Přešli do vedlejší místnosti, kde již čekaly dvě větší krabice uložené ve výtahu.
„Jestli chcete, můžete se podívat dovnitř,“ řekl bílý Starý přítel.
„Podívám se, vždycky jsme prověřovali zboží, se kterým jsme obchodovali. V tom přeci spočívá kouzlo byznysu, že prodáváš jenom zboží, kterýmu sám věříš,“ rozesmál se Blázen a otevřel první krabici. Koukl do ní, přešel ke druhé a také zkontroloval obsah.
„Všechno vypadá dobře. Starý příteli, já ti děkuji a myslím, že víš, kde máš připravené zboží. Na našem starém místě. Tady máš ovladač, kterým vypneš maskování. Podíl je srovnanej a až se situace uklidní, snad se vrátím na návštěvu.“
Blázen objal svého starého přítele, poplácali se po zádech a nastoupil do výtahu. Za ním se mlčky přidala skupinka jeho přátel. Dveře se zavřely a výtah se rozjel.
„Můj vůdce, cítím, že tento výtah není blicí,“ poznamenal Kokot.
„To bude asi tím, že není tak rychlej jako ten, kterým jsme sem přijeli. Podívej se na hodiny,“ odpověděl Blázen a ukázal rukou nad dveře.
Než se dostanou na povrch, čeká je hodinová cesta výtahem. Pochopili, proč jsou u stěny sklápěcí sedačky, dva popelníky a malý bar. Kapitán začal motat brko.
„Tohle bude dlouhá cesta.“

„Šéfe, víte co nechápu. Proč se nás nezeptal, jak ty bedny odsud dostaneme?“ zeptal se Pong, aby řeč nestála.
„To je jednoduchý, Pongu. Protože to už nebylo součástí dohody a dobře věděl, že kdybych neměl tuto otázku vyřešenou, zeptal bych se. Obchod se dělá jednoduše a poctivě. Žádný komplikace navíc.“
„Kde se vůbec objevíme?“ dotázala se Urgha.
„Pokud se nepletu, asi čtyři kilometry od našeho člunu.
„Takže nás zase čeká procházka,“ zamručel Pong a rýsoval lajny.

Hodina uběhla jako voda a výtah začal zpomalovat. Urgha s Kokotem nasadili pracovní antigravitační rukavice a „potěžkali“ bedny. Výtahová kabina zastavila. Dveře se otevřely.
„Pongu, zkontroluj místnost,“ řekl Blázen a postavil se ke dveřím. Pong vstoupil opatrně do místnosti a rozhlédl se.
„Až na krev na podlaze, vzduch čistej, šéfe,“ ozval se Pong.
„Jaká kurva krev? Jdeme opatrně ven.“
Místnost byla prázdná, jen od dveří výtahu se táhla krvavá skvrna, jak někdo táhl pryč tělo. Blázen se sehnul a dotknul se skvrny.
„Je čerstvá. Myslím, že Číňani to tady našli. Pongu jdi ven a prověř okolí.“
„Šéfe, velmi rád. Chci zabít nějakou svini už pěkně dlouho,“ zasmál se Pong a zmizel jako pravý mistr kung-fu.

Pong zavřel oči a naslouchal okolí. Jeho instinkty zabijáka mu říkaly, že není sám. Chřípí zachytávalo jemný pach potu naplněného strachem a cítil tlukot srdcí svých nepřátel, schovaných kdesi ve tmě. Rychle a tiše se pohyboval ve stínech, které ve slabém nočním světle hvězd vrhaly okolní kameny. Byl tichý jako noční můra a světelné paprsky se odrážely od jeho meče.
Ucítil velký závan strachu a jeho mozek lovce věděl, že našel svoji kořist. Muž v kukle a černém obleku byl skrčený za kamenem, odkud sledoval malou boudu přilepenou ke skále. Ještě netušil, že smrt už stojí za jeho zády a čeká. Přibližující se smrt vycítí člověk stejně jako zvíře. Je to neodvratný okamžik v každém životě a tato chvíle právě nastala. Skrčený muž otočil hlavu a v tu samou chvíli jeho krkem projel Pongův meč.
Pong se sklonil a tiše řekl.
„Můžeš umírat potichu a dlouho nebo potichu a velmi krátce. Ukaž mi na prstech kolik vás je.“
V nočním světle se leskly Pongovy bílé, perníkem poškozené zuby a bylo vidět, že si okamžiky užívá. Muž chvíli přemýšlel, zvedl ruku a ukázal tři prsty. Pong se k němu sklonil.
„Lžeš mi, kolik vás je?“
Po krátké tiché pauze muž, kterému se pomalu zaplavovaly plíce krví, zvedl ještě dva prsty.
„To už je lepší,“ řekl Pong, otočil mečem a zkrátil utrpení najatému zabijákovi. Nadechl se a rozhlédl. Opět zklidnil svoji mysl a naslouchal šepotání větru a zvukům okolí. Po chvíli otevřel oči a zmizel mezi stromy.

Dalšího muže našel v křoví a taky nedostal žádnou šanci. Pongův rychlý pohyb oddělil hlavu mezi druhým a třetím obratlem, ta odpadla a Pong uviděl vyděšené oči, které ještě naposledy stihly mrknout.
„To mě baví,“ pomyslel si a šel dál. Věděl, že zbytek vrahů nebude daleko. Pomalu a potichu obcházel obloukem ve vzdálenosti několika desítek metrů boudu a třetího muže si všiml, jak se plazí travou.
„Čas na jedovou foukačku,“ pomyslel si Pong a vytáhl ze záhybů svého obleku pouzdro s foukačkou a několika otrávenými šípy. Nabil foukačku, zamířil a prudce vydechl. Vše opět schoval a sledoval plazícího muže. Jeho pohyby byly stále pomalejší, až se zastavily úplně, tělo s sebou škublo a bylo ticho. Několik sekund po zásahu. Pong cítil uspokojení. Ještě zbývají dva a ti se ukážou sami.
Byli nakonec tři. Viděli, že se něco stalo, vylezli ze stínů skal a zamířili k trávě, kde leželo tělo jejich parťáka. Pong cítil, že je čas na poctivý, férový zápas tváří v tvář. Dívat se do očí umírajícího soupeře po řádné bitce bylo největším Pongovým potěšením. Vyšel ze stínu a šel svým protivníkům naproti.

Zastavili pár metrů od sebe. Pong si je prohlédl, ti samí nájemní zabijáci, celí v černém a v kuklách, ozbrojení meči a pravděpodobně i několika dalšími ukrytými zbraněmi.
„Myslím, že víc nás už nedorazí, smrt si pro vás přišla,“ zasmál se Pong a udělal nějaký kung-fu trik, jenž byl zakončen pěkným efektem s mečem. Tři černí muži se zasmáli a rozeběhli vstříc Pongovi. První chlap to schytal a ani neměl čas k překvapivému výrazu. Pong udělal úkrok a jedním máchnutím meče ho rozpůlil od levého ramene až k rozkroku, čistým řezem podél páteře. Dva zbývající běžící muži šokem z nečekaného překvapení zastavili. Pong se zasmál a vyskočil proti nim. Uletěl několik metrů, odrážeje se špičkami nohou od kamenů a trsů trávy a dopadl na nohy za zády obou nájemných lovců. Tomu rychlejšímu odsekl mečem temeno hlavy a velmi se bavil překvapeným výrazem v očích umírajícího muže, kterak se vlastními rukami hrabe ve svém vlastním mozku.
Pongovo štěstí a blaho vrcholilo, methamfetamin smíchaný s adrenalinem šlapal na plný obrátky. Poslední muž se otočil a začal utíkat. Dveře boudy se otevřely a tmu pročísl světelný kužel. Běžící muž překvapením zastavil a podíval se na Kokota, který vyšel ven.
„Pongu, vůdce se ptá, jestli už je bezpečno?!“ zakřičel do tmy. Postava, která na malý okamžik zastavila, se zhroutila. Malý okamžik mezi životem a smrtí.
„Už je, vzduch sem vyčistil a můžete ven,“ odpověděl Pong a šel se podívat na svoji poslední kořist.
Hvězdice se zabijákovi zasekla do spodní části páteře. Byl při vědomí, ale nemohl hýbat nohama. Pong se nad něj postavil, rozhrnul svůj čínskej oblek, vytáhl péro a vychcal se na zraněnýho chlápka. Chcal dlouho a nepřetržitě. Když dokončil vyprazdňování močového měchýře, oklepal čůráka a zase schoval.
„Kdybych tady byl sám, ještě bych si vyhonil,“ zasmál se úchylným smíchem.

Přišel k němu Blázen a podíval se na pochcanýho ležícího chlapa se znehybněnýma nohama.
„Cos vyváděl, prosimtě?“ zeptal se Blázen.
„Šéfe, malá bezvýznamná šarvátka s pár amatérama.“
„Kdo to je vůbec?“
Pong špičkou svého meče sundal masku z hlavy muže a oba zírali na jakéhosi asiata, přesně řečeno na Číňana, jemuž se v očích zračila směs strachu, nejistoty, ponížení a tradičně blížícího okamžiku smrti.“
„Kdo jsi?“ zkusil to na něj Blázen. Muž mlčel.
„Pongu. Dělej si s ním co chceš, ten nám nic už neřekne. Neměls ho pochcat, myslím, že je uraženej,“ rozhodl Blázen a šel s Kokotem zpět do boudy.
„Tak jsme zůstali sami,“ otočil se Pong zpět k ležícímu muži.
„Trošku se pobavíme,“ vytáhl dva dlouhé nože.
„Co takhle menší pitvička? Že bych ti ukázal pár orgánů,“ usmál se Pong, sundal šaty a zůstal jen v tričku. Sehnul se k chlapovi, rozřízl mu oblek a nakreslil po jeho hrudi a břiše pár čar.
„Důležitý je nepoškodit tepny, abys mi rychle nevykrvácel,“ uklidňoval ho Pong a řízl do první čáry. Chlap zařval, Pong ho udeřil pěstí do spodní čelisti až si ukousl jazyk. Oběť přestala řvát, chrčela a plivala krev. Pong se dál věnoval své operaci. Nejdříve ukázal žaludek, pak muži vysvětlil funkci střev, nezapomněl ukázat střevo slepé, slezinu, játra a nakonec strčil ruku pod hrudní koš a vytáhl tlukoucí srdce a ukázal je umírajícímu zabijákovi. V jeho očích zůstala obtisknutá čirá hrůza.