Vesmírní dýleři - 7. Odvrácená strana Měsíce
„Bude to odpočinkovej vejlet na Měsíc, předáme zboží, zkasírujeme maníky a povalíme domů. Pár tun perníku ještě nikoho nezabilo. Pojedu já, Pong, Kokot a Karlos,“ zakončil jednu z ranních porad Kapitán Blázen.
„Kapitáne, proč mám jet já?“ zeptal se Karlos.
„Protože se furt blbě ptáš. Jednoduše z toho důvodu, aby ses seznámil a naučil řídit Nadsvětelnou kapku. Nejedeme do nebezpečný situace,“ odpověděl Blázen.
„Proč nejede Urgha?“ otázal se opět Karlos.
„Už sem to jednou vysvětloval, ty vole. Navštívíme uzavřenou komunitu, která mezi sebe nepouští mimozemšťany. Líbit se nám to nemusí, ale je to jejich právo a já jejich požadavky respektuju,“ řekl Blázen.
„No, hlavně aby neměli problém s Kokotem,“ zasmála se cynicky Urgha.
„Holt v nejhorším zůstane na palubě Kapky, ale potřebuju ho mít sebou. Přeci jen Kapka není nejnovější model. Ne nadarmo se nám chechtaj, že lítáme veteránem,“ reagoval Blázen.
„Můj vůdce, Kapka je…,“ skočil do debaty Kokot.
„Já vím Kokote, kus poctivýho železa, za kterej by nám sběratelé urvali ruce,“ zarazil ho Blázen.
„Je všechen perník na Titanu?“
„Šéfe, vše připraveno, můžeme vyrazit,“ odpověděl Pong.
„Kapitáne hodně štěstí,“ řekla Urgha.
„Dík Urgho, jsem taky rád, že se zbavíme zbytku peří, který nám hnije ve skladu a visí mi v něm love. Nechal jsem ti stranou půl kila pro strejčka Příhodu, ale stejně si myslim, že nikdy nouze nebude, protože Pong vždycky v nejhorším případě uvaří. Dej pozor na Mozečka, ať nevyvede nějakou blbost, vlastně ho můžeš nechat v transportní místnosti, lepšího hlídacího psa neseženeme.“
„Kapitáne, chápu,“ pousmála se Urgha.
„Urgho, máš to tady na povel. Karlos s Kokotem aktivují nový bezpečnostní okruh pro transportér, ale kdyby náhodou selhal a vstoupil kdokoliv neoprávněnej, Mozeček si s ním jistě poradí. Haha,“ odpověděl s náznakem úsměvu Blázen.
„Když se budeš nudit, můžete s Jackem prohlížet obsah skladiště. Seznam z databáze je vyjetej v kuchyni na stole.“
Transportovali se na Titan, Pong zkontroloval perimetr stanice a Kokot s Karlosem aktivovali bezpečnostní systém. Kokotovi se podařilo rozšířit kapacitu základní ovládací desky transportérů, takže v pohotovostním režimu dokázaly mezi sebou předávat větší množství informací, než jen základní data o stavu, čehož Kokot s Karlosem využili k přenosu přihlašovacích údajů v podobě číselného kódu a genetického otisku, plus obraz a zvuk ze stanice, takže měli přímý přenos do velínu na pozemský základně, pokud navázali spojení. Prostě hrozná frajeřina.
„Můj vůdce, když už jsme dělali úpravy zabezpečení, tak jsem si dovolil elektronicky objednat z kolonie pár čidel, automatických zbraní a několik skenerů okolí, jenž jsem instaloval místo původních, který stejně byly překonány při pokusu ukrást nám náš domov líbezný.“
„Nebylo to příliš drahý Kokote?“ zeptal se Blázen.
„Nikoliv, můj vůdce. Dostali jsme přátelskou cenu, protože jsem ještě objednal novou nádrž do recyklační místnosti, když už jsem byl v tom, modernizoval jsem technologii a vyčistil energetický zdroj, který to taky potřeboval jak pes drbání. Metanu jsou tu zásoby neomezený, ale spalovací trysky a vůbec celá spalovací komora byla v dosti nekonzistentním stavu, divím se, že jsme neexplodovali. Teď zase dává sto procent výkonu.“
„Dobrá práce Kokote, rád bych se ale konečně vydal na cestu. Zapněte, co je potřeba zapnout a mizíme,“ pochválil ho Blázen a vydal se směrem do hangáru.
Kokot seděl v křesle pilota a Karlos v místě pro druhého pilota. Blázen s Pongem zabrali křesla v druhé řadě, Pong u zbraní a Blázen u popelníku. Ubalil brko, zapálil a díval se na výhled z předního okna. Kokot otočil čumák ke stanici, aktivoval štít, zbraňový systému a ukázal Pongovi, kde vytvořil minová pole. Prakticky všude.
„Šéfe, sem si troufne jen šílenec. Já bych použil nějaké sofistikovanější pasti, jámy s hroty, granát v peněžence, tekuté písky, ale chápu, že miny jsou odzkoušený léty praxe, ale jsou fádní. Furt stejný, zmrd šlápne na minu, ta mu v horším případě urve jednu nohu, v lepším obě a pak řve jak urvanej na celý kolo. Je to dobrý psychologicky, když je zmrdů víc pohromadě, voni pak znervózněj a začnou si dávat bacha. Píchaj nožema do hlíny před sebou nebo naženou do minovýho pole hordu řvoucích vesničanů,“ konstatoval Pong.
„Pongu, vyzkoušená strategie. Snad tě uklidní, že jsem v blízkosti stanice umístil pár laserových pastí ve výši kolen a krku,“ dodal Kokot.
„To zní líp, plecháči,“ zasmál se Pong.
„Hlavně kvůli náhradním dílů pro Mozečka,“ odpověděl Kokot, natočil Kapku směrem k planetě Zemi a podíval směrem k Bláznovi.
„Můj vůdce, vezmeme to lehce oklikou, aby nás nezaměřily satelity obíhající kolem Země a vyzkoušíme maskovací systém. Je to naše první cesta mimo Titan, tak jsem před startem prověřil kompletně všechny systémy Kapky.“
„Dobrá Kokote, dupni na plyn a vpřed,“ mávl Blázen rukou, ve které držel joint, směrem vpřed. Holt oblíbené gesto si nemohl odpustit ani ve vesmíru.
Minuli Jupiter, u kterého Kokot zpomalil, v klidu si prohlédli proudění ve svrchních vrstvách atmosféry a speciálně kvůli Bláznovi zastavil přímo nad Velkou rudou skvrnou, aby si mohl užít brko na krásné vyhlídce.
„Kapitáne, to je nádhera. Na to se musím napít,“ řekl Karlos a upil z lahve absinthu.
„Je, Karlosi. Sem budeme muset lítat častěji. Úplně to vidím, luxusní párty, DJ, děvky, chlast, drogy a k tomu nejlepší výhled ve vesmíru,“ snil zhulený Blázen.
„Můj vůdce, je čas se pohnout, čeká nás výlet prázdnotou, protože Marsu se musíme taky vyhnout. Tamní stanice by nás už mohly zaměřit. Chci letět velkým obloukem na odvrácenou stranu v zákrytu Měsíce, tak aby nás skryl před Zemí. Odhaduji dvě hodiny letu,“ ukončil chvíle pohody Kokot.
„Kokote, ty zkurvíš každou zábavu,“ řekl Pong, natáhl lajnu a zvedl se. „Jdu do kajuty k terminálu virtální reality, až budeme na místě, zavolejte.“
„Co se dá dělat, šlápni zase na plyn a prověřte tuhle rachotinu. Co nadsvětelnej pohon?“
„Můj vůdce, příliš krátká vzdálenost pro použití nadsvětelných motorů, někdy příště. Nyní se hlavně jedná o prověření stability podsvětelného pohonu.“
„Když říkáš, já si ubalím a na chvíli zdřímnu,“ řekl Blázen.
„Jak se vám ráčí. Máme stejně s Karlosem práci,“ odpověděl Kokot.
„Karlosi, máme konečně klid, tak se můžeme podívat na drápky naší Kapky,“ pověděl Kokot směrem, kde tušil Karlose. Ten seděl ve svém křesle a zrovna drtil hroudu jihoamerického bílého uhlí. Kokot zakroutil hlavou a zaměřil pozornost na kontrolní panely.
Cesta proběhla relativně v klidu, akorát se museli občas vyhýbat rušnému provozu, protože některé trasy v rámci planetární soustavy byly vytížený na maximum. Maskovací zařízení fungovalo i po těch letech a senzory Kapky nehlásily, že by byli zaměření nějakým radarem v okolí.
„Můj vůdce, probuďte se, blížíme se k Měsíci,“ probudil Blázna hlas robotův. Otevřel oči, uvědomil si, že ho zase bolí krk, protože blbě usnul v křesle. Se slovy „kurva, mě bolí krk“ se zvedl a protáhl. Před sebou uviděl v čelním výhledu Zemi, kterou uprostřed zakrývala tmavá skvrna odvrácené strany Měsíce. Kapka, Měsíc a Země byli skoro přesně v jedné linii.
„Ty vole, to taky není špatnej výhled.“
„Kapitáne, že jo. Jsem rád, že jsem tuhle cestu mohl podniknout,“ řekl Karlos.
„Asi bych měl zavolat Ponga,“ nahlas se zamyslel Blázen.
Kokot se s Kapkou přiblížil nad povrch Měsíce a zamířil k udaným souřadnicím pro doručení zboží. Hledal kráter tmavší než veškerá tma okolo a hluboký jak samotný Tartaros.
„Můj vůdce, to se mi zdá,“ vykřikl najednou Kokot.
„Co se děje?“ zeptal se Blázen.
„Podívejte se sami,“ ukazoval Kokot rukou.
Podívali se pořádně směrem, kterým mířila ruka robotova a uviděli hraniční světla objektu, jenž zcela jednoznačně vypadal jako hákový kříž.
„Co máte debilové, že mě rušíte,“ vstoupil Pong.
„Podívej se sám,“ řekl Karlos.
„To mě poser,“ řekl Pong a rozhlédl se po posádce.
V hlubokém měsíčním kráteru se před nimi objevila mohutná budova ve tvaru hákového kříže, jejíž obrysy zvýrazňovaly proudy světla unikajícího z oken. V blízkém okolí bylo několik signalizačních majáků a na povrchu měsíce byly vidět pohybující se stroje.
Kontrolní panel signalizoval příchozí hovor.
„Tak jim to vem, Kokote,“ řekl Blázen a motal jointa. Kokot stiskl tlačítko pro příjem.
„Heil Hitler!“ ozvalo se z reproduktoru.
„Heil Hitler!“ bleskurychle odpověděl Kokot.
„Co to…?“ stačil reagovat Blázen.
„Tady Unterscharführer Helmut, kdo jste a proč jste tady?“ pokračoval hlas s německým přízvukem v mikrofonu.
„Kapitán Blázen, vezeme objednávku číslo…. Můžu diktovat číslo?“ vstoupil do rozhovoru Blázen.
„Moment, právě restartuju Kleinefenster SS edition, zrovna mi do nich pustili aktualizace, které si vynutily restart. Kolik je vás na palubě?“ řekl Helmut.
„Já plus tři,“ odpověděl Blázen.
„Všichni lidé?“ pokračoval Helmut.
„Skoro.“ vypadlo z Kapitána.
„Jak skoro?“
„Jeden z nás má v sobě několik kovových součástek.“
„To by snad nemělo vadit. Není, náhodou Žid?“
„Proboha ne!“ vykřikl Kokot. „Já jsem Kokot!“
„To říkaj všichni, ale nevadí, stejně projdete kontrolou při vstupu do Tisíciletého města. Systém mi naběhl, můžete mi Herr Blázen nadiktovat číslo objednávky?“ ukončil debatu Helmut.
„58732-X23-482“ pomalu, znak po znaku odříkal Blázen.
„Moment, moment, moment, moment, chvilku trpělivosti, už to bude, už to bude, už je dotaz na 99%, takže někdy v následujících sekundách se dozvím, jestli vás máme v databázi. 99.54%. Asi je lehce přetíženej systém, probíhají nějaké změny, ale myslím, že… Omlouvám se, ale budete mi muset to číslo nadiktovat ještě jednou. Nějak to spadlo.“
Kapitán trpělivě zopakoval číslo objednávky a čekali na potvrzení.
„Můj vůdce, já se těším. Uvidím poprvé skutečné nacisty,“ přerušil ticho Kokot.
„Kokote, hlavně mi prosimtě před nima neříkej 'Můj vůdce', protože by nemuseli pochopit, že jsi fanoušek. A vůbec nevím, co budou říkat na ten tvůj slizkej knírek. Nechtěl by sis ho oholit?“
„Oholit si knírek? Po těch všech letech, po který ho pečlivě šlechtím?? Nikdy!“ nekompromisně odpověděl Kokot.
„No jak myslíš, ale fakt mi radši chvíli říkej Kapitáne. Jasný?“ povzdychl Blázen.
