Vesmírní dýleři - 7. Odvrácená strana Měsíce
Zhruba po čtyřech hodinách vylezl Pong s Helgou z pokoje a vypadali velmi spokojeně. Helga pajdala, pravděpodobně od bolavé pánve, rozcuchané vlasy a uniforma bez knoflíčků s utrženým rukávem byl jen malý roztomilý detail, který přispíval k jejímu maximálnímu štěstí.
„Sem ji to nandal, děvce nacistický. Toho bohdá nebude, aby podřadná rasa z boje utíkala,“ smál se Pong a plácl Helgu po prdeli. Byla pouze kalhotkách s hákovým křížem v místě překrývající pipinu a zpod rozedraného kabátu uniformy vyskakovaly dvě roztomilé kozičky.
„Helgo, dej se do pořádku, oblíkni se a jdeme za zábavou,“ zhodnotil Blázen skoro nahou Měsíčňanku.
„Asi bych měla,“ odpověděla tiše a zmizela v koupelně.
„Pongu, ty prasáku,“ smál se Karlos a podal mu láhev.
Kokot mlčel a kroutil hlavou, protože měl z toho všeho špatný pocit.
Helga vyšla z koupelny a přes hotelovou službu si objednala novou uniformu.
„Půl hodinky a vyrazíme, Pongu připrav mi pár lajn.“
Na ulici před hotelem stál železný vůz s hákovým křížem a nápisem „Taxi“. Nastoupili a Helga, která vypadala jako nová, řekla řidiči, aby je odvezl k podniku Panzerfaust. Ve městě se už setmělo a Helga hostům vysvětlila, že osvětlení řídí automatika a občas i zaprší. Vody sice mají dost, ale přeci jen se s ní musí šetřit.
„Helgo, jak se tady vůbec žije? Já z toho železa všude okolo fakt nemůžu,“ zeptal se Karlos.
„Už jsme zvyklí. Neznáme nic jiného a žijeme tu po generace. Navíc železo je nejdostupnější materiál, pod povrchem měsíce jsou ho velké zásoby,“ vysvětlila.
„Hrozně málo zeleně, kolonie na Titanu je na tom v tomhle směru o dost lépe,“ řekl ještě Karlos.
„Slyšela jsem. Některé kolegyně měly štěstí, že mohly vyjet jako doprovod na služební cesty mimo Měsíc.“
„Seš taková děvka proškolená,“ potichu zamumlal Pong a Helga ho kopla lehce botou. Cestující umlkli a pozorovali výhled z oken taxi.
„Vystupovat vážení, jsme na místě,“ ohlásil řidič, Helga mu zaplatila a vystoupili. Ocitli se před strohým kovovým průčelím jemuž dominovaly dvě skřížené pancéřové pěsti a tradičně hákový kříž.
Dveře opět hlídali uniformovaní muži, kteří zasalutovali a otevřeli. Vstoupili do atria s červeným kobercem a dvojitým kovovým schodištěm, které obepínalo kovovou sochu Adolfa Hitlera v nadživotní velikost.
„Já se z toho Hitlera poseru,“ zašeptal Pong Bláznovi do ucha.
„Chápu, vydržíme tenhle večer a zejtra se zdekujeme domů, příteli,“ odpověděl Blázen.
Vyšli po schodišti, prohlédli si detailně sochu Hitlera a ocitli před velkými dvoukřídlými dveřmi. Ozbrojená uniformovaná stráž otevřela a vešli do rozhlehlé haly se sloupy s mnoha kulatými stoly a židlemi, která byla neskutečně narvaná lidmi v různých stádiích vyndanosti.
„Chtěli jste bordel, máte bordel,“ zasmála se Helga, vstoupila a zamířila k první obsluze, kterou spatřila. Chvíli s ní hovořila, pak se vrátila k hostům a vysvětlila, že za chvíli přijde číšník, který se o ně po zbytek večera postará. Netrvalo nijak dlouho, než přišel mladý blond muž s modrýma očima, tradičně v uniformě a zavedl je do oddělené kóje.
Stěny kóje byly netradičně vyzdobené obrazy Adolfa Hitlera v různých pózách. Na stěně visela závěsná televize, ve které zrovna běžel projev Adolfa Hitlera.
„Šéfe, já bych mrdal. Tady mě jebne,“ zamumlal Pong. Karlos položil na dřevěný stůl láhev absinthu a rozložil své nářadí. Kokot se posadil, mlčel a sledoval skrz roztažený závěs ruch na tanečním parketu, kde křepčily různě vyndané osoby za zvuků dupavé dechovky, kterou trápením hudebních nástrojů vyluzovala skupina hudebníků na pódiu.
„Můj… Kapitáne, tady to nedáme,“ řekl Kokot.
„Ty vole, nevim,“ zasmušile odpověděl Blázen a vyndal balící náčiní. V tu chvíli vstoupila Helga.
„Schovejte to, objednala jsem Hitlerovo točený, Hitlerův šňaps a Hitlerovy tapas. Pak přinesou stejky po židovsku z bejčků z chovu Hitlerovy biofarmy a nechala jsem je udělat krvavý. Užijeme si, pobavíme a domluvila sem nějakou společnost.“
„Jídlo? Dobře si udělala, začínám mít docela hlad,“ řekl Blázen a schoval opět svoje vybavení. Karlos si šňupl a udělal to samý jako Kapitán.
„A potkala jsem na záchodcích přítele Zyklona, občas má nějaký řasy, tak jsem vzala ochutnávku. Můžeme to tady v klidu vykouřit.“
„Helgo, to si mě potěšila, že sis vzpomněla. Ubalíš to?“ zasmál se Blázen.
„Jasně,“ odpověděla a začala chystat svůj model jointu. Vytvořila normální balenou cigaretu bez filtru a zapálila. Natáhla, mocně pokašlala a vyfoukla kouř z plic. Pak podala cigaretu Bláznovi, jenž mohutně natáhl a příšerně se rozkašlal.
„Kurva, to chutná jako čaj,“ ulevil si.
„Já jsem říkala, že nic jinýho nemáme, ale kope dobře,“ odpověděla se smíchem Helga.
„Nacihulení, já se poseru,“ křečovitě se zasmál Blázen.
„Chcete to někdo ochutnat?“ zeptal se zbytku. Ti mlčky zakroutili hlavou, ať si Kapitán pořádně užije sám.
Vstoupil blonďatý mladík v uniformě a nesl nápoje. Za ním přišli další tři číšníci, kteří nesli tácy s tapas, stejky a přílohami.
„Žrádlo dorazilo,“ zasmál se Karlos a hmátl po masu. Prohlédl ho ze všech stran, očuchal a položil na talíř. Vzal vidličku a stejkový nůž a řízl do masa. Vyvalila se šťávička, Karlos kousek odřízl a vložil do úst. Převaloval maso na jazyku, začal kousat a nakonec polkl.
„Není to špatné, Kapitáne,“ řekl a pustil se do jídla.
Kokot stále mlčel a díval se. Aby nebyl nápadný, občas dělal, že jí.
„Herr, nechutná vám?“ zeptal se bloňdák.
„Omlouvám se, ale mám nemocný žaludek,“ odpověděl Kokot.
„To mě mrzí,“ řekl číšník a podíval se směrem k Pongovi, protože ucítil jeho pronikavý pohled.
„Číšníku, můžu znát tvoje jméno?“ zeptal se a jeho rozšířené zorničky vypadaly, jakoby vydávaly prudkou zář světla.
„Willy, herr,“ odvětil číšník.
„Vilík, pěkný jméno. Vilíku, naleješ mi panáka toho vašeho šňapsu?“ pokračoval Pong a drbal svoji čínskou bradku.
„Herr, bude mi potěšením,“ řekl Willy a nalil pět panáků a jednoho pro sebe.
„Na Hitlera, Heil Hitler!“ vykřikl, zvedl pravačku s panákem a jedním polknutím vypil.
„Heil...!“ zaragovali ostatní a Kokot s Helgou přidali i „...Hitler!“
„Dobře, ještě jedno kolečko. Hitler má dvě nohy,“ vykřikl Willy a rozlil ještě jednu rundu.
„Heil...!“ proběhl pozdrav a druhé polknutí hnědozelené lihoviny, která chutí připomínala cosi mezi pendrekem a močkou.
Willy sesbíral prázdné nádobí a s kolegy odešel.
„Šéfe, to byla nechutná břečka. Helgo tobě to chutná?“ plivl na podlahu Pong.
„Číňane, nechutná, normálně to ani nepiju. Nedáme lajnu?“ řekla Helga.
„Helgo, dobrej nápad,“ radostně vykřikl Pong a oči se mu nadšením rozsvítili ještě o něco víc. Netrvalo dlouho a Číňan s Helgou zmizeli.
Blázen si oddychl a požádal Kokota, aby zatáhl závěs, protože ho rozčilovaly skupinky vyndaných nácků, kteří si různě v davu s noži v rukou vyřizovali své vzájemné neshody, bůh ví kvůli čemu. Nechtěl to vědět.
„Co budeme dělat?“ zeptal se.
„Kapitáne, dožereme, poděkujeme za panáky a půjdem do prdele,“ navrhnul Karlos.
„Můj vůdce, souhlasím. Tohle místo je magořinec,“ dodal Kokot.
„Mám ten samej pocit. Karlos, nalej mi panáka, dojíme to maso a budeme doufat, že není z židů nebo co to tady žerou.“
Strávili asi hodinu v pohodě a nečekali, že by se mohlo něco posrat. Willy se už neukázal a vše vypadalo, že na ně číšníci zapomněli.
„Můj vůdce, jsou pryč dlouho,“ začínal být Kokot nervozní.
„Víš jak se to má, když se vyjetej blázen setká s nadrženou vyjetou krávou,“ odpověděl Blázen a už mu v hlubinách mozku začínal růst vykřičníček, který se rychle zvětšoval.
Vykřičníček se změnil v pořádný blikající vykřičník v okamžiku, kdy se rozletěl závěs a dovnitř vrazila Helga.
„Průser, velkej průser, musíme zmizet.“
„Co se posralo, Helgo?“ zeptali se všichni skoro současně.
„Ponga odvedli do vazby.“
„Co se kurva stalo?“ začal výslech Blázen.
„Normálně sme si dali pár lajn a asi tři čtvrtě hodiny mrdali na dámským záchodě. Když sme skončili, Pong mi řekl, že se ještě skočí vysrat a přijde za náma. Tak sem si šla dát panáka šnapsu na bar.“
Helga se konečně vydýchala.
„A kurva?“
„Moment, ať můžu nabrat dech. Průser, von potkal na hajzlech Willyho a rozdal si to s ním přímo v kabince. Jenže je chytili zrovna, když Pong rozmrdával Willyho anál.“
„No a to je nějakej kurva problém?“ zeptal se Blázen.
„Není, ale normálně se s číšníkama šuká tajně v hodinových hotelech nebo na bytech. Hitlerovy soudy dávaj za homosexuální styk trest smrti. Pong půjde do plynu,“ smutným hlasem ze sebe vypravila Helga.
„Jak kurva do plynu?“ vystříkl Blázen.
„Můj… Kapitáne, já říkal, že nás čeká průser. Musíme zmizet,“ spěchal Kokot.
„Jo, mizíme. Helgo, dostaň nás pryč z tohodle ujetýho podniku.“
„Když Ponga odváděli, křičel mým směrem, že nebude zabíjet dřív, než mu přikážete, ale prej máte přikázat co nejdřív,“ dodala ještě Helga a zvedla se.
Bylo už kolem půlnoci a na parketě bylo mnoho postav. Vzhledem k času většina z nich vypadala jako zombie, někteří neměli dalece k Mozečkovi. Helga je protáhla davem a když vyšli ven, musela se nadechnout.
„Pojedete taxíkem do hotelu a já pojedu na ředitelství zjistit, co se stalo a jestli vám aspoň umožní návštěvu,“ řekla Helga a mávla směrem k prvnímu vozu taxi v řadě, čekající na svého zákazníka.
Vůz přijel, Helga vysvětlila řidiči cíl cesty a Blázen s Karlosem a Kokotem se posadili. Když dročka odjela, Helga přivolala další v řadě a nastoupila.
Uběhly asi tři velmi nervózní hodiny, které naše partička strávila na terase hotelového bytu pozorováním svítání nad tisíciletým naciměstem.
