Vesmírní dýleři - 4. Oprava
Vysráno dne: 1970-01-01Jakmile se objevily samé nuly, odstíněné zbytky gravitace zatlačily cestující do popruhů a na displeji začal odpočet patnácti minut. Poslední, čeho si Kapitán Blázen všiml bylo, že Kokot přetáhl přes obličej plastový pytel a sklonil hlavu.
Displej odpočítával sekundu po sekundě a jediný zvuk, který byl ve výtahové kabině slyšet a vycházel zpoza stěn, bylo hučení elektromagnetů. Minutu před koncem začala kabina znatelně zpomalovat až zastavila úplně.
„Cink“ ozvalo se z reproduktoru.
„Děkujeme za využití našich přepravních služeb. Na shledanou.“
Dveře se otevřely.
Kapitán Blázen rozepnul popruhy a opatrně se postavil. Podlaha vykonávala houpavý pohyb, takže se musel chytit opěradla. Rozhlédnul se po ostatních, Urgha byla zelená a Pongovi cesta očividně neublížila, protože vypadal úplně normálně. S Kokotem to bylo horší. Pytel, který měl na hlavě byl plný černého oleje.
„Kokote, ještě že sis vzal blicí pytel, ty hlavo geniální,“ oddechnul si Blázen, „ty vole, kdyby se poblil na zem, tak to nevysvětlíme a prozradíme se jak kreténi hnedka na začátku.“
Uvnitř pytle bylo slyšet syčení, jak Kokot sál obsah zpět do svých útrob. Pečlivě rukou roloval pytel tak, aby vše vymáčkl a ani kapka nepřišla nazmar. Nakonec si svým veledlouhým jazykem olízl obličej a dlaní srovnal knírek a přehazovačku.
„Můžeme?“ zeptal se Blázen.
„Můžeme, můj vůdce,“ odpověděl Kokot.
Blázen se první vydal do chodby, na konci které čekaly zase dveře. Kamera nad nimi blikla a ty se otevřely. Prošli a objevili se v úplně té samé místnosti, s tím samým malým prodejním okénkem a tlustou kulatou hlavou za sklem. Hlava se na ně podívala, nic neřekla, ani nijak jinak nereagovala a vrátila se ke své práci. Podivná čtveřice vyšla ven do ulice šest kilometrů pod zemí.
První čeho si všimli bylo bílé nepřirozené světlo.
„LEDkový osvětlení. Je levný a vydrží dlouho, nic se tady nezměnilo od tý doby, kdy sem tu byl naposledy. Až na tu tlustou mluvící hroudu sádla za přepážkou. Pojďte za mnou, nic neříkejte a doufejte, že si pomatuju dobře cestu,“ tiše řekl Blázen.
Na druhý pohled ulice jevila zdání zcela běžné ulice. Až na ten třetí si cestovatel začal všímat drobných detailů typu „vidíme strop tunelu“, „ten obchod má jen čelní stěnu, zbytek je vyrubán ve skále“, „veřejná toaleta je místnůstka zase nečekaně ve skále, s kamenným sedátkem, kamenným umyvadlem i věšákem na kabát“. Celé patro, ostatně jako celé město, bylo vyrubáno ve skále, která musí nejspíš být děravá jak ementál.
V ulicích byl úplně normální pohyb, nikde nepořádek, žádný opilec či povalující se skupinky narkomanů. Lidé se pohybovali pěšky nebo na malých elektrických kolech. Směska z celého známého světa. Tady byli všichni jen kvůli Kreditům a nebo se schovávali před tím, před čím utíkali. Hodně často z obojích důvodů. Nikdo neměl důvod na sebe upozorňovat.
„Je to tady furt stejný,“ mumlal si Blázen. „Pokud mě pamět neklame, ještě kousek támhle na křižovatku, pak se dáme doprava na bulvár a je to třetí nebo čtvrtej hotel. Jeden z prvních, protože starý přítel pro sebe urval ještě hodně místa ze skály.“
„Šéfe, my budeme v hotelu?“ zeptal se Pong.
„Ano, tady se všechno řeší v hotelích. Záleží jen na hoteliérovi. Můj starý přítel tady koupil kus skály, když Společnost rozšiřovala důl,“ odpověděl Blázen a pokračoval v chůzi.
Došli na křižovatku, Kapitán se rozhlédl, zahnul vpravo, pomalu šel a koukal po hotelových cedulích.
„A jsme tady,“ zastavil a ukázal na neonový blikající nápis nad ošuntělým vstupním portálem s jasným červeným kobercem, který pokrýval schody. Skupina zvedla hlavy jako jeden muž a jejich oči spočinuly na nápisu „U Starého přítele“.
Blázen vstoupil na schody, po koberci se vydal k dvoukřídlým dveřím, které oběma rukama otevřel a vstoupil.
Vnitřní interiér připomínal salón z dob divokého západu. Masivní dřevěné stoly, židle, obložení stěn včetně sloupů a schodiště zcela jasně křičely na příchozího, že toto je drahé a luxusní místo. Dostat tolik tvrdého dřeva šest kilometrů pod zem a postavit z něj repliku podniku z devatenáctého století nebyla laciná záležitost. Kapitán přešel k pultu s nápisem „Recepce“ a dlaní zazvonil na starý zvonek. Ozvalo se cinknutí a nic se nestalo. Pouze vstoupil Pong s Urghou a Kokotem.
Blázen ještě jednou zazvonil a konečně se otevřely malé dveře ve stěně u konce recepce. Vstoupila stará paní s hůlkou a dobelhala se k pultu.
„Čeho si žádáte?“ zeptala se stařeckým hlasem, prohlížela pozorně Blázna a vypadalo to, že se jí zablesklo v očích.
„Navštívit starého přítele,“ řekl Blázen a díval se na babku ve zcela obyčejném oblečení, jaké nosí v tomto věku staré ženy.
„To říká každý, kdo sem přijde,“ zasmála se stařecky babka za pultem.
„Měl bych tady mít rezervovaný pokoj,“ odpověděl Blázen a vyndal z peněženky jakousi vizitku. Podal lístek stařeně, která jej vzala svojí rozklepanou rukou a přiblížila velmi blízko k očím. Chvíli bylo ticho, pak zvedla starou hlavu a pověděla.
„Vypadá to, že máte pravdu, mladý pane. Momentíček, dojdu ověřit, jestli je váš pokoj připraven.“ Otočila se a šourala za pomoci berle zpět k malým dveřím.
Blázen se podíval na svůj doprovod, ten mlčel a díval se zase na Blázna. Po pár minutách tichého čekání se otevřely dveře s nápisem „Soukromý prostor“ a objevila se ta samá babka.
„Ty, pojď se mnou,“ ukázala směrem k Bláznovi a ten se vydal k ní.
„Hned jsem zpět. Pongu, klid a nepanikař, všechno jde přesně tak jak má jít,“ řekl ještě Pongovi a vešel do dveří.
„Co budeme dělat?“ zeptal se netrpělivě Pong.
„Čekat,“ odpověděla Urgha a prohlížela si prostor. Nikdy nic takového neviděla. Velké dřevěné schody do horního patra k ochozu s celou řadou dveří do jednotlivých pokojů. U barového pultu nebyl nikdo kromě barmana a jakéhosi slintajícího muže s hlavou v dlaních. Urgha se vydala k občerstvovacímu pultu a Pong s Kokotem následovali její kroky.
„Co máte k pití, barmane?“ zeptala se Urgha, „dala bych si něco ostřejšího.“
„Mladá slečno s krásnýma očima, můžu vám nabídnout malinovou limonádu s kapsaicinem, extraktem z panamských chilli papriček.“
„To neznám, co to se mnou udělá?“
