Vesmírní dýleři - 7. Odvrácená strana Měsíce
„Tak ty jsi Kokot,“ řekl Dat Kokotovi.
„Ano, jsem. Uměle vytvořený robot s umělým mozkem uvědomujícím si sebe sama. Jsem živý, stejně jako ty, Date. A jsou nás miliony.“
„Pane Kokote, já jsem jedinečný, nelze mě zkopírovat, protože pak už bych nebyl jedinečný.“
„Date, ty to asi zcela nechápeš, ale my všichni jsme jedineční. Ano, máme umělý mozek v závislosti na použité verzi, ale každý jsme obdaření jedinečností, uvědomujeme si sebe sama. Tedy pokud zákazník nezadal v objednávce požadavek k potlačení ega. Pak byly vyrobeny identické kopie, propojené do sítě, které se daly ovládat z jednoho místa. Ale to je na dlouhou debatu, stejně jako cítím, že by ses rád zeptal na typ mého mozku. Ano, mě by zajímal i tvůj mozek, ale bohužel plány mi od něj asi nedáš,“ úsměvem se zavlnil Kokotův knírek.
„Kolego Kokote, nedám, protože by byly k ničemu. Soongova práce byla velké filosofické dílo.“
Debatu narušil palubní komunikátor.
„Kokote, senzory detekují nacistickou loď. Přijď okamžitě na můstek,“ řekl Bláznův hlas.
„Můj vůdče, hned jsem u vás,“ řekl Kokot a otočil se k Datovi. „Musíme jít.“
Na můstku už byla celá posádka modulu Enterprise a oba kapitáni byli zaujati družným hovorem.
„Kokote, že už ses konečně tady, máme tady problém. Náckové sledovali naši stopu a blíží se,“ pozdravil robota Kapitán Blázen.
„Už nás našli?“ zeptal se Kokot.
„Ještě nás jejich senzory nedetekovaly,“ odpověděl Karlos.
„Zapnu maskováni,“ řekl Kokot, posadil se do křesla a navolil sekvenci příkazů. Kapka zavrněla a kolem ní, z pohledu vnějšího pozorovatele, proběhla vlna slabého záření a zmizela. Nacistická loď se přiblížila na vzdálenost několika set metrů a zastavila. Jasně byl vidět její černý nátěr s identifikačními čísly a symboly SS.
„Pane, myslím, že prohledávají okolní prostor,“ ozval se Dat, „kolego Kokote, mohu se posadit vedle vás?“
„Jistě Date, zaujmi místo druhého pilota. Myslím, že jsi chápavý a rychle pochopíš náš interface,“ odpověděl Kokot a ani se nezeptal Blázna. Ten se podíval po partě na můstku, pokrčil rameny a začal si ve svém kapitánském křesle motat brko.
„Šéfe, co budeme dělat? Zabijeme je?“
„Pongu, já nevím. Zahulíme a uvidíme,“ odpověděl Blázen. Pong si vzal odpověď osobně a vyndal náčiní určené k drcení methamfetaminu. Karlos měl dávno narýsováno, ten si jen tak pošňupával. Jean-Luc Picard se potil a rozhlížel po místě, kde se ocitl a měl pocit, že to nemůže dopadnout dobře.
„Cítím chuť smrti a touhu zabíjet,“ ozvala se poradkyně Troi.
„Já tě taky cítím,“ otočil se k ní Pong a promnul svoji čínskou kung-fu bradku.
„Ty jedno úchylné zvíře, moje frnda by tě chtěla sežrat, ale to co cítím nyní jde z té lodi venku,“ odpověděla mu s kamennou tváří.
„Až bude chvíli klid, zajdeme ke mně do kajuty a ukážu ti svoji sbírku úchylnejch videoher,“ lascivně zamrkal víčky a významně pozvedl pravé obočí Pong.
„Poradkyně?“ vyděšeně se obrátil k Troi Picard.
„Kapitáne, cítím váš vnitřní zmatek, ale jsou věci, které o mě nevíte. A tenhle zvrhlej Číňan je stoprocentně ztělesňuje,“ řekla Troi a všimla si, že doktorka Crusherová vypadá stejně šokovaně jako kapitán Jean-Luc. Worf vypadal přivyklý drsnějším posádkám a zůstával v klidu, šéfinženýr La-Forge stál za Datem a věnoval se úplně jiným věcem.
„Něco z nich vylétá,“ zvedl ruku Blázen a ukázal na nacistickou loď, ze které vyletělo několik paprsků složených z drobných svítících bodů, které se rozprostřely do plochy a pomalu se pohybovaly vpřed.
„Kapitáne, myslím, že vědí, že se tu někde schováváme. Předpokládám, že až do nás sondy narazí, odhalí nás,“ řekl Dat.
„Můžeme tomu nějak zabránit?“ zeptal se Blázen.
„Ne, Kapitáne,“ odpověděl Kokot.
„Chceme znát sílu jejich zbraní?“ byla další otázka Kapitána Blázna.
„Šéfe, já bych ji rád poznal,“ zasmál se Pong a podíval se po Worfovi, „co ty, fešáku? Dal by sis férovej souboj dva proti přesile?“
„Válečník se nebojí postavit přesile nepřátel. Válečník je poctěn, když se může brodit v krvi zabitých nepřátel,“ odpověděl Worf.
„Fajn, ty seš můj člověk, běž si do zbrojnice vybrat zbraně, já tady vysvětlím kapitánům, že potřebujeme zajmout velitele nepřátelské lodi, abychom ho mohli vyslechnout a použít jako rukojmí,“ zcela odhalil svůj tajný plán Pong.
Blázen se podíval na Picarda, ten jen seděl a potil se, tak usoudil, že vyřešení situace je opět na něm.
„Vážení roboti, dopřejeme pánům něco málo zábavy a je fakt, že Pong má pravdu, musíme vyslechnout velitele a snad se dozvíme, kde jsou schovaný věci našich přátel z Enterprise,“ krátce se odmlčel, „tedy doufám, že stále ještě přátel. Kokote, vypni maskování a přesuň energii do štítů a kontaktuj je. Zkusíme nejdřív diplomatickou cestu a když selže, jakože selže, dáme prostor našim milovníkům zabíjení nepřátel v přesile.“
Kokot provedl příkaz a zkusil několik komunikačních frekvencí. Chvíli se nic nedělo, pak se objevila na jednom z velkých displejů bitva mravenců (pozn: lidové označení pro zrnění analogové televize), posléze pár kostiček až se objevila zjizvená tvář nacistického velitele lodi v uniformě a čepici s velkou lebkou.
„Jsem Oberführer Hans Helmut von Schweinefarm, velitel lodi Die Faust Gottes třídy Adolf Hitler a jsem tu, abych převzal uprchlíky a zajistil vaši loď.“
„Já jsem Blázen a říkám nasrat. Zboží jsme dovezli, peníze dostali a za to drobné nedorozumění, které způsobil jeden z mých členů se hluboce omlouvám. Co se týče našich hostů, jsme v mezinárodním prostoru a nepodléháme tudíž vaší judikatuře,“ kouříc brko a s úsměvem na tváří odpověděl Blázen.
Kokot s Datem se na něj podívali a kapitán Picard si utřel kapesníkem čelo.
„V tom případě se k vám budeme muset nalodit a vzít si sami, co je naše. Sklopte štíty,“ odpověděl klidně Helmut.
„Já říkám nasrat, vraťte se domů a budete žít,“ řekl Blázen.
„Herr Blázen. Jak bych vám to vysvětlil. Mě nezajímáte vy, ani ten váš úchylnej Číňan, jehož anální otvor by zasloužil rožhavenej kolík, ale chci jen vaši loď a tu partu s robotem, která je na palubě. Loď se nám líbí, stejně jako jejich, měli jsme čas se porozhlédnout a vaše technologie je neuvěřitelně stará a účinná,“ pokračoval klidně Helmut.
„Znova říkám nasrat, otočte se a budete žít. Nechtějte, abych použil naše prastarý zbraně.“
„Kokote, jsi schopnej zjistit kolik jich je na palubě?“
„Myslím, že ano,“ řekl Kokot.
„Herr Blázen, já tušil, že s vámi bude problém,“ řekl Hans Helmut a podíval se mimo záběr. Chvíli bylo dramatické ticho, kdy se všichni na sebe podívali, pak se v obraze objevil další naciúchyl a držel pod krkem Helgu.
„Helgo!“ vykřikl Pong.
„Pongu!“ vykřikla Helga, než nácek tlustou rukou stiskl její bílé hrdlo.
„Herr Blázen, my nejsme debilové. Zmáčkli jsme Helgu a všechno nám vyklopila. Vzdejte se a možná budete žít,“ řekl Helmut.
Blázen se otočil k Pongovi, kterému se krví podlily oči. Tušil, že Helga už to má spočítaný.
„Herr Blázen, jak jste se rozhodl?“ zeptal se jestě jednou Hans Helmut.
Helga se mezitím dostala ze sevření a vykřikla.
„Nasrat jim, stejně vás všechny oddělaj!“
Hans pokynul hlavou směrem k náckovi, ne nepodobnému gorile, který držel Helgu. Vytáhl dlouhý nůž s lebkou a runami, otočil hlavu Helgy přímo do záběru a odhalil krk. Úchylně se zasmál a nožem, pomalu a s rozkoší, rozřízl bledý krk. Rudá krev stékala po uniformě a Pong se neudržel, když Helga zavřela svá ústa, šeptaje svá poslední slova.
„Budeš žrát vlastní koule!“ hlasitě vykřikl.
„Blázne, ti lidé nemají v hlavě nic jiného než touhu po smrti. Nemáme šanci,“ řekla poradkyně Troi.
„V pohodě, teď začne to pravý divadlo, oni si myslej, že sme nějaký amatéři, ale až poznaj Ponga, tak poznaj že peklo je růžová zahrada pro buzeranty. Pongu, běž s Worfem do transportní místnosti a vem si sebou čelovku, ať máme přímej přenos z akce. Kokote, zapřemejšlej s Datem, jestli by je nešlo nějak ochromit, aby nám neupláchli a nebránili se.“
Pong odešel a roboti si vyměnili pár velmi rychlých informací.
„Kapitáne, myslím, že jim můžu zasáhnout kompenzační nádrže,“ řekl nakonec Kokot.
„Udělej co můžeš a pak tam přesuň naše dva bojovníky. Mimochodem, už jsi zjistil kolik jich tam je?“
„Třicet, můj vůdce,“ odpověděl Kokot.
„To bude férová a rychlá bitka,“ zasmál se Blázen a potáhl z jointa. Kapitán Picard si opět otíral pot z čela.
„Šéfe, dva muži připraveni k transportu a nadržení udusit nepřátele vlastní krví,“ ohlásil se Pong z transportéru.
„Čekejte na můj rozkaz,“ odpověděl Blázen a otočil se k Kokotovi, „znič jim ty posraný motory.“
„Můj vůdce, na váš rozkaz,“ zahlásil Kokot a potvrdil připravený skript. Počítač zablikal a z přední části Kapky vylétl úzký paprsek a zasáhl místo ve spodní části nacistické lodi. Objevilo se prudké světlo a motory zhasly.
„Ty vole, přesnej zásah,“ vykřikl Karlos.
„Pongu, máte zelenou,“ ohlásil Blázen dvojici zabijáků připravených ztrestat zkurvený nácky.
„Kokote, spoj se s těma zmrdama,“ přikázal robotovi.
„Dobře,“ odpověděl Kokot a zkusil se spojit s nacistickým křižníkem. Oberführer Helmut oproti jeho očekávání žádost přijal a ukázal se na monitoru.
„Herr Blázen, to se vám povedlo. Vyřadit nám zdroj energie byl překvapivý tah. Moc jste si nepomohli, zbraně nám stále fungují.“
„To má bejt výhrůžka?“ zeptal se Blázen.
„Pokud to tak cejtíte, je vše v naprostém pořádku. Akorát jste mě trošku naštvali a zemřete,“ pokračoval Hans.
Kokot se v tu samou chvíli naklonil k Bláznovi a cosi mu pošeptal. Kapitán se rozesmál.
„Čemu se tak smějete? Přijde vám legrační, že zemřete?“ podivil se Hans Helmut.
„Ne, ale myslím, že jste v prdeli. Teďka poškádlíme tu vaši podělanou kocábku a uvidíme, jestli budete schopni opětovat útok,“ řekl suše Blázen. Na čele Helmutově se objevila kapka potu.
„Kokote, můžeš,“ přikázal Blázen. Robot opět vystřelil slabý paprsek. Helmutova nacistická kocábka se zachvěla, ale poškozena nebyla.
Blázen s pocitem uspokojení a šklebem na obličeji sledoval Hanse, stále stojícího před kamerou komunikátoru. V přímém přenosu viděl, jak se výraz jeho obličeje změnil ze sebevědomého na vystrašený.
„Tak co? Ukážeš mi ty kokote co umíte? Já myslim, že akorát tak hovno. Ale já mám ještě co ukázat,“ řekl Blázen a přisunul před sebe jeden z monitorů, kde byl přenos z Pongovy čelovky. Zrovna se radil s Worfem kudy se vydat.
„Hansi, dva muži si pro vás jdou. Helgu jsem měl rád a nemám rád, když někdo zabijí moje přátele. Dívej se a očekávej svůj mrzký a bolestivý konec,“ zasmál se opět Blázen.
