Kokot obešel stůl a položil tácy na odkládací stolek. Poté před každého položil talíř s porcí jídla a mísy s dalšími pokrmy položil na stůl mezi hodovníky.
„Co to je, Plecháči?“ zeptal se Pong.
„Rostliny,“ odpověděl Kokot.
„Jak rostliny?“ pokračoval Pong.
„Zelenina. Hitler byl vegetarián, jíst maso je špatné,“ řekl Kokot.
Pong se otočil k Urgze, „jsou tam ještě nějaký konzervy?“
„Pongu v klidu, říkám, že nesu ředitelský oběd. Pod pokličkami je dušená veselá skákající ještěrka, měňavka z Xaury vařená v moči mléčných žabiček, pečený zobák ptáka Jebáka a živí mozkoví červi z Plenoských močálů,“ vysvětloval Kokot sedícím lidem u stolu chody, které přinesl.
„Ach moje svatá prdeli,“ odfoukl si Jack, naklonil se k nejbližší míse a nabral řádnou porci.
„Přeci nebudu pít na lačno, maximálně se poserem. Seru na to, mám vyhládlo po ranní šichtě,“ nabral vidličkou porci a dopravil do svých úst. Chvíli usilovně žvýkal, polkl a suše oznámil. „Kreténi, je to fakt dobrý.“
„Já říkal, že vám bude chutnat, měňavka byla oblíbená mezi zaměstnanci ředitelského patra a červíci také nejsou špatní. Akorát není špatné jim před polknutím ukousnout hlavičku, ony se potvůrky pak můžou svými klepítky zachytit v jícnu.“
„Jak moc je to nebezpečný?“ zeptal se zvědavě Pong.
„Hodně, čínský nadržený šílenče,“ odpověděl s mrknutím oka Kokot.
„Může mě ten červ zabít?“ pokračoval v otázkách Číňan.
„Může, Pongu.“
„Jóó, tak smrtelně nebezpečný jídlo,“ zasmál se Pong a nabral několik červů na talíř. Byly to malé tlusté válečky s panožkami, ne nepodobné pozemským larvám motýlů s tím rozdílem, že pozemské larvy nebyly vybaveny mocnými klepety, které se rozevíraly a zavíraly s nepříjemným cvaknutím. Pong strčil před klepeta kousek kosti z ještěrky, jedna z larev se po ní ohnala a jedním stiskem klepeta kost přepůlila.
„Ty vole, to sou svině,“ zahlásil Pong, vytáhl jeden ze svých nožů a larvám uřízl hlavu i s klepety. Zvedl dvěma prsty larvu do vzduchu, pečlivě prohlížel a nakonec opatrně vymáčkl obsah do svých úst. Chvíli obsah převaloval na jazyku a pak polkl.
„Z toho se poserete, mana nebeská, že by i čínskej císař sral nebeským blahem. Kam se hrabe hovno posvátnýho lítajícího slona,“ svítily Pongovy oči a vymáčkl do úst dalšího červa.
Zbytek hodovníků se na sebe podíval a jako o závod natáhli ruce k míse s červy.

Všeobecný blaho narušil vstoupivši Mozeček.
„Možky.“
„Co ten tady pobíhá jak utrženej z řetězu,“ vyjel Pong.
„Potkal sem ho vedle v místnosti u sporáku a konzerv. Dobrej patron. Koukám, že právě jíte a já mám fakt hroznej hlad,“ hrnul se do místnosti doktor Řezník.
„Co tady máme? Hlavičky brouků vidí oči mé. Pěkný kusadla, čím se to živí?“
„Doktore, mozkový červ z Plenoských močálů. Larvální stadium, které napadá domorodce žijící v oblasti bažin. Do těla se dostane libovolným otvorem, obvykle v noci a vleze až do mozku, kde se zakousne a pojídá mozkovou kůru. Trvá tak dvacet čtyři hodin, než vyjí obsah mozkovny, ovine se vláknem a přemění v něco fakt hodně ošklivého a odporného i dle mých měřítek,“ vysvětlil Kokot mlčícím sedícím.
„Divná tváři, blbě se zeptám, ale tohle nejsou brouci před přeměnou, že?“ pokračoval doktor.
„Nejsou, doktore. Nejkvalitnější a chuťově nejlepší jsou z červi vyndaní před zakuklením z napadených domorodců, jenže to je drahé zboží, tak je místní uměle chovají ve stanicích v druhu podobnému opici. Cenná lahůdka, ochutnejte,“ nabídl Kokot doktorovi talíř s bezhlavým červem.

Kapitán Blázen zapálil jointa, pohladil žaludek, upil ze sklenice vody a připravil se k další řeči.
„Hodinu odpočinek, ve 13:00 sraz na molu u ponorky. Vyrážíme všichni, Mozeček zůstane zamčený ve svém pokoji. Na Špicberkách jsme kolem 21:00, pár hodin na sehnání součástek ze seznamu a ráno jsme doma. Nachystejte uzenáče, na snídani jsme zpátky.“

„Kapitáne, kde to vůbec jsme?“ Zeptal se doktor Řezník.
„Běž do ponorky, dej pořádnou dávku a nezapomeň si napsat na velkou ceduli nad hlavu, že po probuzení nemáš dávat další dávku. Já ti to pak vysvětlím,“ odpověděl mu Blázen a odešel do svého pokoje na hodinku spočinout v posteli.

Ubikacemi se nesl ukrutný řev budíku. Blázen otevřel oči a na hodinách bylo přesně 13:00.
„Pong, ten debil,“ blesklo mu hlavou, posadil se, šáhnul do popelníku pro zbytek nedokouřeného jointa a zapálil ho.

Na molu postávala skupinka a čekala Kapitánův příchod. Přišel s Kokotem chodbou, kterou vstoupili poprvé, chvíli stáli u obelisku a robot cosi vysvětloval Bláznovi. Ten přiložil ruku na destičku, obelisk se rozsvítil a dveře do chodby, skladiště a kryt pozorovatelny se začaly pomalu zavírat. Dvojice se vydala k ponorce.
„Máme zavřeno, základna zapečetěna, Mozeček zamknut ve své ubikaci. Všichni na svý místa, vyrážíme za obchodem,“ zavelel Kapitán Blázen, zapálil poslední brko na čerstvém vzduchu a počkal, než všichni nastoupili na palubu.
„Kokote, nebude to prdel, snad sme ještě nebyli prohlášeni za mrtvý. Číňani by nahoře ještě mohli bejt, uplynulo sotva pár dní. Půjdeš na můstek a budeš k dispozici Karlosovi, tohle je jeho loď.“
„Můj vůdce, jak přikážete,“ zvedl pravačku k pozdravu Kokot a otočil se směrem k průlezu.
„Kokote, vyser se na tohle divadlo, je to trapný a vůbec nevím, jak se mám tvářit. Sereš mě už jen s tím mým vůdcem. To mi nemůžeš říkat šéfe, kapitáne, veliteli nebo třeba zmrde, ale ne můj vůdce, ty vole.“
„Můj vůdce, přeci nechcete, abych vás oslovoval 'řediteli' nebo 'předsedo' jako své poslední zaměstnavatele?“
„To asi ne, ty vole,“ povzdechl Blázen, pomyslel si opět něco o kreténech na palubě. Počkal až se Kokot vsoukal do průlezu, pak šel za ním, zavřel poklop a sestoupil do útrob své milované lodě.

Došel až na můstek, všichni již byli na svých místech, Jack ve strojovně, Frank u sebe v radiokumbále, Pong v kajutě šňupal perník a věnoval se svému terminálu VR. Zbylí členové posádky obsadili křesla v řídící místnosti.
Karlos nachystal oblíbené kobry, zkontroloval láhve s absinthem, Urgha se protahovala v křesle u zbraní a Kokot se usadil vedle Karlose. Nad nimi ve svém pohodlném křesle trůnil Blázen a motal velkého jointa.

„Karlos, zapni systémy, nastartuj naši krásku a vpřed,“ mávl rukou Kapitán. Ponorka krátce zaúpěla a pomalu se dala do pohybu.
„Kapitáne, senzory nehlásí problémy, můžeme se ponořit a vyplout ven,“ řekl Karlos.
„Dobře, ponořit a kurz Špicberky,“ mávl ještě jednou rukou Blázen.
Ponorka se ponořila a proplula otvorem do volného moře.
„Můj vůdce, ještě můžeme spustit silové pole,“ otočil se Kokot ke Kapitánovi.
„To jde, jo?“
„Hodinky, které jsem vám dal u obelisku. Stačí jim poručit,“ odpověděl Kokot.
„Já myslel, že si říkal, že jsou to univerzální hodinky ukazující aktuální lokální čas kdekoliv ve vesmíru,“ podivil se Kapitán.
„Krycí verze, kdyby je někdo ukradl. Protože jsem je nastavil na vaši vůdcovskou DNA, nedají se nikým zneužít. Řekněte do hodinek, že chcete spustit krycí silové pole.“
Blázen přiblížil hodinky k očím, kroutil hlavou na známku údivu a promluvil.
„Silové pole spustit. Teď.“
Před vjezdem do základny se vytvořilo světélkující vlnění podobné tomu, které viděli při opravě ponorky. Blázen kroutil hlavou, řekl „to sou mi věci“ a sledoval monitor s výstupem z čelní kamery.
„Kapitáne, vaše první hodinky, co?“ zasmál se Karlos od řízení.