Pole monitorů se rozzářilo a Karlos zkoumal výstupy.
„Pokud to chápu dobře, celá základna je pod kamerovým dohledem. Vidím na monitorech snad všechno, ale chybí mi hajzl a sprcháč.“
Karlos projížděl nabídky a pak zvolal.
„Heuréka! Mám to. Kamera je i na hajzlu!“
„Můžeš ji nějak odpojit?“ zeptala se Urgha.
„Bojíš se, že se bude někdo dívat? Třeba ta chodící mrtvola?“ zasmál se Karlos.
„Kde vůbec je? Nebloudí nám někde po chodbách?“ zeptala se Urgha.
„Netuším, podíváme se.“
Chvíli přepínal obraz, na monitorech postupně problikly veškeré kamery základny a nakonec ho našel.
„Hele, tady je,“ ukázal prstem na monitor.
Mozeček byl na obojku uvázán ve skladišti a snažil se odejít. Obojek ho však vždycky vrátil zpět. Směšný pohled na zombie snažící se utéct.

„Podívej, Pong se vrací,“ řekla Urgha a hlavou cukla směrem k jedné obrazovce, na které byl vidět Pong, kterak se řítil s krabicí v ruce po molu směrem do základny. V tu samou chvíli se vynořila miniponorka, přirazila k molu, otevřel se poklop a vylezl Kokot.

Robot se rozhlédnul, vyskočil na molo a vydal směrem ke skladišti. Karlos pozoroval na kamerách, jak Kokot došel k Mozečkovi, pohladil ho po hlavě a pokračoval dál do hlubin skladiště. Došel k jedné z polic a vytáhl z ní několik prken, ne nepodobných surfařským a u jednoho zmáčkl postranní tlačítko. Prkno se vyrovnalo do vodorovný polohy a vznášelo se několik centimetrů nad podlahou. Kokot na něj položil zbylá prkna a začal je tlačit směrem, kterým přišel.
Karlos s Urghou ho sledovali na obrazovkách plochých monitorů.
„Tady je asi zajimavejch hraček,“ povídá Karlos.
„To je,“ krátce odpověděla.
„Po čem se podíváme dál? Zkusil bych najít plány týhle jeskyně a manuály k příslušenství,“ pokračoval Karlos a upil zeleného jedu.
„To není až tak blbej nápad,“ souhlasila Urgha.

Karlosovy ruce jezdily po klávesách a jeho oči sledovaly monitor.
„Tady něco je. Hm. Vypadá to jako zbraňový systémy,“ tichým hlasem řekl Karlos.
„Slyším dobře? Slyším zbraňový systémy? To jdu včas, co?“ ozval se jim za zády Pongův hlas.
„Bože, už je tady,“ povzdechla si Urgha.
„Máš radost, ty jedna děvko, co?“ zasmál se zase Pong a na jeho očích bylo vidět, že si dal pořádnou dávku perníku. V ruce držel terminál a oční konektor pro připojení mozku. Nejrychlejší cesta, kterou lze dostat do mozku maximum informací bez instalace fyzického biorozhraní na oční nerv. Pravda, bolí z toho trošku oči, proto hodně uživatelů VR terminálů bere methamfetamin, protože jim pomáhá potlačit bolest a udržet mysl dlouho koncentrovanou. Všechno tohle by implantací biorozhraní odpadlo. Konektor obvykle nad uchem a pohoda. Jenže někdo to chce mít komplikovaný a pěkně postaru. To byl právě Pong.

„Jo, ty bláznivej Číňane. Vypadá to na zbraňovej systém, ale moc tady toho není. Silový pole, pár jakýchsi energetických kanónů v přístavišti a jedna fúzní bomba připojená k počítači,“ vyčetl Karlos seznam.
„Jak fůzní bomba připojená k počítači?“ zeptal se Pong a dělal pohyby typický pro klasickou smažku. Vycukanej, žvejkající, těkající.
„Ty ses trošku překop, co? Podělanej Číňane,“ zasmál se Karlos.
„Asi sem to trošku přehnal, ale víš, že sem hotovej tady z tý sedící děvky,“ cukal sebou Pong.
„Seš na sračky, ha ha ha. Bych se vrátil k tý bombě. Vypadá to, že tady byla jen dočasně uskladněná podle záznamu a k počítači ji připojili z bezpečnostních důvodů, aby byla neustále pod dohledem,“ řekl Karlos.
„Nemůže jen tak vybuchnout, že ne?“ zeptala se lehce ustrašeně Urgha.
„Řekl bych ne, když vydržela tak dlouho a senzory nic nestandardního nehlásí. Pokud chápu tady ty výstupy dobře,“ řekl Karlos a ukázal rukou na nějaký data na monitorech.
„Snad máš pravdu,“ pověděla Urgha a snažila se tvářit klidně.
„Urgho, podívám se po plánech, zbraně necháme na jindy. Trošku se zorientovat a najít důležitý místa základny je důležitější. Ovládání a kontrola zdroje energie, čistička vody, vzduchu, všechno musíme projet a zkontrolovat. To, že se všechno zatím jeví v pořádku ještě neznamená, že zub času nezanechal stopy a nerozsype se to tady jak domeček z hoven.“
„Jak myslíš, ty řídíš ponorku a nejspíš asi budeš řídit i tuhle základnu,“ řekla Urgha a projížděla seznam a hledala všechno, co by ji přišlo zajímavý.
„Karlosi, je tady laboratoř a sou tam fakt divný živý věci. Zapomněla sem se včera Kokota zeptat, co je to zač, ale pochopila jsem minimálně jedno. Je tam množírna těch divnejch brouků, kteří jsou v záchodě,“ jen tak jakoby mimoděk prohodila Ugrha.
„Záchod, jo ten je. Když mě ten brouk ráno olíznul prdel, myslel sem, že vyskočím až ke stropu. Ale povim ti, prdel čisťounká a jestli sis všimla dobře, ten jazyk vylučuje nějakej krém, takže mám řiť hebounkou jak děťátko,“ odpověděl Karlos.
„Na hajzl si už nikdy nesednu, buď budu srát v ponorce a nebo ve sprcháči. Nenechám však svoji prdel olizovati nějakým zkurveným hmyzem. To je tak úchylný, kurva brouk, kterej líže prdel, to by se jeden posral,“ nasraně hulákal Pong.
„Klid Číňane,“ zastavil ho Karlos a začal se opět věnovat počítači.
Pong ještě něco mumlal svojí kantonskou čínštinou, pak se usadil do volného křesla, nasadil optický meziksicht a pustil terminál virtuální reality. Na jednom z výstupu kamerového systému byl vidět Kokot, jenž právě dotlačil antigravitační plošinu na molo, protáhl si záda a vyblil olej.

„Doprdele, teď ne, budou v něm kamínky,“ zanadával, klekl si a začal slízávat olej ze země. Zrovna v ten samý okamžik, kdy se na čerstvý vzduch vysoukal z miniponorky Blázen, aby nadýchal něco čerstvého vzduchu a zhulil joint.
„Zase zlobí žaludek?“ zazubil se Kapitán a potáhl si.
„Můj vůdce, stále zlobí,“ zvedl hlavu Blázen od lízání oleje, podíval se po Kapitánovi a vrátil k své momentální práci. Na vzduch vylezl Jack.
„Plecháči, zase žaludek?“ provokativně se zeptal.
Kokot dolízal, postavil se na nohy, znova protáhl záda a promluvil, „až se vám jednou vyzvracím za krk, to se poserete.“
Kapitán s Jackem se na sebe podívali a nic neříkali. Ticho rozčísl Blázen. „Přivezl si všechno, Kokote?“ zeptal se Kapitán.
„Mám vše, co potřebujeme k vytvoření suchého doku. Pojďte na břeh a dívejte se,“ s kamennou tváří řekl Kokot. Jack s Bláznem vylezli na břeh a postavili se za Kokota.

Ten vzal do svých rukou dálkové ovládání antigravitačních plošin, zapnul je, plošiny se pěkně vyskládaly a vznášely jedna nad druhou, mezi nimi mezera pár centimetrů.
„Horní deska má malou kameru, ta půjde první a pomůže mi zaměřit pozice těch zbylých,“ řekl Kokot a lehce cvrnkl prstem do horní desky. Ta ladným obloukem vklouzla do vody a zmizela pod hladinou. Po chvíli se objevilo pár metrů pod hladinou jasné bílé světlo.
„Má ještě světlo, kromě kamery. Podívejte se, můj vůdce, na malý displej. Jacku, viděl jsi jak lehce jsem poslal první prkno do vody? Tak pomalu posílej na můj příkaz jedno po druhým,“ rozdal Kokot úkoly.
Jack lehce ukazováčkem udeřil do prvního horního prkna a to sklouzlo do vody. Pak druhý, třetí, čtvrtý až se ozval Kokot.
„Jacku, říkal jsem na můj příkaz. Nestíhám je rovnat pod tou vaší plechovkou.“
„Dobře, dobře, plecháči. Už můžu?“ poslal do vody další dvě plošiny.
„Říkal jsem na můj příkaz. Můj vůdce, řekněte mu něco,“ pokračoval robot v trapné diskusi s lehce opilým Jackem.
„Jacku, nedráždi ho zbytečně a nasázej tam i ten zbytek, ať už je klid,“ ukončil debatu Blázen. Jack prstem odeslal pod vodní hladinu zbytek plošin, Kokot sice něco mumlal pod svůj slizký knírek, ale očividně neměl jako umělá bytost problém, dostat plošiny přesně na místa, kde je chtěl mít.
„Zdržujete, jako by práce byla nějaká legrace. Všimli jste si doufám, jak je všude čisto. Čím asi myslíte, že jsem trávil posledních pár tisíciletí? Cíděním, leštěním, zametáním, pucováním, uklízením, drhnutím. Práce, pravidelná práce bez legrace mě zachránila od toho, abych se zbláznil. Nevím jak s vámi budu stíhat úklid základny. Přinesli jste spoustu nepořádku a práce navíc. K tomu ještě péče o Mozečka. Nebude to lehké,“ říkal robot Kokot a mezitím umístil tři krabičky na molo tak, aby byl mezi nimi pravoúhlý trojúhelník a ponorka zůstala uvnitř.