Vesmírní dýleři - 5. Titan

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

„Můj vůdce, ani ne. Dva kilometry nákupním centrem, pak doprava a po pár metrech se podle mapy nachází budova centrální administrativy kolonie.“
„Dva kilometry dlouhé nákupní centrum?“ podivil se Blázen a Kokot mu odkýval, že tomu tak skutečně je. Dali se do chůze a po chvíli je chodník zavedl k vstupu do chrámu konzumu a nákupů. Procházeli arkádami obchodů s oblečením, potravinami, zbraněmi či pracovními nástroji. Poznávali loga značek čínských společností Adidas, Coca-Cola, Louis Vuitton, Alibaba, Sony či Samsung.
„Ty vole, Šéfe, tady to vypadá normálně jako v Číně. Nevezmeme si něco sebou k jídlu?“ zeptal se Pong.
„Mohli bysme, támhle vidím stánek s čínou,“ ukázal prstem Blázen a zamířil k malému stánku na kolečkách. Objednal si Kung-pao z veselých skákajících veverek a Pong zvolil Malého hravého bílého tygříka s medvědím spermatem.
„To je trošku nechutný, nemyslíš Pongu?“ zeptal se mírně znechuceně Blázen.
„Nechutně chutný,“ zasmál se Pong a vytáhl své nerezové hůlky, které s oblibou používal k zarážení do nosů svých obětí.

Pokračovali v cestě nákupním centrem, došli na jeho konec, vyhodili plastové misky od jídla do odpadkových košů a zamířili k administrativním budovám, které jednoznačně dávaly do okolí najevo, že zde se nachází byrokratické centrum kolonie.
Zastavili ve vrátnici a Blázen se zeptal, kde najdou pokladnu, že jdou zaplatit daň z nemovitost, kterou jim vyměřili dva úředníci místního katastrálního úřadu. Čínský vrátný jim mlčky prstem ukázal velký rozcestník, kde nechyběla směrová cedule s nápisem „Pokladna“.
„Všude je to stejný,“ pomyslel si Blázen.

Dlouhou kachličkovanou chodbou šli sami. Dveře, které míjely nesly jména úředníků, kteří se za nimi ukrývali. V pravidelných intervalech se pod okny nacházely dřevěné lavice, na kterých mohl spočinout znavený návštěvník. Několik školních kytek ledabyle umístěných ve velkých kýblech umocňovalo strohost úřední budovy. Došli na konec chodby ke dveřím s cedulí „Pokladna“.
Blázen zaklepal, nikdo neodpověděl, tak otevřel a vstoupili. Ocitli se v malé místnosti se dvěma přepážkami, z nichž jedna byla zavřená a za druhou seděla pokladní. Blázen se sklonil k mluvítku a zatvářil se překvapeně.
„Co to kurva je?“
Pong a Kokot se podívali přes Bláznova záda.
„Šéfe, co to kurva je?“ zíral Číňan na samici od Predátora, která se na ně dívala svým predátořím obličejem s vytaženými čelistmi, kterými dramaticky máchala jako krab klepety.
„Copak byste si přáli, pánové?“ zeptala se Predátorka.
„My, my jsme přišli zaplatit daň z nemovitosti, kterou nám vyměřili vaši dva zaměstnanci pan Chuj a pan Pyj,“ odpověděl Blázen.
„Ááá, to jste vy. Všichni už jsme o vás slyšeli. První po třiceti letech. To byste nevěřili, jak Chujovi a Pyjovi závidělo celé patro. Práce, skutečná práce. Promiňte, já jsem se nepředstavila. Jmenuji se Květinka,“ mluvila Predátorka.

Kapitán a Pong se po sobě podívali a štípli do tváří, jestli náhodou nespí. Když si potvrdili, že jsou vzhůru, podívali se znovu do okénka.
„Vidím, že jste trošku překvapení. Asi vidíte poprvé moji rasu, nepletu-liž se?“ zasmála se predátořím smíchem Květinka.
„Paní nebo slečno,“ začal Blázen.
„Slečno, prosím,“ řekla Květinka.
„Slečno, jsme trošku překvapeni, čekali bychom zde kohokoliv jiného,“ pokusil se o úsměv Blázen.
„Nedivím se vám. Každý, kdo sem přijde poprvé, je trošku v šoku. Víte, mě nebaví zabíjení. Naše rasa neustále musí něco zabíjet a mě to tak smrtelně nebaví. Pořád honit kořist, klást pasti, vytrhávat vnitřnosti a preparovat lovecké trofeje. Sem tam změřit síly s domorodým hrdinou. Hrozný stereotyp, proto jsem se rozhodla věnovat se účetnictví a práci s penězi. Víte vy, kolik potkám zajímavých bytostí, se kterými si můžu popovídat a nemusím je hned lovit a preparovat jejich lebky s páteří?“ povídala Květinka.
Pong zíral s otevřenými ústy a nemohl pochopit jak někdo s takovým darem lovce nechce zabíjet a brodit se v krvi svých nebohých obětí. Predátorka pokračovala.
„Tajně jsem doufala, že sem přijdete a já vás budu moci poznat osobně. Přeci jen noví osadníci se zde neobjevují příliš často. Ukažte co máte,“ zazubila se Květinka.
Blázen vytáhl z desek papíry a podal je přesouvacím šuplíkem Květince. Vzala je do rukou, chvíli je pročítala a pak se zeptala.
„Vy jste nedostali slevu?“
„Ne, měli jsme nárok?“ zeptal se Kokot.
„Váš otrok může mluvit, kdykoliv se mu zachce?“ zeptala se Květinka.
„Já nejsem otrok.“
„Slečno Květinko, Kokot není otrok, je součástí mé posádky. Dáte nám slevu?“ řekl Blázen.
„To už se vidí málokdy, robot a není otrok. Stejně za něj zodpovídáte. Co se týče slevy, máte nárok na deset procent, protože jste v tomto účetním období první klienti s nově vyměřenou daní.“
„To zní dobře, můžu zaplatit kartou?“ odpověděl Blázen.
„Můžete, terminál je před vámi. Potvrďte částku, přiložte kartu a pak odeberte doklad o zaplacení.“
„Slečno, vy jste k nezaplacení,“ zasmál se Blázen, potvrdil částku, vyjmul papír z otvoru terminálu a uložil zpět do desek.
„Pane Blázen, to je vše. Příští rok dostanete složenku, kterou opět můžete zaplatit zde na pokladně,“ zazubila se Květinka.
„Slečno Květinko, pokud mě pracovní povinnosti dovedou do kolonie, zajdu do vašeho úžasného doupátka čísel a peněz a rád osobně provedu transakci jen kvůli vašemu nádhernému úsměvu,“ opětoval úsměv Blázen.

„Jdeme ven,“ zavelel Kapitán, otočil se a šel rychle chodbou zpět. Pong s Kokotem chvátali za ním. Když vyšli ven, Blázen se zhluboka nadechl a vydechl.
„Ty vole, já bych si zahulil, ale tady venku nějak nemám chuť. Ještě štěstí, že jsme toho nepotřebovali na úřadě víc. Kokote, najdi nějakej podnik.“
„Šéfe, co kreditka, kterou jsme našli u toho zmrzlýho? Nepůjdem ji prověřit?“ zeptal se Pong.
„Pongu, na ni bych se zatím vysral, protože nevíme, jestli není ten účet sledovanej a pípnout kartu v bankomatu by znamenalo zanechat po sobě stopu. A Číňanů je tady jak nasráno, takže si myslím, že je úplně zbytečný na sebe upozorňovat ještě víc, když už to stejně vypadá, že všichni věděj, že maj nový sousedy kousek za humny. Doprdele, já bych si dal brko.“
„Můj vůdce, Ahmed mi na letišti označil v mapě podnik. Vezmeme taxi a zajedeme tam, nemyslíte?“ řekl Kokot.
„To zas bude nějakej další Ahmedův příbuznej. Ale co, nikoho tady neznáme, Arab lepší Číňana a s Mochtárem sme neudělali špatnej obchod,“ zamyslel se Blázen a mávl na kolemprojíždějící žlutý vůz taxislužby.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12