Došli k prvním stavbám a zastavili.
„Půjdete za mnou k výtahům a necháte mě jednat. Budu muset za naši přepravu zaplatit Kredity a pak budeme mít zhruba 24h, než šikmovoký objeví v blockchainu moji transakci. Ke Kreditům se sice nedostanou, ale můžou mi velmi omezit přístup a hlavně se dozví, kde proběhla platba, protože silně pochybuju, že nám nabídnou platbu černým platebním terminálem. Platba sice půjde z anonymní adresy účtu vytvořeného pirátským terminálem, ale oni tyhle nespárovaný číselný adresy hlídaj a jak zjistěj transfer sem na sever do prdele světa, přijedou si Číňani ověřit, co se děje. Do tý doby musíme bejt pryč. Jasný?“
„Jasný Kapitáne,“ řekla nechápavě, ale jednohlasně skupina a pokračovali do města.

Ulice byla rovná, vybetonovaná a všechny ostatní ulice se křížily v pravých úhlech. Obyčejné městečko vytvořené virtuálním rýsovacím prknem stavebních inženýrů, s unifikovanými kontejnerovými domky poskládaných jeden vedle druhého. Každý měl dvě okna, vstupní dveře a malou zahradou z druhé strany. Styl ulice pouze oživovaly světla různých intenzit vycházejících z oken řadových domků, někde signalizovalo běžící televize, jinde zase intimní večer rodinky pracovníků.
„Nic tady není, všechno je stejný jak si pomatuju, samý domky zaměstnanců, jeden vedle druhýho, sem tam zaparkovaný auto. Dojdeme do centra, tam je pár obchodů, bar, stanice místní ochranky, která o nás už stejně určitě ví, školka a škola pro děti,“ řekl tiše Blázen.
„Šéfe, když o nás ví, proč nám nejedou naproti?“ zeptal se Pong.
„Protože ví, že nás dostanou, kdykoliv budou chtít. Nezasahují, dokud nejde o peníze. Pak ihned střílí a teprv potom se ptají. Zvláště v případě cizinců bez dokladů a černými Kredity,“ odpověděl Blázen. Nastalo ticho, trojice se na sebe podívala a Blázen pokračoval v chůzi.

Prostředí se změnilo. Což pouze naznačilo, že se dostali z obytné zóny do průmyslové části a objevily se postavy, které proti nim vyšly ze šera osvětlení a minuly je, aby zase zmizely ve stínech. Kapitán se podíval na hodinky.
„Trvalo nám to sem dvě hodiny, až zaplatím, máme zhruba dvacet hodin, abychom udělali byznys a měli ještě časovou rezervu zmizet. Je polární noc bych řekl, jsme za polárním kruhem, takže všichni budou podezřívaví a nejspíš i trošku nervózní. Za prodej chlastu a drog dávaj tresty smrti, objevení konzumenti si dají pracovní odvykací léčbu a buďto se vyklepaj a nebo ne. Perník tady ale berou všichni.“
Došli k malému domku s nápisem „Osobní výtahy“, otevřeli dveře a vstoupili do malé místnosti s dalšími dveřmi, malým prodejním okénkem, dvěma řadami lavic a celý prostor osvětlovala blikající zářivka. Podlaha z bílých a černých dlaždic tvořila dojem nekonečné šachové desky. Stěny do třetiny natřené světle modrým emajlem, zbytek byl pravděpodobně původně bílý. Místnost nevypadala příliš využívaně. Blázen se sklonil k okénku, kde spatřil tlustou holou hlavu s pěti bradami.
„Čtyři lístky dolů bych prosil,“ řekl Blázen do mluvítka v okénku.
„Kolik osob?“ zeptala se hlava.
„Čtyři.“
„Ať se postaví do čtverce za vámi,“ přikázala hlava bezpohlavním hlasem.
Kapitán Blázen se o otočil ke skupince, kývnutím hlavy jim naznačil, aby splnili příkaz a postavili se do čtverce za ním. Neodporovali, přešli a hlava se pootočila pravděpodobně k displeji.
„Jste docela těžcí cizinci, které patro byste rádi?“ podívala se hlava skrz okénko opět Kapitánovi do očí.
„Chceme hotel a pak jdeme navštívit starého přítele. Neseme zprávy z domova,“ odpověděl Blázen.
„Je mi jedno, proč jedete dolů do toho pekla. Potvrďte částku na terminálu a potom potvrďte platbu,“ poručila hlava a mrkla tlustými víčky.

Bláznovi připadala hlava jako jednolitá koule sádla, ale musel potlačit svoji chuť říci něco nepěkného, protože nechtěl budit jakoukoliv pozornost. Sklonil se k terminálu a přiložil kartu, kterou měl dosud schovanou na řetízku pod tričkem, terminál přečetl adresu účtu, potvrdil autorizaci a odeslal požadovanou částku.
„Všem cizincům účtujete takhle velký vzdušný?“
„Všem cizincům, kteří nemají pracovní průkaz našeho zaměstnavatele. Zaměstnanci, kteří bydlí a pracují nahoře, dolů nikdy nejezdí. Zdarma to mají jen cizinci, z nichž někteří mají štěstí a po mnoha měsících zase vyjedou na povrch,“ vysvětlila hlava úředním tónem svým bezpohlavním hlasem.
„Hm, zajmavý,“ zamumlal Blázen. „A co návštěvy jako my?“
„To jsou cizinci bez pracovního průkazu. Ti platí. Ale sem návštěvy nejezdí,“ řekla stejným hlasem tlustá hlava.
„Hm,“ zamumlal zase Blázen a čekal na potvrzení platby.

„Vy jste mi ale zvláštní cizinci. Platba z anonymního účtu. Víte co to znamená?“ zeptala se hlava a Blázen měl pocit, že se hrouda sádla pokusila vytvořit škodolibý úsměv.
„Do čtyři a dvaceti hodin jsou tu Číňané a budou chtít vědět, kdo vlastně jste. Už nyní v operačním středisku místní ochranky zvoní telefon a hlas s čínským přízvukem jim říká, že z vás nemají spustit oči,“ pokračovala hlava a prasečí očka škodolibě zářila.
„Hm, co s tím uděláme?“ zeptal se Blázen.
„Šéfe, nějakej problém?“ skočil do řeči netrpělivý Pong.
„Všechno v pořádku, klid,“ snažil se ho uklidnit Blázen a otočil se opět k hlavě za průhlednou přepážkou.
„Co uděláme?“
„Zaplatili jste a nahoru stejně pojedete ve stavu, který bude odpovídat výši vypsané odměny, já vydělám vždycky,“ nekompromisně se ozvalo z reproduktoru.
„To zní férově,“ řekl Kapitán.
„Mohl bych vás nepustit a zavolat na operační dispečerovi.“
„To by mohl být problém. Dá se nějak vyřešit?“ zeptal se Blázen.
„Zaplatíte mi ještě jednou, ale na jiný účet.“
„Ty seš vychcaná svině,“ řekl Blázen do mluvítka.
„Jsem a zaplať. Čas vám běží.“
Na terminálu se objevila nová adresa, pochopitelně neregistrovaná. Kapitán Blázen potvrdil ještě jednou transakci a schoval kartu pod oblečení na svoji hruď.
„Hodně štěstí mrtví cizinci,“ zasmála se hlava a otočila k druhým dveřím. Ty se otevřely a za nimi byla chodba k výtahu.
„Smrt na vás čeká,“ rozloučila se hlava a obrátila pozornost k práci, která nebyla skrz okénko vidět.

Čtveřice prošla chodbou k dalším dveřím. Ty se otevřely a před nimi se ukázala kabina výtahu aspoň pro padesát lidí.
„Usaďte se do křesel a připoutejte se. Výtahová kabina pojede do třicátého pátého patra v hloubce šest kilometrů. Cesta bude trvat patnáct minut,“ ozval se z reproduktoru syntetický hlas.

Kabina byla do půli černá, zbytek stěn a strop temně rudý. V řadách umístěné sedačky s pásy a odkládacími boxy pro zavazadla, vše v kombinaci bílé, modré a červené, s jasně rozděleným prostorem. Blázen a jeho skupina splnila požadavky, Kokot uklidil zavazadla do příslušných krabic, poslední pojistka zapadla a nad dveřmi se rozsvítil displej, který začal odpočítávat k nule.