi mu zašeptal. Nácek jen zachrčel a z úst mu vytékala krvavá pěna. Klingonský bojovník se narovnal, vytáhl nůž, poklekl a vrazil do hrudi vojákovy.
„Bojovník si zaslouží čestnou a rychlou smrt,“ konstatoval a otřel D'k tahg.
„Ty seš tak čestnej až to bolí. Já bych ho nechal trpět a ještě bych mu naložil. Mám rád, když protivník před smrtí trpí.“
„V pojetí cti se lišíme, kolik jich bylo?“ řekl Worf.
„Čtrnáct, soudruhu v krvi, čtrnáct,“ odpověděl Pong.
„Jeden z mých předků zabil sedmdesát nepřátel, než ho přesila udolala. Jeho hrdinství je oslavováno v písních.“
„Nás nikdo neudolá, my si jdeme pro jasný vítězství a svoji zaslouženou dávku boje. Klidně s písní oslavující tvého předka.“
Worf vzal Pongova slova vážně a začal pět hrdelním hlasem starou klingonskou píseň, jejíž slova trhala malé čínské uši. Pong kroutil hlavou.
Zastavili u dveří s nápisem „Velitelská mistnost“. Podívali se na sebe, Worf přestal zpívat a otevřel dveře.
Dvě krví zalité postavy vstoupily do velitelského centra křižníku. Tam už na ně čekalo šest nácků. Velitel Helmut, nazigorila stojící nad tělem Helgy a čtyři nazimlátičky, které v rukou svíraly teleskopické obušky. Strohá, ale kovově elegantní výzdoba můstku byla pěkným místem pro krvavou bitku. V čele místnosti byl řídící panel lodi s velkou obrazovkou, ve které se usmíval brko kouřící Kapitán Blázen a Kokot. Na vše shlížel obraz Adolfa Hitlera v nadživotní velikosti.
Pong jim zamával a Blázen s Kokotem odpověděli na pozdrav.
„Jak to tam u vás jde?“ zeptal se Blázen.
„Šéfe dobře, zatím dvacet sedm mrtvejch zmrdů, zbejvá těhlech šest.“
„Dobrý skóre. Jak si vedl tvůj přítel?“ řekl Blázen.
„Báječně, řekni jeho šéfovi, že je dobrej bojovník,“ odpověděl Pong.
„Von vidí jak ste zborcení krví, chudák se tady celou dobu potí a je nervózní jak prvnička,“ zasmál se Blázen, „tak nám ukažte pěknou show a zabijte je všechny.“
„Šéfe, jasný. Mám pocit, že nás čekají dobří soupeři. Ne rovnocenní, ale užijeme si,“ skončil rozhovor Pong a otočil se k veliteli Helmutovi.
„Už si to pochopil? Neměli ste kurva zabíjet Helgu. Byla v tom všem nevinně a zkurvili ste Kokotovi dojem z tý vaší tisíciletý říše. Von jen takovej nadšenec do toho vašeho posranýho Adolfa a vy to takhle poserete, idioti,“ vychrlil ze sebe.
„My jsme chtěli jen pasažéry, které vezete. Vaše chyba, že jste to nechali dojít tak daleko. Ničím si nepomůžete, když nás zabijete. Půjde po vás celá naše armáda a budete pronásledováni po všech koutech známýho i neznámýho vesmíru,“ řekl s nacistickým klidem velitel Helmut.
„Ale hovno debile, až vás tady vyřídíme, poletíme dojebat tu vaši zasranou vesnici na Měsíci.“
„Tomu snad nevěříte ani v nejdivočejších snech,“ zasmál se Hans Helmut.
„Konec legrace. Bruno, Otto, Fritzi a Franzi, zabijte ten smrdutý odpad.“
