„Můj vůdce, šroub je opraven. Vidíte tu skvělou práci?“ pochválil se Kokot. „Vidím. Je hrozná výhoda, když je příběh z kategorie sci-fi. Můžeš dělat s hrdiny příběhu co chceš a řešit dějový zápletky, jak se zrovna hodí a jen si ohlídáš, aby to celé do sebe aspoň trošku logicky zapadalo. No a když neměníš příliš charaktery jednotlivých postav, na úspěch je zaděláno,“ kouříc jointa dumavě děl Blázen.
„Plecháči, hřídel budeš řešit jak?“
„Jacku, bude jednoduší, jenom ji narovnáme,“ řekl Kokot, přešel k hřídeli a na jeden z konců připojil dematerializátor. Hřídel opět změkla, Kokot ji chytil oběma rukama a pozpátku šel k opačnému konci. Hřídel v jeho rukou získávala zpět rovný tvar, aby nakonec odpojil dematerializátor a hřídel ztuhla. Vypadalo to divně a dost pravděpodobně by nikdo takovou scénu ve filmu nepoužil, protože by si divák klepal na čelo.

„Jacku, nasaď si rukavice, zaletíme uložit do lůžka hřídel,“ řekl Kokot a šel pro plošinu. Jack nasadil palčáky a čekal, až se robot vrátí.
Vstoupili na plošinu, Kokot nastavil automatickou cestu k zádi lodi a oba současně se přes zábradlíčko sehnuli pro hřídel. Rukavice opět zafungovaly a jako pírko zvedly těžký a dlouhý předmět. Plošina se odlepila od země a zmizela Bláznovi z očí. Chvíli se nic nedělo, až se znovu objevila s Jackem a Kokotem mířícími k průlezu ponorky. Museli připojit hřídel k motoru.
Trapnou pauzu vyplnil Blázen balením další marihuanové cigarety, než se dvojice vynořila z útrob ponorky a vrátila pro lodní šroub.
„Kapitáne, jde to dobře. Vklouzla jak péro do análu děvky,“ se smíchem pronesl Jack.
„Fajn, tak si pospěšte, začíná mi kručet v břiše,“ odpověděl Kapitán.

Robot a Kokot na plošině přilétli nad šroub, Kokot se sehnul a uchopil oběma rukama prostředek nového šroubu. Přikázal Jackovi, aby plošinu zvedl pár metrů nad zem a narovnal se.
„Je těžší,“ znalecky řekl Kokot a celá plošina zamířila opět k zadní části ponorky, až zmizela za okrajem mola v hlubině. Nějakou chvíli bylo ticho, pak se objevila dvojice opravářů na plošině a přistáli na molu.
„Můj vůdce, jsme hotovi. Myslím, že můžeme zaplavit náš provizorní suchý dok a vyzkoušet, zda-li se nám oprava povedla,“ zahlásil Kokot a zvedl ruku k námořnickému pozdravu.
„Beru na vědomí, umělý génie,“ zareagoval Blázen.
Kokotovy prsty cosi navolily na ovladači, silové pole se snížilo asi deset centimetrů pod hladinu moře a voda začala přepadávat do prázdného prostoru.
„Můj vůdce, musíme zaplavit dok pomalu, aby se nám plechová potvora nezhoupla a nenarazila do stěny.“
„Jasný,“ stručně odpověděl Blázen, přešel k okraji, kouřil joint a sledoval jak voda pomalu zaplavuje prostor pod ním.

Asi po deseti minutách byl dok zaplaven, Kokot vypnul silové pole, uklidil generátory a přivolal z vody antigravitační plošiny, které se vyskládaly pěkně na jednu hromadu.
„Jdeme nahodit motory,“ zavelel Jack a zamířil k ponorce. Trojice došla na kapitánský můstek, Jack s Bláznem se posadili do křesel a zahájili sekvenci testů hnací jednotky.
Když testy dojely, Jack nahodil pravý motor a vyzkoušel hybnost hřídele.
„Otáčky v pořádku, mazací olej teče, čidla nehlásí tření. Myslím, že si můžu dát panáka,“ řekl Jack a vyndal ze šuplíku pod stolem láhev rumu, sklenici a nalil si dvojitou.

„Kokote, dobrá práce, dáme si něco dobrýho k jídlu a odpoledne vyrazíme ke Špicberkám. Prodáme nějaký zboží a zkusíme sehnat něco z toho Frankova seznamu.“
„Karlosi, slyšíš mě?“ zkusil Blázen komunikátor. Chvíli bylo slyšet šumění, než se ozval Karlos.
„Kapitáne, příjem.“
„Karlos, tady jsme hotovi. Neuvěřitelná práce, jinde by to trvalo pár dní. Budou z nás vládci planety.“
„Kapitáne, viděli jsme ty kouzla na monitorech. Frank už je hotov se seznamem, my jsme ještě přidali terminál virtuální reality. Chceme ho zkusit připojit k počítači, ale nechceme obrat Ponga o jeho jedinou zábavu.“
„Fajn Karlosi, sejdeme se v jídelně. Kapitán konec.“
„Jdeme se najíst,“ vydal rozkaz Blázen, uklidil vajgl do popelníku a zvedl se z kapitánského křesla.

V jídelně už byli všichni kromě Mozečka a Kokota, který mu v kuchyni připravoval v syntetizéru pravidelnou dávku syntetického mozku k obědu. Poté co nakrmil zombie, vybral pár položek z nabídky automatu a spustil výrobu.

„Vážená posádko, jistě jste již řádně zpracovali ve svých tupých mozečcích, kde jsme se díky sérii několika velmi nepravděpodobných náhodných jevů ocitli. Tohle je místo zázraků, který nám bude závidět celej svět. Všichni se sem budou chtít dostat a všichni budou chtít našeho Kokota. Slyšíte dobře, říkám našeho, protože jsem se rozhodl, že ani jeho ani Mozečka zabíjet nebudeme, jelikož takový pomocníky a nový kolegy jen tak z prdele neseženeme. Pongu, mluvím speciálně k tobě, od dnešního dne jsi s Mozečkem nejlepší kamarád a budeš ho chránit, jako by jsi chránil mě osobně. Je to jasný?“ dohovořil Blázen a díval se směrem k Pongovi.
„Šéfe, to si děláte prdel?“ zkusil odporovat Pong.
„Pongu, ne. Jestli budeš dělat problémy, zabavím ti tu tvoji konzoli a budeš si honit před zrcadlem,“ důrazně odpověděl Blázen.
„Okej, Šéfe. Už mlčím,“ stáhl se Pong, kterého v zádech zamrazilo z představy, že by byl bez své oblíbené hračky.
„Takže se posadíme, hodíme do sebe nějakej blaf z konzervy, já vám vysvětlím plán, kterej sem vymyslel, dáchneme si a vyrazíme směr Špicberky. Prodat horníkům nějakej fet a zkusit sehnat položky z našeho nákupního seznamu by neměl bejt snad velkej problém,“ posadil se Blázen a začal věnovat pozornost marihuaně.
„Jídlo se právě podává, dnes máme oblíbené ředitelské menu,“ vstoupil do místnosti Kokot se dvěma velkými tácy s talíři, které držel nad hlavou. Pravda, musel dveřmi projít bokem, ale jeho rychlý elektronický mozek tuto náročnou operaci zvládl na jedničku.