1 2 3 4 5 6 7

Luxusní terénní vůz byl opět v pohybu a Kokot zamířil po stopách mentálních otisků lupičů. Zeleň a jiné stopy života rychle zmizely a rozžhavená poušť je obklopila teplou náručí. Cesta ubíhala v poklidu, čas trávili popíjením a pojídáním různých pochutin, které Kokot vytahoval ze svého zavazadla. Nemělo smysl nikterak vyhlížet do okolí, protože vůkol nebylo naprosto vůbec nic jinýho než pustina, ve které občas míjeli vybělené kostí zvířat a lidí, kteří nepřežili putování. Občas také spatřili rozpadající zbytky různých vozidel a strojů, v kterých ještě kolikrát seděly kostry posádek.
„Tak daleko jsem ještě nikdy nebyla,“ podotkla paní šerifová, když sledovala skrz okno výhled ven. „Nikdo sem totiž dobrovolně nevstupuje,“ dodala.

Kokot zastavil.
„Co se děje?“ zeptal se Blázen.
„Můj vůdce, před námi je nějaká cedule.“
„Jaká kurva cedule?“ zahlásil opile Jack.
„S nějakým nápisem,“ řekl Pong a otevřel dveře. Vystoupili a šli se podívat ke kovové ceduli s několika průstřely, připevněné ke kovové tyči.
„Vypadá docela nově,“ konstatoval Blázen.
„Hranice pásma smrti,“ četla Urgha nápis.
„Tady začíná pásmo smrti, tisíc kilometrů široký pás, ve kterém není ani kapka vody, kromě…,“ zarazila se paní šerifová.
„Kromě čeho?“ zeptal se Jack.
„Zhruba uprostřed by se měl nacházet ranč s hostincem, který patří náboženské sektě Amonitů a mělo by to být jediné místo s vodou,“ odpověděla.
„Co to je za zmrdy?“ optal se Pong.
„Nejsou žádní zmrdi, věří, že ženy patří všem členům komunity a v poušti hledají boha. Jejich předci odešli do pouště a po dlouhém putování a velkých ztrátách na životech prý našli malý ráj uprostřed ničeho. Ale já ani nevím, kde přesně se nachází ten jejich ráj, to ví málokdo.“
„Mnohoženství, hostinec, čím dál tím líp,“ usmál se Pong a nasál pořádnou lajnu z palubovky.
„Kokote, nastartuj motor a pokračujem ve výletu, stejně je venku zasraný horko a mě se začíná motat hlava,“ přikázal Blázen, zavřel za sebou dveře a pustil klimatizaci na plný koule.

Poušť se stala ještě pustější a mrtvější, čím víc postupovali do vnitřku pásma. V jednom okamžiku ustal vítr a teplota vzrostla o deset stupňů.
„No to mě poser, jak tady mohli poutníci přežít,“ kroutil hlavou Jack, upíjel studený pivo a snažil se představit, jaký to asi muselo být, plahočit se touto smrtící krajinou poháněný pouze vírou ve svýho boha.
„Nejspíš to byli pořádní magoři,“ řekla Urgha a natáhla ruku po sklenici s vínem.
„To asi byli,“ zamumlal Blázen, rozkouřil jointa a trochu v duchu přemýšlel, jestli nebyla debilita pouštět se do tohoto dobrodružství. Vždyť původně chtěl jenom navštívit několik vyhlášených bordelů. Každopádně z přemýšlení ho nic nevytrhlo a mohutné vozidlo ve vysoké rychlosti za sebou vířilo hromady písku.

Nijak nesledovali čas, ale neslábnoucí stopy je neomylně zavedli k místu, o kterém mluvila paní šerifová. Rajská oáza uprostřed smrtící krajiny. Tedy k tomu, co z ráje zůstalo, protože už zdálky viděli hejna much a vnější senzory zaznamenaly neuvěřitelný zápach, způsobený vedrem rozkládaných hoven.
„Ty vole, to mě poser, tady to vypadá na slušnej průser,“ suše řekl Pong, když přijeli k bráně, na niž usychal průjem a loupal se v plátcích na zem. Kokot vytáhl z bedny s nářadím ochranné obličejové masky a rozdal je.
„Můj vůdce, asi bude bezpečnější použít prostředek k ochraně plic.“
„Podle toho co vidím, raději ho použiju,“ odpověděl Blázen, típl vajgl a nasadil masku.
„Kokote, příště budu chtít nějakou s otvorem pro jointa,“ řekl a otevřel dveře.
Do vozidla se navalil zápach.
„Panenko sfetovaná,“ vyjekla Urgha.
„Solidní smrad,“ řekl Pong a vylezl ven zkontrolovat okolí.

Velmi brzo našli první tělo kompletně pokryté rozkládajícími sračkami.
„Co to kurva…?“ zíral Blázen a žaludek mu oznámil, že s tímhle se jen tak nesmíří.
„Šéfe, ten člověk vypadá zasraně mrtvej,“ konstatoval Pong a zamířil k obytným budovám.
Nenašli nikde nikoho živého, vše bylo pokryté páchnoucí hmotou a jak velmi brzo paní šerifová zjistila, studna byla plná řídkých výkalů.

„Pane Blázen, než odsud odejdeme, musíme zkusit vyčistit studnu, protože bez vody poutníci k zdejšímu místu zemřou,“ řekla. Kapitán se nadechl, pomyslel si, že by dal brko a hlasitě uznal, že má pravdu.
„Kokote, pojď sem, zkusíš vyčistit studnu.“
„Můj vůdce, tohle mi chvíli zabere, musím vyčerpat veškerou vodu a vyčistit vnitřek. Na pár hodin to vidím,“ řekl Kokot Kapitánovi, který pozoroval hlubinu.
„Nechápu, jak tady mohli najít vodu.“

„Šéfe, všechno je mrtvý a zničený. Veškerá zvířata a i pole, taky sem našel šedesát sedm těl v kostele. Děti, ženy, muži, starci i stařeny. Někdo se tady s tím vůbec nesral,“ přišel Pong z obhlídky.
„Zůstalo něco použitelnýho?“ zeptal se Jack.
„Ani hovno,“ odpověděl Pong.
„Kapitáne, zalezu zpátky do auta, tady nejsem moc platná,“ řekla Urgha a šla zpět do vozidla. Jack ji následoval, vlastně šli všichni kromě Kokota, který právě pustil vodní čerpadlo a začal vyčerpávat sračky ze studny.
„Kokote, až to doděláš, dopřej mrtvým pohřeb,“ přikázal ještě Blázen a zavřel za sebou dveře.
„Můj vůdce, jak poroučíte,“ odpověděl Kokot, ale jeho hlas zanikl v hučení čerpadla.

Kapitán Blázen sundal masku a rychle zapálil brko, který nechal připravený v popelníku.
„Urgho, podej mi lahváče, ať spláchnu tenhle průser, ve kterým tak pěkně plaveme.“
„Šéfe, naprosto nechápu, kde se v těch zmrdech vzalo tolik zasranejch hoven. Nic podobnýho jsem ještě v životě neviděl. Popravdě řečeno, až teď tady sem dámě uvěřil,“ kroutil hlavou Pong a rýsoval na stole lajny.
Započala opět menší párty, protože bylo potřeba nějak zabít čas.

„Můj vůdce, čistá a pitná voda zase teče a mrtví jsou pohřbeni,“ otevřel Kokot dveře.
„Di do hajzlu s tím smradem, nelez sem,“ vykřikl Pong.
„Omlouvám se, jen sem chtěl říct, že zadané úkoly mám hotové,“ pověděl Kokot.
„Fajn, tak se di umejt, tady se o zbytek postará příroda,“ řekl Blázen a zavřel prudce dveře robotovi před nosem. Za chvíli však byli zase na cestě a duchovní otisky pronásledovaných je vedly do stále hlubších hlubin pásma smrti. Mezi posádkou zavládlo ticho, protože nálada pařit skončila a započala absolutní cestovní nuda.

„Šéfe, stopy se rozdělují,“ prořízl mlčení v jednu chvíli Pong.
„Cože?“ ozval se ospalý hlas.
„Můj vůdce, má pravdu, jedny stopy se oddělily a míří kamsi stranou do pouště,“ řekl Kokot.
„Tak se po nich vydej a až na něco narazíš, probuď mě,“ odpověděl Blázen. Nastalo opět ticho, vozidlo zatočilo a kodrcalo dál po kamení a štěrku.
Uběhlo několik dalších nudných dlouhých hodin než auto zastavilo.
„Co se kurva děje?“ otevřel oči Pong.
„Jsme u nějakého opuštěného starodávného osídlení,“ oznámil robot a silné světlo reflektorů ozařovalo ruiny domů, které se táhly do dálky a mizely ve tmě.

Blázen otevřel dveře a vystoupil.
„Ty vole, tady je úplně jinej vzdoušek. Kokote, zůstaň za volantem, jeď pomalu za námi a sviť na cestu. Porozhlídneme se a uvidíme, kam nás stopy dovedou.“
„Šéfe, rád se projdu na čerstvým vzduchu,“ zkoumal Pong okolí a nebezpečí nikde neviděl.
Skupina dobrodruhů vylezla ven, šla před vozidlem a v jasné záři dálkových světel prohlíželi zbořeniště. Nikde nebylo ani památky po jakémkoliv náznaku technologií, samý kámen, dřevo a zase kámen.
Další problém nastal, když si uvědomili, že stopy po několika smyčkách a odbočkách jakoby něco hledaly. Vyvedly je z trosek města a zamířily opět do pustiny.
„Co tady mohl hledat?“ zeptala se paní šerifová.
„To nevim, utáboříme se a ráno pořádně porozhlídnem,“ řekl Blázen a šel Kokotovi vysvětlit, že přesně tady u týhle ruiny prožijou zbytek noci.
Nikdo z nich nezaregistroval dvě oči, které je ze tmy pozorovaly. Jedno mrklo.

1 2 3 4 5 6 7