Kapitán, Pong a robot se usadili v pohodlných křeslech u řízení jejich nové kosmické lodi, kterou familierně Blázen nazval „Nadsvětelnou kapkou“.
„Kokote, ukaž co umí,“ řekl Blázen, otevřel přenosný popelník a zapálil obří joint.
„Start, vole,“ dodal a udělal oblíbené gesto rukou naznačující pohyb vpřed.
Kokot zapnul přívod energie k motorům. Ucítili jemné vrnění a oknem spatřili, jak se Kapka lehce nadzvedla.
„Můj vůdce, motory běží. Otevírám dveře a vzhůru za dobrodružstvím,“ zahlásil Kokot, otevřel dveře hangáru a před nimi se rozevřela krajina Titanu.
„Plecháči, proč nedošlo k dekompresi?“ zeptal se Pong.
„Pongu, protože žijeme v technologicky rozvinuté době a atmosféru zadržuje silové pole, kterým proletíme a unikne maximálně pár molekul vzduchu. Málokdy se někdo v laciných sci-fi příbězích ptá, jak se co děje, protože to není nutný vědět z hlediska děje. Jasné?“ velmi pomalu a trpělivě odpověděl robot Kokot.
„Dobře plecháči, už mlčim. Hlavně, aby bylo koho zabíjet,“ odsekl Pong nespokojený s odpovědí.

Kokot přitáhl řídící páku k sobě, Nadsvětelná kapka vylétla jak střela z hangáru a udělala oblouk nad kráterem. Kokot provedl dva testovací oblety, zastavil se naproti oknu stanice, aby se mohli rozloučit s Urghou, zvedl Kapku do výšky a zamířil směrem ke kolonii.
Nebylo příliš těžké ji přehlédnout. Již zdaleka viděli jakousi matnou kupoli rozprostřenou nad povrchem měsíce, která mohla ukrývat jen jedno jediné – cíl jejich cesty.
„Kokote, co to je?“ zeptal se Blázen.
„Můj vůdce, atmosférická kopule. Nejjednodušší způsob jak osídlit klimaticky nepříznivou planetu. Přivezete generátor, zapnete a za čas je pod kupolí tak říkajíc dýchatelno. Postará se o světlo, déšť, mraky, sníh, vytváří prostředí příjemné pro život většiny živých organismů. Levná metoda, relativně nenásilná, pokud tedy neposlouží jako obranný štít proti méně technologicky vyspělým původním obyvatelům, které je potřeba vyhladit.“
„A jiný možnosti?“ zeptal se zvědavě Pong.
„Druhá možnost je terraformování, ale to je poněkud brutálnější metoda, protože dojde k mechanické přeměně celého povrchu a tím pádem vyhubení veškerého původního života. Moje aktualizovaná databáze nic neříká o tom, že by nějak byla za posledních několik desítek let ošetřena práva méně rozvinutých společností.“
„Kokote, věnuj se řízení a pohádky si nech na jindy,“ zamručel Kapitán a odklepl popel.
„Můj vůdce, omlouvám se, že jsem se trošku rozhovořil. Budeme muset požádat o povolení ke vstupu, aby nám otevřeli v kopuli vstupní okno. Doufám, že jste sebou vzal papíry, které jsme dostali od pánů Chuje a Pyje.“
„Mám je sebou, měl jsem takový divný tušení, že by se mohly hodit,“ zasmál se Blázen a potáhl z brka.

Kokot zpomalil, aby se mohli kochat krajinou. Během přibližovacího manévru si všímali, že se krajina mění. Přibylo staveb a cest, v krajině byly otevřené jámy, ve kterých velké stroje shrnovaly horninu. Po černých cestách, které v oranžové krajině vypadaly jako infekcí napadené žíly, se pohybovaly dlouhé vlaky vznášející se pár centimetru nad povrchem. Pravděpodobně díky nějakému mimozemskému způsobu pohonu.
Najednou se před Kapkou objevila směrová informační cedule, která se jakoby vznášela ve volném prostoru, s šipkou ukazující směrem k jednomu místu kopule. Kokot změnil směr podle příkazu a cedule se pohybovala stejnou rychlostí před nimi. Najednou se šipka změnila na kříž a Kokotovi došlo, že se nejspíš jedná o příkaz „Stůj“.
Zastavil tedy a čekal, co se bude dít dál. Pong mlčel, Kapitán kouřil a Kokot se věnoval řídícímu panelu. Najednou se rozblikala červená dioda.
„Můj vůdce, volají nás. Mám přijmout hovor?“ zeptal se Kokot.
„No asi jo, ne? Přeci tady nebudeme stát jak kokoti, ne?“ odpověděl Blázen.

„Velmi stará lodi, kdo jste a čeho si žádáte?“ ozval se hlas z reproduktoru.
„Jsme noví sousedé a chceme poznat krásy vaší úžasné kolonie,“ odpověděl Kokot.
„Kdo jsi, ty jenž mluvíš?“
„Já jsem Kokot, pilot této lodi.“
„Jsi sám?“
„Ne.“
„Kdo je s tebou?“
„Kapitán Blázen a jeho ochránce.“
„Nějaké doklady máte?“
„Máme.“
„Můžete říci jaké?“
„Kapitáne, přečtěte jim něco z těch vašich lejster,“ otočil se Kokot směrem Bláznovi.
„Moment,“ řekl Blázen a prohledával složku.
„Daň z nemovitosti, pozemkové číslo 665123897643162011.23812321, zaměřeno a výše poplatku vypočtena panem Chujem, osobní číslo 43256 a panem Pyjem, osobní číslo 56712.“
„Áááá, to jste vy, ti šílenci, kteří se zabydleli v Hromovém kráteru. S pány z katastrálního úřadu jsem hovořil, když se od vás vrátili z návštěvy. Kdybyste viděli jejich nadšení, první práce po třiceti letech. K nám se už noví osadníci dlouho nestěhuji,“ řekl nadšeně hlas z reproduktoru.
„Pustíte nás dovnitř?“ zeptal se Kokot.
„Samozřejmě, pomalu následujte šipku,“ odpověděl hlas a kříž na ceduli se opět změnil v šipku.

Kokot následoval směrovku a pomalu přibližoval loď k vnější stěně kopule. Když byli téměř nadosah, otevřelo se před nimi prostorové okno a Kokot zamířil Kapku přímo do něj.
Prolétli skrze a ocitli se ve zcela jiném světě. Viděli modrou oblohu, trávu, stromy, mraky, potoky s vodou a slunce jako pravé.
„To je podívaná, že?“ zeptal se Kokot. Nikdo neodpověděl. Robot tedy následoval šipku, která ho dovedla k přistávacím plochám, na kterých viděl celou řadu různých modelů kosmických lodí. Zastavil v místě pro ně vyhrazeném a pomalu s citem dosedl na povrch. Ucítili, jak se Kapka lehce zhoupla na vysunutých podpůrných nohách a Kokot vypnul motory.
„Tak jsme tady,“ řekl a bylo vidět, že se mu ulevilo.
„Se ti ulevilo, plecháči. Seš rád, že nás nesestřelili?“ neodpustil si rýpnutí Pong.
„Kvůli tomu ani ne, ale snad konečně budu moci doplnit zásoby oleje,“ odpověděl Kokot.
„Jdeme ven,“ zavelel Blázen, típnul zbytek jointa a vydal se k východu.

Slezli ze žebříku a zhluboka se nadechli.
„To je vzdoušek,“ nadšeně pronesl Blázen.
„Áááá, tady jste. Vítám vás na základně Saturn VI,“ uslyšeli povědomý hlas a všimli si postavy, která k nim běžela.
Počkali až se postava pořádně vydýchá a mezitím si ji prohlédli. Byl to úplně normální obyčejný člověk, trošku při těle, ale jinak úplně normální člověk v uniformě s logem téže aliance, které na svých skafandrech měli ti dva pozemkoví úředníci.
„Já jsem Ahmed,“ řekla postava.
„Ahmed jako Ahmed ze Země?“ vyhuleně se zeptal Blázen.
„Jo, Ahmed ze Země. Pracoval jsem pro čínskou vládu a nabídli mi, abych šel dělat pro jejich těžební konsorcium. Tak sem se ocitl tady,“ odpověděl Ahmed.
„Ty vole, tady to vlastněj Číňani?“ zeptal se Pong.
„Ne zcela, mají jen 30%, ale i to jim stačí,“ vysvětlil mu Ahmed.
„No to mě poser, tak se tady dají rozměnit naše Kredity za ty divný vesmírný Žbluňky?“ promluvil Blázen.
„Jestli budete chtít posrat, tak vám můžu doporučit jeden místní klub. Je nejlepší ze všech a taky si rád někdy zajdu. Není ale nejlevnější, zvláště fekál a chcaní. A Kredity vyměníte normálně ve směnárně,“ odpověděl Arab.
„Pozemský neklonovaný děvky jsou k dispozici?“ zeptal se ještě Blázen.
„Vím o dvou, ale to je prvotřídní zboží, pro nejnáročnější zákazníky.“
„Já jsem náročnej zákazník,“ zasmál se Blázen.