Phil zrovna házel Taře jeden piškotek za druhým, když zazvonil telefon. Pootočil hlavu a chvíli nechal aparát vyzvánět. Přemýšlel, zda-li ho má zvednout. Nikdo neměl číslo k němu domů. Od tý chvíle, kdy vzal tenhle případ, se děly samý divný věci. Pomalu tedy šel k přístroji a tajně doufal, že vyzvánění přestane.
Neustávalo, ani když stál přímo nad stolkem s černým bakelitovým telefonem. Zvedl tedy sluchátko a opatrně přiložil k uchu.
„Haló,“ řekl opatrně.
„Phile Blázne,“ ozval se ženský hlas tónem, že by se hned každej čůrák postavil. Philovi se podlomily kolena.
„Ano?“ zeptal se opatrně.
„Výborně,“ odpověděl ženský hlas a pokračoval, „viděl jste nějaké papíry, že?“
„Ano, viděl. Příšerný bláboly,“ suše odpověděl Blázen a potáhl.
„Ne tak úplně, je to plán, ale kvůli tomu nevolám. Šmejd, který je zcizil jisté osobě, nás již stál jmění a já mám pro vás překvapení. Takže, kdybyste laskavě zvážil cestu na adresu následující.“
„Cože?“ skočil překvapeně ženě do řeči.
„Bukowského ulice, dům číslo 23, 13 patro a dveře číslo 42. Zkus přijet co nejdřív,“ skončil hlas a ve Philově sluchátku cvaklo ukončení rozhovoru.
„Co to kurva bylo?“ ulevil si a začal balit brko.

Phil Blázen odešel srát, protože toho na něj bylo skutečně hodně. Jak si tak posedával a prděl do hajzlu, přemýšlel nad tím, co právě slyšel. Zvědavost mu nedala, protože kurva jaký mudrci a fantasmagorie o feťáckým spiknutí na ovládnutí světa? Do toho ti Číňani, podle všeho snad nějací kung-fu mástři obchodující perníkem. S těmito myšlenkami opustil vylučovací místnost, oblékl kabát, vzal psa a vyrazil do deštivého dne.
Jeho vůz ho opět dopravil kam potřeboval. V baru ani nezastavoval a jel rovnou na adresu, která mu zněla v hlavě. Každý znal ulici Bukowského. Ghetto plný chudiny všech barev, alkoholici, kurvy, feťáci, pasáci a dýleři. Tam žil jenom ten, kdo chtěl a současně musel.

Měl tuhle čtvrť zatraceně rád, byly tu k sehnání nejlepší drogy a nejlepší šlapky, pokud tedy zákazník věděl kam jít. V dopolední době byla ulice relativně prázdná, protože většina obyvatel vyspávala a některá děcka byla ve škole. Zaparkoval přímo před domem, dal somrujícím dětem, která nebyla za škamny, několik drobných, aby pohlídaly auto před jinými záškoláky.
Vystoupal po schodech, překročil několik pochcaných a posraných spáčů, prošel rozbitou výplní dveří a šel špinavou chodbou ke schodišti.

Následován psem vystoupal po starých vrzavých prknech, obklopen loupajícími tapetami na zdech, až do druhého patra. Uhnul několika negrům vrávorajících se skelným zrakem od stěny ke stěně a zastavil u dveří číslo 42. Zaklepal a čekal. Nikdo neodpovídal, tak zapálil brko a odehnal několik dětí, které chtěly nechat potáhnout.
Zaklepal podruhé a ještě chvíli počkal, než vzal za kliku, aby zjistil, že je odemčeno. Opatrně otevřel a vstoupil. V předsíni byly naskládány krabice, až byl průchod kolem nich skoro nemožný. Došel k proskleným dveřím a znovu uchopil kliku.
Phil Blázen vstoupil do zašlého páchnoucího pokoje, který rozhodně úklid nezažil drahnou dobu. Uprostřed seděla na židli dáma, kterou ihned poznal.
„To seš ty,“ udiveně potáhl z jointu a Tara začala štěkat.
„Kušuj, pse,“ odbyl ji a obcházel kolem dokola sedící uspávačky.
„Ty seš přivázaná,“ podivil se.
„Kapitáne, už sis vzpomněl?“ konečně promluvila přivázaná žena.
„Jakej kurva Kapitáne? Co to meleš ženská? Měla bys spíš vyklopit všechno co víš,“ kroutil Phil hlavou a odložil klobouk na noční stolek.
„Takže sis ještě nevzpomněl,“ odpověděla a Phil Blázen zase ucítil prudký úder do zátylku.

Otevřel oči opět doma v posteli s pěkně bolavou hlavou. Opatrně položil nohy na zem a hlasité bušení do dveří znásobilo pulsující bolest. Než stačil jakkoliv zareagovat, ozvala se mohutná rána a hned po ní zvuk roztříštěných dveří. Tara začala štěkat, ale štěkání bylo v půlce utnuté s překvapeným zakňučením.
Do pokoje vstoupil starý známý detektiv.
„Phile Blázne, jsi zatčen,“ řekl.
„Proč? Co ste udělali mýmu psovi?“
„Tvůj pes je v pořádku a jsi zatčen pro podezření ze spáchání většího množství vražd. Tu ženskou jsi zabíjet nemusel a drzost, s jakou si zakrvácený šel do baru, byla už příliš a mohl sis ji odpustit.“
„Vrchní detektive, našli sme špinavé oblečení,“ přišel ukázat krvavou košili a kabát policista.
„Cože?“ nechápal Phil a automaticky šáhnul pro brko z večera.
„A jakou vůbec ženskou?“ zeptal se, když zapálil joint.
„Fakt krásnou babu. Hromada sfetovanejch negrů a zhulenejch dětí tě viděla, jak prcháš z jejího bytu od hlavy až k patě zasranej od krve.“
„Cože?“ furt nechápal Phil.
„A zapomněl si tam svůj klobouk,“ dodal detektiv.
„Cože?“ stále Blázen nedokázal pojmout současnou situaci, ale začal se oblékat, protože měl tušení, že tohle bude větší průser, než nyní vypadá.
„Tak jdeme,“ řekl důrazně policejní úředník.
„A co můj pes?“
„Seženeme někoho, kdo by se o něj postaral,“ odpověděl detektiv a udělal krok. Nikdy by ho nenapadlo, že to bude jeho poslední krok v tomto životě. Nevšiml si totiž, že k podrážce jeho boty se přibližuje mohutná louže psích slin, které Tara vypouštěla z mordy, když ji jeden z policistů držel v klidu pomocí velké klobásy. Pavlovovy reflexy zafungovaly jako podle učebnice.
„Pič…,“ bylo poslední detektivovo slovo, které pronesl, než jeho hlava tupou ranou narazila na roh dubového psacího stolu. Všichni v místnosti zmlkli.

Odvedli ho na policejní centrálu a umístili do cely předběžného zadržení. Vložil ruku do kapsy a s velkou úlevou vytáhl náčiní určené k zpracování marihuany a výrobě jointů.
Natáhl tělo na vězeňské lože, zapálil brko a zavřel oči. Bylo toho hodně za posledních pár dnů. V hlavě se mu zjevila poslední scéna večera. Sedící uvázaná ženská, která mu říká ‚Kapitáne‘ a jestli si už konečně vzpomněl. Nechápal úplně přesně smysl, ale uvědomil si jeden detail, který dříve nezaregistroval. Znovu v paměti zaostřil na sedící postavu a přiblížil záběr jejích očí. Ano, nespletl se. Jasně viděl rudé duhovky.

„Co to kurva…?“ řekl nahlas, ale vědomí mu propadlo do nějakého tunelu, ve kterém před ním poletovaly různé obrazy.
Nejdřív se vynořil typ ležící v motelové posteli a ruka, která ho mlátí telefonním přístrojem do hlavy. A mlátila pořádně dlouho, dokud nebyl mozek a lebeční kosti všude po posteli. Ruka odhodila komunikační aparát, vrah se postavil a začal rozhlížet. Prohrabal všelijaké papíry ležící na stole, prohledal šuplíky a vyházel obsah skříně. Poté vešel do koupelny, vychcal se a umyl ruce. Nad kohoutkem s vodou a umyvadlem bylo zrcadlo. Vrah v něm spatřil svoji tvář. Byla to tvář Phila Blázna a smála se od ucha k uchu.

Střih a další propad tunelem k další scéně. Už zhruba tušil, co ho asi čeká a nespletl se. Vznášel se pár metrů nad čínskými pašeráky pervitinu, kteří právě kontrolovali zásilku. Vzadu u kanceláří viděl, že z otevřených dveří kdosi vyšel. Byl to Phil, který se plížil k několika krabicím a zkoumal zboží. Pak na chvíli zmizel z dohledu, aby se znovu objevil se dvěma meči v rukou. Nasypal na ně dvě monstrózní lajny, které elegantně kung-fu stylem vyšňupl a předvedl řádný trik s létajícími šavlemi.
Chvíli ještě přešlapoval na místě, aby za pár sekund nastala taková jatka, která naposledy svět viděl v první sérii tohoto díla. Údy, trupy, orgány, hlavy a jiné tělesné součásti, které poletovaly vzduchem mezi proudy krve, stříkající z protržených tepen a krků sťatých hlav. Masakr trval dobrých dvacet minut, než Phil rozsekal posledního zuřivě odolávajícího Číňana.
Odhodil meče a prohlížel dílo zkázy. Brodil se po kotníky v krvi mezi troskami lidských těl. Byla to v podstatě krvavá polívka, jejíž průsaky do kanalizace pomalu přitahovaly gigantické krysy.