Uběhl nějaký čas, závěs se rozhrnul a objevila se Bláznova hlava.
„Tady seš Pongu, ta pěkná kozatá barmanka mi říkala, že budeš někde tady. Co děláš?“ rozhlédl se po pěti nahých kurvičkách, které ležely na opravdu velkém stole.
„Sbírám informace a nové známosti,“ zasmál se Pong a začal se oblékat.
„Moje koťátka počkejte tu, já se vrátím,“ rozloučil se s holkami a vyšel za Bláznem.

Protlačili se mezi návštěvníky, zamávali prsaté barmance a zmizeli ve dveřích. U malé recepce již stála Urgha s Kokotem, odpočatí a připravení k další akci.
„Pongu, kde si byl?“ zeptala se Urgha.
„Seznamovat se a udělat si malej přehled o tom, kdo tady je, moje milá nadržená mimozemská kurvičko,“ se spokojeným úsměvem odpověděl Pong.
„A co si zjistil, Číňane?“ rýpavě řekla Urgha a bylo jí jasný, co tak asi mohl nadržený kung-fu mistr dělat.
„Že jsou tady samí slušní lidé a nemáme se čeho bát. Tedy skoro.“
„Pongu, jak skoro?“ zeptal se Blázen.
„Šéfe, no skoro. Protože všichni ti slušní lidé se zde před něčím skrejvají a tady jde jenom o Kredity. Bude to rozhodně drahá návštěva,“ odpověděl Pong.

„Vážení hosté, pan ředitel vás očekává,“ řekla slečna recepční a ukázala na dveře za zády. Čtveřice obešla pult a vešla. Krátká chodba byla zakončená těžkým závěsem, kterým se těžko protáhli a vešli do kulaté místnosti s velkým stolem, za kterým seděl v koženém křesle starý přítel. Před stolem byly již připraveny čtyři pohodlné křesílka a bílý muž naznačil, aby se usadili.

Když se uvelebili, Blázen vyndal tlustého jointa a zapálil ho. Bílá hlava za stolem promluvila.
„Blázen mi již pověděl, proč jste tady a co chcete. Budu stručný, kdyby přišel kdokoliv jiný, skončil by v kyselině v separátorech rudy. Pongu, vím kdo jsi a vím, že kdybys dostal rozkaz, devadesát devět procent mých návštěvníků je mrtvých, aniž by si uvědomili, že je někdo zabil. Drž se na uzdě, protože to zbývající procento by zabilo tebe. Urgho, po tobě jdou Tasmánci a Číňani. Četl jsem o tobě ve svodkách z odposlechů, ale nevěřil jsem, že tě někdy uvidím. Potěšení na mé straně, že jsme se mohli seznámit, ale tvoje budoucnost je velmi nejistá. Drž se chvíli Kapitána.
Robote, tebe bych chtěl mít, ale jak jsem pochopil, na prodej nejsi. Škoda. Opravdu veliká škoda, ale krást tě nebudu. Už se známe s Bláznem příliš dlouho, než abych naše starý přátelství zkurvil tím, že mu ukradnu něco, co nemůžu nikdy mít.“
Kokot se zvedl, řekl „promiňte“, otočil se a vyblil olej do blicího pytlíku.
„Blázen mě upozornil, že máš slabej žaludek,“ odmlčel se Starý přítel a čekal až Kokot dokončí recyklaci. Přitom si všiml, že kromě Blázna jsou všichni nadechnuti a nachystáni promluvit.
„Nic neříkejte, budu mluvit jenom s Bláznem,“ zarazila je bílá hlava za mohutným stolem a zvědaví tazatelé tiše vydechli.

„Abych se vrátil proč jste tady. Položky ze seznamu jsem schopen do pěti hodin sehnat, ale bude to drahý. Dvě a půl tuny methamfetaminu stačit nebude. Tady jste šest kilometrů pod zemí a všechno je zatížený hloubkovou daní. Navíc, dostat všechno sem dolů a vaši objednávku nahoru nebude jednoduchý, nelze použít oficiální cestu, což nebude taky nejlevnější. Co s tím Blázne?“
„Starý příteli, nic s tím neudělám. Zaplatím. Počítal jsem s tím trošku předem.“ pověděl Blázen.
„Dobře, jak?“
Blázen se zamyslel a bylo vidět, že nad něčím přemýšlí, pak promluvil.
„Starý příteli, víš že se známe dlouho a něco máme za sebou. Přede mnou se nyní otevřela nová budoucnost a nový příležitosti a byl bych rád, kdybys aspoň něco mohl sdílet se mnou. Pokud půjde všechno dobře nebo aspoň trošku podle plánu, čeká mě penze, kterou by si přál každej dýler. Z dosahu pozemské moci. Myslím, že pořád ještě mám podíl v tomto hotelu, že?“ řekl Blázen.

Starý přítel se podrbal ve vousech, krátce přemýšlel a pak opět promluvil.
„Máš.“
„Bude to stačit?“
„Bude, můj starý příteli. Vyrovnáme můj starý dluh tvojí novou budoucností. Počkejte v pokoji, Pongu promiň, ale musí to tak být a až bude vše připraveno, přijdu pro vás osobně, dovedu k připravený objednávce a k našemu – řekněmež – utajenému výtahu a Blázen mi předá souřadnice, kde je uloženo zboží. Rozumíte? A teď běžte, mám ještě práci.“

Bláznova partička se potichu zvedla a mlčky odešli.
„Šéfe, musíme zůstat na pokoji?“ zeptal se Pong, když se objevili opět u recepce.
„Starý přítel mluvil jasně, musíme a to bez debaty. Jsme jen obchodníci a ti se zde příliš neukazují,“ odpověděl Blázen a vydal se po schodech na konec chodby k pokoji.
„A Šéfe, ten Frankův seznam vás stál velkej balík, žejo?“
„Pongu, stál a už drž hubu,“ zamručel Blázen a žvýkal konec jointu.

„Podíváme se do ledničky, mám docela hlad,“ řekla Urgha a zamířila k ledničce. Pong a Blázen se uvelebili v pohovce a sledovali jak Kokot přepíná jeden program za druhým.
„Ty seš na tu televizi nějakej ujetej, co?“ zasmál se Pong a chystal lajny.
„Zabíječ času. Víš, že nemůžu spát a tenhle obraz je fakt super. Lepší než to moje chrchlátko z osciloskopu,“ odpověděl Kokot.
„Vážení, udělám jídlo, jsou tady nějaké konzervy pro hosty a hotelový bar je také plný,“ ozvala se z kuchyně Urgha.

Zazvonil zvonek a ozvalo klepání na dveře. Urgha vstala a než došla do chodby, vešel Starý přítel s doprovodem v podobě dvou ohromných goril. Skutečných goril v krátkých kalhotách a se zbraněmi v pouzdrech na koženým opasku.
„Zboží je připraveno, připravte se k odchodu,“ řekl, šel k Bláznovi, cosi si pověděli a pak zamířili k televizi. Starý přítel šáhnul za televizi. Stěna se odsunula a odkryla chodbu.
„Šéfe, je to bezpečný?“ zeptal se Pong.
„Vidíš jiný řešení?“ zasmál se Blázen a vlezl do chodby.

Po několika desítkách metrů došli k místnosti s malým nástupištěm, kabinou asi pro patnáct lidí posazenou nad elektromagnetickým kolejištěm.
„Měli byste vědět, že Číňané už přijeli a vyptávají se. Nezbývá vám moc času. Na povrch odjedete mým soukromým nákladním výtahem a až budete nahoře, Blázen bude dobře vědět, kde jste. Teď pojďme.“
Starý přítel a jeho dvě mlčící gorily se usadili do zadních sedaček a Bláznova skupina šla do předních. Kabina se dala do pohybu a ukazatel maximální rychlosti se zastavil na 100km/h. Asi po pěti minutách začal magnetický vagon zpomalovat až nakonec zastavil u nástupiště, které vypadalo jako to, ze kterého vyrazili.
„Pěkná jízda, že?“ lehce se usmál Starý přítel.