Během rozmisťování náloží se Pong s Worfem věnovali zabíjení přibíhajících nácků. Worf je kosil paprskometem údy neúdy, Pong svým mečem dorážel ty, kterým se nějak podařilo proběhnout mezi Worfovými smrtícími paprsky. Zbraň přestala najednou střílet.
„Pongu, došla mi baterie, kolik máme ještě času?“
„Šéfe, jak jste na tom?“ zařval Pong o patro níž.
„Dvě minuty a jsme hotovi,“ ozval se Blázen.
„Dobře, ukončíme to tady a sejdeme se na druhý straně u dveří, kterejma sme přišli,“ odpověděl Pong a otočil se zpět k Worfovi.
„Máme to tady skončit, vracíme se. Hodíme tam nálož a zavřeme ty posraný dveře.“
„Souhlasím,“ odpověděl Worf.
Pong odjistil nálož a několik granátů, počítal do deseti a hodil je do chodby.
„Zpátky, vole!“ zařval.
Udělali několik rychlých kroků zpět, než se ozval mohutný výbuch, který zhroutil část chodby.

Zvedli se z podlahy, setřásli ze sebe prach a Pong se otočil.
„Dobrá mrda.“
„Chceš nás zabít, Pongu?“ řval z druhý strany Blázen.
„Šéfe, nechci. Jen sem si chtěl bejt jistej, že nás už nikdo těma dveřma nepřijde otravovat,“ pousmál se Pong.
„Vim, dělám si prdel. Mizíme, tady se to za pět minut změní v ohnivý peklo!“

Proběhli zpět chodbou a vyšli ven. Na tom, čemu náckové nejspíš říkají nebe, byla vidět Kapka, kterak svými kanóny střílí po dronech. Z druhé strany letištní plochy se k nim řítil oddíl nasraných esesmanů.
„Karlos, jsme venku, vyzvedni nás,“ řekl do komunikátoru Blázen.

„Tak jsme zůstali opuštění. Dáš si lajnu, kamaráde?“ zeptal se Karlos, když Blázen s ostatními opustil Kapku.
„Děkuji, raději ne,“ odpověděl Gordi.
„A panáka, vole?“
„Synthehol nepiji,“ řekl šéfinženýr.
„Synthehol?“ podivil se Karlos.
„Cože?“
„Neznáte synthehol?“ divil se pro změnu zase Gordi.
„Ne, co to je?“
„Alternativa alkoholu, kterou vynalezli Ferengové. Má stejnou chuť a vůni jako etanol, ale nemá vedlejší účinky.“
„Jak nemá vedlejší účinky?“
„Není po něm otrava organismu.“
„Jakože nemám opici? To ses posral. Chlast a nemít po něm opici, co to je za kravinu? Po chlastu máš mít opici jak hovado!“ rozčílil se Karlos.
„Tohle je, kamaráde, poctivej starej dobrej chlast, žádná náhražka. Tady máš a napij se zhluboka, ty vole,“ podal láhev Gordimu.
Tomu se příliš nechtělo, ale viděl, že Karlos je rudej vzteky, tak se opatrně napil. Karlosův silný absinth mu neudělal dobře na žaludek, ale nepoblil se.
„To je síla, co kamaráde?“ zasmál se Karlos, dal lajnu a odlepil Kapku ze země.

Kapka se ve vzduchu lehce zakymácela, což probudilo doktorku a poradkyni. Obě přišli na můstek zrovna ve chvíli, kdy Gordi mocně upíjel z láhve se zeleným jedem.
„Vidíš kamaráde, jak ti šmakuje. Teď tam šoupni jednu kobru,“ smál se Karlos a podával Gordimu tácek s lajnama se šňupátkem.
„Co to …?“ vyjekla doktorka Crusherová.
„Ahoj děvčata, zrovínka se seznamujeme,“ s úsměvem na tváři přivítal nově příchozí Karlos.
„Co to …?“ koktala doktorka.
„Beverly, uklidněte se a pojďte si dát se mnou panáka!“ zahulákal La Forge. „Cítím nějakou zvláštní energii,“ vstoupila do řeči poradkyně Troi.
„Kotě to cítíš. Pojď poznat její zdroj, sílu a moc,“ smál se pořád Karlos a natáhl do nosu další lajnu.

„Píp, píp, píp, píp, píp,“ rozpípal se palubní počítač. Karlos se otočil zpět k ovládacímu pultu, přeskočil do pracovního režimu a začal cosi bušit do konzole.
„Kamaráde, máme hosty,“ řekl a stiskl červené tlačítko. Štíty se zapnuly a přední kanón pokropil přibližující se skupinu nácků.
„Yeah!“ vykřikl Karlos a vyslal do okolí několik raket. Ty prolétly střechami hal a vybuchly. Obzor zakryla ohnivá stěna.
„Buďte opatrný, ať neublížíte civilistům,“ vykřikla poradkyně a ukázala na skupinu žen a dětí, která se objevila na druhé straně náměstí.
„Troi, lidé v uniformách nikdy nemůžou být civilisté. To je zákon uniformy,“ podotkl Karlos.
„Tak dávejte, proboha, pozor aspoň na ty děti!“ křikla poradkyně.
„No, děti, já nevím poradkyně,“ zamyslel se Karlos a pokračoval ve střelbě po neustále přibíhajících skupinách ozbrojenců. Kulky z kulometů se odrážely od kovových stěn, plotů, chodníku a chaoticky létaly všemi směry.
„Drony na pravoboku!“ vykřikl Gordi.
„V klidu kamaráde, automatika je pokropí,“ řekl Karlos a věnoval se řízení lodi. Najednou si všiml, že k nim letí raketa. Vybuchla nárazem o silové pole a když se rozplynul dým, uviděl dvě děti s bazukami v rukou.
„Hovno civilisti, malý zkurvený parchanti,“ zamumlal Karlos a poslal jejich směrem dávku z kanónu.
„Vždyť to byly děti, proboha, člověče!!“ vyděsila se poradkyně a omdlela. „Doktorko, odneste ji do pokoje, tohle není naše realita,“ řekl Gordi, sundal vizor a přihnul si z láhve.

Karlos se věnoval střelbě do okolí a jeho nový přítel drtil hroudy kokainu. Místo pod nimi se změnilo v hořící trosky a tavící ocel deformovala domy a haly.
„Karlos, jsme venku, vyzvedni nás,“ ozvalo se z komunikátoru. Karlos se podíval na místo původního přistání a uviděl, že ze dveří vyšel Blázen a jeho skupina.
„Kapitáne, přistávací plocha je domrdaná, budu vás muset naložit jinde.“
„Karlos, tady se rozpoutalo peklo, rychle nás vyzvedni,“ odpověděl Blázen.
„Kapitáne, posílám souřadnice, místo novýho nabrání asi 600 metrů na pěti hodinách.“
„Karlos, ty mě sereš,“ řekl nasraně Blázen a ukončil komunikaci.
Kapka pod velením Karlose zamířila k novým souřadnicím.

„Malá změna plánu, budeme muset projít několika halami na nové místo setkání,“ řekl Blázen. „Kokote, už bys měl mít nový souřadnice v paměti, tak nás s Pongem veďte, ať už můžeme odletět do prdele, přestává mě to tady bavit. Potřebuju se uklidnit,“ pokračoval Blázen, vyndal krabičku s hulením a začal motat brko.
„Můj vůdce, na váš rozkaz. Pongu, Worfe za mnou.“
Skupina se zanořila do rozžhavených útrob nacistického komplexu a Worf s Pongem čistili čelo od skupin bránících vojáků. Worfův paprskomet s vyměněnou baterií zručně odpovídal na střelbu a Pongův meč dočišťoval to, co Worf nedodělal. Neměnili vyzkoušenou a osvědčenou metodu. Chodbou, kterou prošli, pokryli kobercem mrtvých nacistů a situace nevypadala, že by se pro ně měla otočit. Zastavili u dveří.
„Můj vůdce, musíme projít halou, která je za těmito dveřmi a na druhé straně by nás měl čekat Karlos s Kapkou. Nezbejvá nám nic jinýho než otevřít, senzory detekují značný počet obránců,“ řekl Kokot.
„Jak značný počet?“
„Můj vůdce, podívejte se sám,“ řekl Kokot a ukázal Bláznovi displej.
„Jak jsou pěkně vyrovnaní, v řadách, jeden za druhým, řada vedle řady. Ty vole, to je nějaký divný,“ zamyslel se Blázen a zapálil joint, který během přestřelky v chodbě stihl zhasnout.
„Šéfe, serem na to, jak jsou vyrovnaný, vlítneme tam a vyjebeme s nima,“ vstoupil do debaty Pong.
„Jo, nic nám nezbejvá. Půjdeš s Worfem první.“

Tradičně otevřeli dvoukřídlé vrata, tření železa o železo vydalo nepříjemný zvuk a ocitli se v hale, kde na stojanech visela humanoidní těla.
„Co to kurva je?“ pronesl hlasitě myšlenku Pong.
„Veliteli, humanoidní formy života, pravděpodobně původně lidské, ale s přidaným genem nám neznámé rasy,“ řekl Dat při pohledu na Kokotův detektor.
„Perník,“ zamručel Blázen.
„Blázne, jaký perník?“ zeptal se Jean-Luc.
„Methamfetamin, ten asi znáte. To bylo zboží, který jsme přivezli.“
„Proč jste ho sem přivezli? U nás je nelegální,“ pokračoval v otázkách Picard.
„V naší realitě je jeho status podle určení jednotlivých vlád, my s ním jenom obchodujem a až teďka mě došlo, proč ho asi ti pošahanci chtěli, když zrovna tady mají snad i za držení tresty smrti. Byla to normální legální zakázka.“
„K čemu ho mohli chtít?“ zeptal se zase Jean-Luc.
„Hungský gen. Vložili hungský gen do lidské DNA, aby stvořili vojáka,“ vstoupil do řeči Kokot a pokračoval.
„Pravděpodobně se jim podařilo stvořit umělý organismus, ale přenesli do nové bytosti závislost na pervitinu. Já s Datem půjdeme najít řídící počítač, stáhneme data a zničíme to tady. Máme ještě nálože?“
Worf s Pongem pohlédli do svých batohů a souhlasně zakývali hlavou.
„Fajn, úkoly sou rozdaný, bacha na zmrdy,“ řekl Blázen, dokouřil joint, odhodil zbytek na zem a zašlápl.

Kokot s Datem zamířili k prosklené krabici uprostřed haly, která se jevila býti centrálou. Procházeli mezi visícími těly připojených hadičkami k rozvodnému potrubí a mlčeli. Mlčení prolomil Dat.
„Pane kolego, není divné, že tu není žádná stráž?“
„Je, ale pevně doufám, že je venku zaměstnává Karlos,“ odpověděl Blázen. Z venčí bylo slyšet dunění střelby a výbuchů raket.
Zakrátko došli k skleněné místnosti tvaru krychle a spatřili uvnitř tři vědce, kteří něco gestikulovali.
„Rozumíš jim?“ zeptal se Kokot.
„Ne,“ odpověděl Dat.
„Tak jdeme dovnitř,“ řekl Kokot a rozbil skleněné dveře. Postavy v bílých oblecích cosi křičely, ale Kokot jim nevěnoval pozornost a úderem pěsti je složil k zemi. Oba androidi se postavili k ovládacímu pultu, připojili se a začali stahovat data.
„Pane kolego, myslím, že toto není jediná hala s klony,“ řekl Dat.
„Také si myslím a pokud to chápu dobře, můžeme jim změnit dávkování výživy,“ odpověděl Kokot.
„Co tím myslíte, pane Kolego?“ zeptal se Dat.
„No, že bychom je mohli zabít všechny najednou.“
„Nebyla by to masová vražda?“
„Nebyla. Date, podívej se do souboru XG-6541TY, který je ve složce 'Rozkazy'.“
Dat se zamyslel, bylo vidět, že pozitronová matrice jede na plný obrátky a pak promluvil.
„Zvláštní rozkaz. Mě z něj vychází, že cílem bude zaútočit a obsadit Zemi. Proč by to dělali? Vždyť tady mají spoustu možností a vesmír k dispozici.“
„Date, mají to v srdcích. Kdyby ty svině nezabili Helgu, kterou jsem měl rád, žil bych tady. Adolf Hitler byl pro mě jako bůh, který stvořil národ oddaných lidí.“
„Pane kolego, řekl bych, že to nemáte v hlavě příliš v pořádku,“ řekl Dat a odpojil se od terminálu.
„Kdybys věděl, jaký sračky mám za sebou. Nechceš nahrát můj deník? Možná pochopíš, čím vším jsem prošel,“ odpověděl Kokot.
„Pane kolego, vy byste mi dovolil nahlédnout do vaše soukromého života? Byl bych hrozně vděčný, protože v naší realitě jsem jediný,“ pokračoval Dat a odkryl konektor na zápěstí.
„Bude mi ctí.“
Kokot vytáhl z ucha kabel a připojil se k Datovi.
„Lehce nekompatibilní rozhraní, ale data přicházejí,“ řekl Dat a bylo vidět, že čte deník jak data tekla do jeho paměti.
Kokot se odpojil. „To je vše.“
„Pane kolego, věru neuvěřitelný příběh,“ divil se Dat.
„Já vím, ale končíme. Trošku jsem změnil parametry tekuté stravy, máme všechno, jenž jsme chtěli získat a můžeme jít. Možná ještě pomůžeme ostatním,“ prohlásil Kokot.