Vesmírní dýleři 2 - 8. Přání sraní
„Všichni k zemi,“ zakřičel první chlap, který vtrhl do malé ošuntělé banky v malém městečku uprostřed pouště. Za ním vběhlo dalších šest maskovaných mužů, jeden začal hlídat dveře, další stáhl kalhoty, otočil se a pokropil ležící klienty fakt mocným proudem hoven.
„Jestli někdo cekne, dostane druhou várku přímo do ksichtu,“ řekl první a pozoroval rukojmí, z nichž většina pod sebe nablila pořádný koláč, „ty a ty, běžte k trezoru a otevřete ho.“
Dva maskovaní lupiči se odloučili, obešli dřevěnou přepážku a zvedli úředníka.
„Ty vypadáš, že máš klíče.“
„To mám, ale ne od trezoru, protože ten má časovej zámek,“ odpověděl třesoucím hlasem muž.
„Lzeš, jako když peníze tiskne,“ řekl hlas pod maskou a kopl úředníka do holeně.
„Nelžu,“ rozbrečel se zaměstnanec banky a zhroutil k zemi.
„Musíme to udělat postaru. Přines zesilovač,“ pokračoval jeden z těch dvou zlodějů u ležícího, teď už strachy pokáleného, zaměstnance banky.
Z velké brašny vyndali hranatý přístroj s tryskou na jedné straně a podivným otvorem na druhé, který velmi nápadně připomínal otisk prdele. Jen se usadit.
Před trezorem složili skládací kozu, do které umístili krabici, velící neznámý vyměnil stráž u dveří a ten, který doposud hlídal, přešel k boxu a stáhl kalhoty. Svým ohromným přirozením vyděsil několik žen, jenž to celé pozorovaly a narval prdel do otvoru.
Nadechl se, zatlačil a na krabici se pomalu rozsvěcovala diodová stupnice od zelené až po červenou. Jakmile zasvítila velká oranžová kontrolka, zarazil dech a ještě pořádně zatlačil.
„Otevřít trysku,“ oznámil obsluze a ta stiskla ovládací tlačítko. V přístroji to zarachotilo a z přední trysky vystříkl proud prudce stlačených sraček, které se zakously do ocelových dveří trezoru jako do másla.
„Hovna sou lepší než voda,“ zasmála se obsluha směrem k nechápajícím ležícím zajatcům a pomalu pohybovala hovnovým řezákem, dokud trezorové dveře neodpadly.
„Zabal ten krám a zbytek balit prachy, musíme zmizet, venku se srocuje dav místních křupanů a začínají vypat nasraně,“ oznámil velitel a stál nervozně u vstupních dveří.
„Pojď sem, pokropíš je trochu,“ řekl tomu, který hlídal ležící návštěvníky. Ten poslechl, šel ke vstupu, stáhl kalhoty a vystrčil prdel.
„Pořádně jim nalož,“ dodal velitel a nepřestával pozorovat místo před bankou.
Z pohledu nasraných domorodců nastala poněkud surrealistická scéna neb po otevření dveří bankovního domu vylezla chlupatá prdel. Krátkou chvíli byl klid, ale poté z řitního otvoru vystříkl opravdu silný proud smrduté kapaliny, který postupně pokropil celý dav. Vlastník prdele vykonal elegantní oblouk a zesral skoro úplně všechny.
Část přihlížejících okamžitě začala zvracet a zbytek se rozutekl do všech stran.
„Zmizte, je-li vám život drahý,“ zakřičel velitel zlodějů do ulice a zapáchající zbytek lidí se rychle vypařil jak pára na hovnem.
„Máte hotovo? Teď musíme zmizet my,“ zakřičel do banky a nepřestával sledovat okolí.
„Jsme připraveni,“ vyrovnali se muži do řady a jeden z nich nepřestával hlídat ležící klienty. Nikdo nezkoušel protestovat, všichni leželi tak tiše, jak jen ve zvratcích a sračkách mohli.
Velitel vyšel na ulici, rozhlédl se a zapískal na prsty. Po krátké pauze zpoza rohu zaznělo dusání a před banku přiběhlo sedm nádherných robotických koní.
„Nasedat a mizíme,“ zavelel a naskočil na umělého arabského hřebce. V pozdním odpoledním světle postavil koně na zadní a zaržál.
Jezdci zvedli prach v ulici a zmizeli do pouště zalité zapadávajícím sluncem.
Po nějaké době začaly vycházet z vykradené banky postavy a ulici postupně zaplňovali zvědavci.
„Šerife, co budeme dělat?“ kdosi promluvil.
„Jsou všichni v pořádku?“ řekl někdo jiný.
„Šerife jsou, akorát sme všichni pořádně zesraný hovnama.“
„To vidím, je tady zesraný naprosto všechno, no a co budeme dělat? Pronásledovat!“ vystoupil šerif z davu a v okolo něj vzniklo prázdné místo.
„Šerife, je to dobrej nápad, ale teďka na noc? Nebude nic vidět,“ promluvil jiný hlas z davu.
„Dobře, dobře, půjdeme se poradit do salónu a ráno za kuropění zahájíme pronásledování,“ řekl šerif a rozhlédl se po okolním mužích. Odpovědí bylo souhlasné mručení a proud lidí zamířil do zábavního podniku, ze kterého se již linul zvuk piána a halas lidových opileckých písní.
Ráno za úsvitu bylo v prostranství před lokálem vícero motajících postav, které se snažily naskočit do sedel.
„Kdo je kurva úplně našrot, zůstane doma!“ zařval šerif a zoufale kroutil hlavou, když viděl tu vyndanou zvěř.
Nakonec se však podařilo sestavit relativně funkční komando pronásledujících a mohli vyrazit. Zamávali ženám, dětem a těm, kteří nemohli bezpečně do sedel. Odcválali směrem, kterým včerejší večer utekli maskovaní zasraní lupiči.
Putovali několik hodin, slunce mezitím vystoupalo vysoko nad hlavy a pražilo tak, že veškerý život zalezl do dutin pod zem.
„Šerife, budeme muset někde zastavit a napojit koně. Ti naši na rozdíl od jejich potřebují odpočinek a vodu,“ ozval se kdosi.
„Dojedeme k napajedlu a tam uděláme pauzu,“ oznámil stroze šerif a pokračoval v jízdě.
Krajina byla rozpálená a nad kameny se tetelil horký vzduch. Sem tam proběhla nějaká šílená ještěrka a nikde nebylo vidět zeleného lístku. Čas líně ubíhal s skupina jezdců mířila k teplem mihotavému obzoru.
Stopy robotických koní v pásech písku prozrazovaly, že jsou na správné cestě. Stroje sice nepotřebují vodu, ale jejích obsluha ano. Tento fakt všechny účastníky děje směroval k napajedlu uprostřed ničeho.
Cválali celý den a v podvečer jim byl odměnou výhled na zelený ostrůvek s modrou lesknoucí vodní hladinou.
„Šerife, vidíte někoho?“ zeptal se jeden z mužů.
„Nevidím a nechce se mě věřit, že bysme tu byli první,“ odpověděl šerif s triedrem na očích, kterým zkoumal oázu před sebou, „budeme tam muset sejít, stejně nám nic jinýho nezbejvá,“ dodal.
Skupina vedrem zmožených jezdců klesala z návrší k zeleni. Dojeli k prvním keřům, sesedli z koní a pěšmo postupovali k vodě. Zvířata vytrhlo vábení vlhkosti ve vzduchu, tak jim nikdo nebránil a pustili je.
Lidé stejně jako zvířata hltavě padli obličeji k zemi a nikdo nezaregistroval, že si vzájemně nekryjí záda.
„Tak už ste dopili?“ jízlivě jim za hlavou promluvil známý hlas. Povstali a otočili se. Stáli tam. Sedm desperátů, jeden měl stažené kalhoty a mířil po nich prdelí.
„Já sem si říkal, že tu někde budete. Takže chlapci, přestaňte dělat tyhle páchnoucí legrácky a normálně se vzdejte jménem zákona,“ řekl šerif a prsty netrpělivě poklepával těsně nad kolty.
„Na to ani nemysli, je to úplně zbytečný, protože všichni za chvíli až na jednoho zemřete,“ klidným hlasem zazněla odpověď.
„Proč bysme měli umírat?“ zeptal se překvapeně šerif.
„Protože nás kurva pronásledujete a jeden musí přežít, aby vypověděl, co se stane všem, který po nás zkusej jít,“ provokativně zahlásil velitel zlodějů.
Šerifovy prsty zacukaly a hmátly po rukojetích koltů. Ruce už však zbraně nestihly vytáhnout, protože vůdce zlodějské bandy zvedl ruku a z vystrčené prdele vystříkl ostrý proud sraček, který drtil vše, jenž mu přišlo do cesty. Hlavně kosti.
Proud hoven znečistil písečnou pláž, pokryl hromady masa s kostmi rozdrcenými na kaši a voda změnila barvu do hněda. Odněkud přilétla hejna much, které okamžitě pokryly místo zkázy. Zůstal jen jeden muž s rozbitou nohou a jeden zdravý kůň.
„Ty, ty povíš, co jsi viděl a důrazně vysvětlíš, že všichni, kteří se vydají v našich stopách, vyrazí na cestu smrti dlážděnou smrtícím hovnem. Je to jasné?“ řekl důrazně vůdce zlodějů. Zraněný muž souhlas odkýval a hlavu nechal skloněnou.
„Dobře, jsem rád, že si rozumíme,“ dodal a zavelel k odchodu. Zmizeli v rostlinstvu oázy a poraněný muž osaměl.