„Ahmede, řekni nám, kde tedy najdeme směnárnu a ten skvělý podnik, který tak nadšeně líčíš. Mé jméno je Kokot a jsem pilot, tohle je Kapitán Blázen se svým šikmookým ochráncem,“ skočil do debaty Kokot.
„Kokote, ty jsi robot, že?“ zeptal se Ahmed.
„Ano, jsem.“
„Tady máš pár základních údajů a stáhni si do své paměti aktuální mapy a data o kolonii, otroku,“ podal Ahmed Kokotovi kus lejstra.
„Ahmede, já nejsem otrok,“ bránil se Kokot.
„To říkaj všichni roboti,“ rozesmál se Ahmed, až se mu břicho otřásalo, „musím zpět na dispečink, mám ještě práci, ale když budete mít v plánu se zdržet poněkud déle, můžeme se večer sejít. Tady máte Kapitáne moji vizitku s číslem,“ řekl Ahmed, otočil se a běžel zpět do budovy v dáli.

„Kokote, mapu máš. Tak nás veď do víru dění! Chci vyměnit prachy, zaplatit daň a jít si dát panáka a brko,“ sdělil suše Blázen, přidal do kroku a zrakem sjížděl okolí.
Všude bylo čisto, nikde ani smítko, všiml si nějakých poletujících ptáků, prostě idylka na první pohled. Otázka je, jaký bude ten druhý pohled. Intuice mu říkala, že pod povrchem může být vše zcela jinak.

Prošli letištní branou, Blázen vytáhl z automatu potvrzení o parkování lodi, pokynuli hlavou vrátnému se zeleným obličejem a vstoupili na bulvár jako v Las Vegas.
„Ty vole, šéfe, vypadá to, že sme objevili ráj,“ zasnil se Pong.
„Nejsem si zcela jist, Pongu. Kokote, najdi nejbližší směnárnu,“ řekl Blázen.
Vydali se širokým bulvárem a obdivovali místní idylku. Pětipatrové barevné domy lákaly svými reklamními vývěsními štíty ku hazardním hrám a jinému zabíjení volného času. Zastavili u informační desky a studovali plán kolonie. Stromy šuměly, voda ve fontánce zurčela, pták seděl na krycí stříšce proti dešti a vyzpěvoval. Podle mapy se nacházeli v centru kolonie. Veškeré hotely, bary a zábavní podniky se nacházely v nejbližším okolí letiště, které bylo středobodem kolonie. V širším okolí se nacházely obytné čtvrti a úplně na periferii se nacházely lesy, louky a industriální stavby. Vše bylo propojeno cestami, paprskovitě vycházejících z centrální kruhové cesty, která obepínala letiště jako opasek a v pravidelných vzdálenostech cesty protínaly další kruhové bulváry, které byly vystavěny v soustředných kružnicích. Milion lidí musel někde pracovat, utrácet své mizerné výdělky a rodiny musely někde žít.
„Můj vůdce, kolonie je vystavěna pěkně podle pravítka a kružítka. Od mé poslední návštěvy se velmi změnila. Staré špinavé domy zmizely, smrad a jedovatý dým je pryč, obyvatelé jsou krásní, čistí a nezapáchají,“ povídal Kokot během rozhlížení po okolí.
„Vypadá to, že někdo zapracoval na pořádku a systému,“ řekl Blázen, „nikdo se ale venku nebaví, žádné skupinky grilující maso, žádné skupinky pijáků či hráčů deskových her, žádné rodiny, jen postavy jdoucí od někud někam. Zvláštní. Nemám pocit, že bych si tady mohl ubalit brko.“

„Můj vůdce, jak říkáte. Sterilní prostředí. Dovolil bych navrhnout pokračovat do směnárny, je kousek odsud,“ řekl Kokot a vydal se rovnou za svým nosem.
„Čínský puntičkářství,“ pronesl Pong.
„Asi jo, jejich preciznost, smysl pro detail a hlavně naprostá oddanost. Je zde cítit jejich vliv,“ dodal Blázen.
Šli po chodníku uprostřed bulváru pod stromy v příjemném chládku, nerušeni provozem na silnicích po jejich levici a pravici. Stejně byly nejspíše dopravní prostředky poháněny elektrickou energií, protože si všimli na mapě jasně vyznačených dobíjecích míst. Metanu bylo v okolí celkem dost a i nějaký vodík se určitě našel, takže Blázen předpokládal několik elektráren, které přeměňovaly levné suroviny v levnou energii. Úplně to viděl v hlavě, pronajmout hangár a zřídit velkokapacitní pěstírnu konopí.

Ze slastného zamyšlení ho vytrhl Kokot, který oznámil, že přejdou silnici a budou na místě. Ocitli se před starším přízemním domkem s mřížemi ve dveřích a oknech s nápisem „Směnárna všeho druhu“. Zazvonili, počkali než je pečlivě prohlédlo oko kamery s lehce bzučícím elektromotorkem, pak se dveře otevřely a mohli vstoupit. Místnost byla stroze vybavená, dřevěná podlaha a bankovní přepážka s mříží jako z filmu z první poloviny dvacátého století. Blázen přistoupil k okénku a zaklepal na sklo. Postava v turbanu se s kolečkovou židlí otočila a Bláznovi bylo hned jasný, proč je Ahmed poslal sem.
„Já jsem Mochtár Bachmochtár, co byste rádi, cizinci?“ řekl muž v turbanu a hustým vousem.
„Já jsem Blázen a posílá nás sem Ahmed z letiště,“ odpověděl Blázen.
„Můj bratranec, znáte to. Rodina vždy drží pohromadě. Předpokládám, že potřebujete vyměnit nějaké Kredity za místní intergalaktickou měnu s hloupým názvem, že?“ usmíval se pod vousem Mochtár.
„Jakej je kurz?“ zeptal se Blázen.
„Pro vás jen ten nejlepší, pane Blázen,“ odpověděl Mochtár a stále se usmíval.
„Tak jakej, šmelináři?“ rýpl si Kapitán, protože mu bylo jasný, že Mochtár chce jako správnej Arab smlouvat.

Arabský směnárník naťukal tužkou na kalkulačce nějaké číslo a otočil displej směrem k Bláznovi.
„To si se posral, Arabe, ne?“ zasmál se Blázen, napsal jiné číslo a otočil displej zpět.
Mochtár chvíli přemýšlel, napsal jiné číslo a opět otočil displej k Bláznovi. Ten se opět usmál a s poznámkou, „zkus to ještě jednou,“ vrátil nabídku. Mochtár zakroutil hlavou, naťukal na ohmatané klávesnici nabídku a otočil ji zase k Bláznovi.
„Cizinče, poslední nabídka, jinak nic nevydělám a já musím živit pět žen a jedenáct dětí.“
Blázen si prohlédl nabídku, pousmál se a pokýval souhlasně hlavou.
Mochtár vyndal Kreditový platební terminál a jakousi zelenou obdélníkovou kartičku s nějakými identifikátory.
„Kolik Kreditů budete chtít prodat?“ zeptal se Mochtár.
„Deset tisíc by mohlo stačit pro začátek,“ odpověděl suverénně Blázen.
„To není zrovna málo cizinče, ale jak chcete. Žbluňky máte k dispozici na této zelené kartě.“
„Fajn, dokončeme transakci ať to máme už za sebou,“ řekl Blázen.

Uskutečnili směnu a vyšli ven.
„Můj vůdce, jaký jste dostal kurz?“ zeptal se Kokot.
„Celkem dobrej myslim, za jeden Kredit tisíc kosmickejch,“ odpověděl Blázen.
„To docela ujde. Myslím, že jste udělal dobrý obchod,“ řekl robot.
„Já vím, vždy předpokládám, že se mě při prvním obchodu pokusí ojebat,“ zasmál se Kapitán.

„Šéfe, kam teď?“ zeptal se Pong.
„Myslím, že pojedeme na katastrální úřad zaplatit daň z nemovitosti. Není nad to, když navštívíš úředníky osobně na pracovišti, oni jsou pak tací vstřícnější, když je po nich něco potřeba. Pozdravíme Chuje a Pyje, zastavíme se na pokladně a pozdravíme vrátnou. Copak to neznáš?“ usmíval se Blázen.
„Šéfe, neznám. Já bych na ně vlítnul, pořádně je stisknul pod krkem a když by měli štěstí, umřeli by rychle,“ chechtal se Pong.
„Pongu, ty jsi magor,“ poznamenal Kokot.
„Já vím, proto mám skvělýho šéfa, kterej mě drží na uzdě. Nevezmeme si dročku?“ řekl Pong.
„Mohli bysme, ale serem na to. Pořád si válíme šunky buďto v ponorce, v miniponorce nebo od dneška v kosmický kapce kovu. Projdeme se a prohlídneme výlohy. Je to daleko, Kokote?“ řekl Blázen.