Ráno bylo krásné, slunce osvítilo prastaré chodby a do místnosti s pokladem vstoupilo světlo.
„Doprdele, to sem ještě nezažil,“ probudil se na židli stařec s mocnou slinou ve vousech.
„Vostrá párty staříku. Musíme se ale rozloučit a pokračovat v naší cestě. Nechám ti tady všechno vybavení, ať můžeš usadit pohodlně prdel a nějakou zásobu hulení, chlastu a perníku,“ ukázal Blázen na hromadu bedem, které vyskládali podél stěn.
„Ty vole, dík,“ poděkoval poustevník a dopil větráka.
„Nemáš vůbec zač, my sme dlužníci,“ odpověděl Blázen, otočil se a vyšel ven.
Nasedli do svého pohodlného vozu a vyrazili po stopě, která pomalu začínala mizet.
„Nemáme už mnoho času,“ řekl Pong, stáhl z palubovky lajnu a otevřel orosenýho lahváče.

Skoro dva dny následovali stále méně a méně viditelné mentální otisky zasraných vrahů, za nimi zůstávaly v poušti pohozené prázdné láhve, obaly od potravin a sem tam vítr odnesl prázdný dýlerák. Avšak na konci své poutě spatřili jednoho rána na obzoru siluety komínů, továren a všelijakých domů. Pojízdný samohyb řízený Kokotem je dopravil ku hranici města, které je přivítalo starou oprýskanou cedulí s nápisem „Vítejte v městu ES. Počet obyvatel: podle momentální situace“, pod kterou ležela hromádka kostí a několik vybělených lebek.
„No ty pyčo,“ okomentoval scénu Pong, vytáhl meče s brouskem a začal ostřit ostří.

Vjeli do špinavého města s nedlážděnými ulicemi plných nepořádku, hořících sudů s odpadem, podél stěn domů obložené spícími či souložícími postavami u nichž se nedalo rozeznat pohlaví. Nad tím vším se vznášel špinavý dým a všude byl cítit zápach hnijících zbytků, moči a výkalů. Šarvátky a bitky na každém rohu, taktéž se nedaly přehlédnout pistolové souboje na život a smrt, které probíhaly před zábavními podniky.
„Šéfe, tohle místo je svým způsobem ráj,“ zasmál se Pong a vůbec ho neděsilo kamení, které dopadalo na pomalou jedoucí vozidlo. Kokot se hodně snažil, aby někoho nepřejel, ale i tak občas automobil poněkud zvláštně nadskočil. Otisky zasraných jezdců zmizely.
„Šéfe, budeme muset pátrat.“
„To budem muset, ale nejdřív vypátráme nějakej slušnej podnik, ve kterým se ubytujeme a zapaříme. Ideálně bordel, samozřejmě,“ řekl Blázen a odklepl popel do popelníku.
„Můj vůdce, chvíli budu jezdit kolem dokola. Třeba narazíme na něco vizuálně zajímavého. Když ne, zkusím se někoho opatrně zeptat.“
„To bude rozumný,“ zamručel Pong a začal leštit meč.

Kokot jezdil ulicemi a v zadýmeném vozu si posádka užívala zašpiněný výhled. Nezničitelná skla odolávala úderům různých předmětů a rozmazaná hovna šla naštěstí umýt ostřikovačem skel.
Už to vypadalo, že Kokot bude muset zastavit a stáhnout okno, ale náhodou zastavili u velkého dřevěného plotu se strážnými věžemi a velkým nápisem „Bezpečné místo“.
„Šéfe…?“
„Pongu, zkusíme to tady, i v nebezpečným městě potřebují desperáti bezpečí a bezpečí si zaplatíš,“ dumal Blázen a otočil pozornost ke Kokotovi.
„Zajeď támhle do toho drive-in. Zeptáme se u okýnka.“
„Můj vůdce, rozkaz,“ odpověděl Kokot a zajel s vozem k zamřížovanému oknu s velkým zvonkem. Blázen zazvonil.

Krycí desku někdo odsunul a v otvoru se objevila tvář s páskou přes oko.
„Co chcete?“
„Poskytujete bezpečný ubytování?“ zeptal se Kapitán.
„To je otázka, co si pod tím pojmem představujete,“ zazněla odpověď.
„No, jakože přijdeme na místo, kde nám poskytnou kvalitní ubytování, chutnou stravu, bohatě zásobený bar a ideálně i bordel, kde mohou počestní pánové v klidu ulevit od stresu a napětí. Vše samozřejmě za nadstandardní ceny s nadstandardní obsluhou.“
„Hm a máte na to?“ prohlíželo si oko Kapitána.
„Karty nebo šeky berete?“ řekl Blázen a ukázal pár platebních karet.
„Ste se posrali?“ rozčílilo se oko.
„Zkusil sem to,“ řekl Blázen a šáhnul do kapsy. Vytáhl malý pytlík, ze kterého vysypal hromádku kamení a kovů.
„Občas se hodí mít sebou špetku drahokamů a velmi vzácnejch kovů,“ otočil se k posádce, která nechápala.
„Co tohle, je to lepší?“ ukázal dlaň oku v otvoru.
„Hm, to už je lepší, ukažte mi ten nejmenší šutrák,“ ukázal tetovaný prst na malý krystal a otevřel malé šuplátko. Kapitán dal kamínek do šuplíku a zavřel ho.

„Ty vole, to je perník,“ ozval se radostný hlas a velmi hlasité šňupnutí.
„Poznal to šmejd jeden,“ zachechtal se Pong.
„Pánové, takovou kvalitu sem neměl ani nepomatuju,“ řeklo rozšířené oko se slzou na krajíčku. „Dejte mi támhleten kámen a můžete tu zůstat týden. Dám vám nejlepší parkovací místo a o ubytování si řeknete na recepci, já jim zavolám, že přijeli vážení hosté,“ řeklo oko a zavřelo otvor. Vyjel šuplík a v něm byl papír s číslem. Velká vrata se s mohutným rachocením otevřela a Kokot vjel dovnitř.
Byli v uklizeném a čistém prostranství vysypaném pískem. Jako prvního si povšimli nádherných barevných květin. Spousty květin. K vozu přišla polonahá dívka, která sebrala Kapitánovi očíslovaný lístek.
„Druhá řada vlevo,“ řekla a krásně se usmála.
„No ty pičo,“ konstatoval Pong.

Kokot zaparkoval vůz, ke kterému okamžitě přiběhly lepě oděné ženy s kyblíky, hadry, utěrkami a různými čistícími prostředky a začaly omývat karoserii.
„No ty pičo,“ řekl Pong a vystoupil.
„Holky, jste k mání?“
„Ty náš broučku, až se ubytujete a otevřete účet. Už na vás čekají, rychle se rozkřiklo, že přijeli bohatí hosté,“ odpověděla jedna z dívek a odlepila kozy z předního skla.
„Výborně, Šéfe…?“
„Jo, Pongu, jdi napřed. Určitě tě nějaká slečna dovede k recepci, já jdu hned za tebou,“ odpověděl Blázen a začal motat brko. Prostředí se mu celkem líbilo, všechno bylo takový vyvoněný oproti městu za vysokou zdí. Zaparkované stroje jasně naznačovaly, že všichni hosté jsou pracháči, akorát to nebudou obchodníci s banány a pomeranči. Zapálil joint a zhluboka potáhl.
„Krásně voní, už dlouho sem necejtil takovej smrádek,“ promluvil kdosi.
Kapitán se otočil a spatřil černého chlapíka s dredy v padnoucím koženém saku.
„Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Bob a obchoduji s banány a pomeranči.“
„Ehm, cože?“ zarazil se Blázen a odklepl popel.
„Chápu, že to vypadá divně, banány a pomeranče na tomto divném místě, ale i tady je po nich řádná scháňka. Vozím je sem z farem na Marsu,“ vysvětlil Bob.
„Jo ták, já jsem Kapitán Blázen,“ zasmál se Blázen a nabídl jointa. Bob po něm hladově hmátl a podivil se.
„Ten Kapitán Blázen…?“ lačně potáhl.
„Jo, přesně ten,“ odpověděl suše Kapitán.
„Neuvěřitelný, jste už ubytovaní?“
„Ještě ne,“ řekla Urgha, která nesla své luxusní kufry.
„Áách, Hungská krasavice, potěšení na mé straně, jmenuji se Bob,“ představil se Bob a bylo vidět, že ho tyto samice nejspíš solidně rajcujou.
„Já nejsem jednoduchá ženská, se mnou bys byl pořád jenom v průseru,“ vycítila sympatie Urgha a nepodala mu ruku.
„Hungská děvko, já vím, že to s váma není jednoduchý, ale serem na to, zaplatím si jinou děvku. Pojďme se ubytovat,“ s lehkým zklamáním v hlase řekl Bob a vyrazil po cestě vysypané bílým jemným štěrkem. Jejich vůz se začínal lesknout jako nový.

Došli k plážovému baru s bohatým výběrem a sympatickou obsluhou.
„Přivedl jsem Kapitána Blázna,“ řekl černoch.
„Bobe my, už víme, že přijel významný host,“ odpověděla obsluha nahoře a dole bez.
„A víte vy, kdo to je?“
„Bobe, umíme používat Internet a kromě toho, jejich zboží tady prodáváme. Pong to ocenil a já mu slíbila, že až budu mít po šichtě, zjistím, přes koho to berem a přijdu za ním. Pane Kapitáne, účet je otevřen a presidentský apartmán nachystán.“
„Pong je tu s váma taky, ja to jeho zboží miluju. Pong & Co., má oblíbená značka, která má fakt velkýho ducha,“ rozšířili se zorničky Bobovi.
„Jo to má, je můj osobní strážce,“ řekl Blázen a zapálil brko.
„Doufám, že se večer uvidíme, musím už letět na obchodní schůzku,“ odpověděl Bob a rychle se vypařil.
„Musím se jít vysrat, dovede nás nějaká dáma k našemu apartmá?“ řekl Kapitán slečnám recepčním.
„Hned tu někdo bude a dejte si na něj pozor, je to zmrd,“ pověděla dívka a zatřepala kozičkami.

Kapitán Blázen v rychlosti ocenil nádheru ubytování a ihned běžel na záchod.
„No to mě poser, tady je i vyhlídka na město,“ ozvalo se z toalety a hned potom otřáslo vzduchem mohutné uvolnění svěračů. Ventilátor spustil otáčky do plného výkonu.