Vesmírní dýleři - 8. Myslitelé
„Dobrý den, omlouvám se, že vás obtěžuji, ale kde najdeme policejní stanici nebo stanici místních ochránců pořádků. Byli jsme přepadeni a rádi bychom odevzdali hlavy lupičů do rukou zákona. Prý je na ně vypsaná odměna.“
Muž oblečený ve špinavých laksláčích, pár dnů neholený, chvíli překvapeně zíral a pak se zeptal.
„Kde vás přepadli?“
„Kus za městem, v kopcích, během cesty autobusem.“
„Ale hovno, už zase? Měsíc byl klid.“
„To říkal řidič taky,“ odpověděla Urgha.
„Můžu ty hlavy vidět?“ zeptal se špinavý chlap.
„Proč ne, pojďte za mnou.“
„Pongu, ukaž tady pánovi obsah pytlů. Prý nám ukáže cestu k ochráncům pořádku.“
Číňan otevřel pytle a chlap se do nich podíval.
„Ty vole, Paarkova banda, to budou mít chlapci radost. Vidíte támhletu červenou lucernu? Tak to je místní stanice. Tam s váma sepíšou protokol, vyplatí odměnu a ještě pěkně poděkují, protože tihle šmejdi všem otravovali život pěkně dlouho.“
„Červená lucerna a fízli? Jak se tady značej bordely?“
„Vy ste tady noví, že jo?“
„To říkal řidič taky,“ odpověděla Urgha.
„Jsme obchodníci a turisté na cestě napříč Galaxií,“ zopakoval lež Blázen.
„Je mi to jasný,“ zasmál se chlapík, „narkoturisti. Tady se vám bude líbit, planeta na konci vesmíru, kde je všechno možný. Až skončíte, najděte si ubytování v Páté čtvrti, tam si splníte všechny svý sny. Na stanici vám určitě rádi něco doporučí.“
„Tak to díky za rady,“ odpověděl Blázen.
„Nemáte zač, musím už jít. Ty vole, to bude doma stará čumět, až ji řeknu koho sem dneska potkal,“ rozloučil se kolemjdoucí a odešel.
„Tak asi půjdem do domu s červenou lucernou,“ zasmál se Pong, zavřel pytle a zvedl je ze země.
Zastavili před vchodem, nad kterým svítila velká červená lucerna a rudě zářil nápis „Bezpečnost“.
„Bezpečnost. To zní přísně,“ řekl Pong.
„Nezdržovat, jdeme dovnitř,“ ozval se Blázen a vykročil ke schodům.
Prošli dveřmi a ocitli se v zakouřené místnosti se skleněnou přepážkou a lavicí u stěny s několika popelníky na noze, obsazené nějakými kouřícími vagabundy.
„To je slušnej mrdník,“ řekla Urgha a pokusila se rozhlédnout, ale dým značně bránil ve výhledu.
Blázen s Pongem šli k přepážce, za kterou seděl zarostlý úředník ve špinavé uniformě, luštící křížovku, kouřící cigaretu a upíjející ze sklenice.
„Co chcete?“ zeptal se.
„Nesem nějaký hlavy, byli jsme přepadeni a ubránili jsme se,“ řekl Blázen.
„Skutečně? Tak mi nějakou tu hlavu ukažte,“ ušklíbl se ochránce pořádku.
„Není problém. Pongu ukaž mu jednu.“
Pong otevřel jeden z pytlů, vytáhl hlavu a položil ji na pult. Úředníkovi vypadla cigareta z huby a překvapeně zíral na hlavu „Šéfa“.
„Paark. Pěknej úlovek. Kolik jich máte?“
„Osm.“
„Celá banda. Tak to se vám povedlo. Kde jste je dostali?“
„Říkal jsem, že nás přepadli. V autobuse v kopcích na cestě. Řidič říkal, že je na ně vypsaná pěkná odměna,“ odpověděl Blázen.
„Vy jste certifikovaní?“
„Ne, my jsme turisté,“ řekl Blázen.
„Tak to jste dobří, tady byste si mohli dobře vydělat, kdybyste měli zájem. Podívejte se do katalogu,“ podal skrz přepážku brožuru.
„Co bude s tou odměnou?“ zeptal se Pong.
„Zavolám nadřízenýho, ten s vámi sepíše protokol a vyplatí odměnu. Sedněte si a koukněte do brožurky,“ řekl ochránce pořádku, sebral ze země vypadlou cigaretu, zapálil ji, stiskl tlačítko na klávesnici a začal se opět věnovat své křížovce.
Bláznova skupina se odebrala do rohu a Pong listoval katalogem.
„Šéfe, seznam hledanejch. U každýho je nějaká odměna a jak tak koukám, na našeho mrtvého přítele a jeho bandu je jedna z nejvyšších. Sejmul sem bandu, která měla na svědomí přes tři sta mrtvých. To mě poser, většina je zabití při přepadení. Zbabělci. Každopádně maj po srandě,“ zasmál se.
„Hlady tady nechcípneme,“ řekl Karlos.
„Šéfe, když si uděláme certifikaci a zaplatíme povolenku, udělají z nás legální lovce odměn. Procenta nejsou špatný,“ dodal Pong.
„Dobrý vědět, ale kde je kurva ten ouřada? Tady asi nebude vadit, když si ubalím brko,“ začínal být Kapitán nervózní.
Utekla nějaká doba, nikdo nepřicházel, tak se Blázen s Pongem vrátili zpět k úřední přepážce.
„Nějak nám to trvá, pane ouřada,“ otázal se Kapitán.
„Trvá a ještě chvíli trvat bude. Vidíte támhlety na tý lavici?“
„Jo,“ odpověděl Blázen a podíval se s Pongem s sedícím vagabundům.
„Tak ti čekají na svoje odměny už druhý den. Byrokracie, s ní nic nenaděláte. Teď běžte zase na svoje místa,“ odpověděl chlap za přepážkou.
„Byrokracie, kurva tu teda znám,“ zamumlal Blázen a vrátil se s Pongem zpět.
Uběhla další hodina, během níž bylo vyhuleno větší množství marihuany, vyšňupáno pár gramů sajrajtu, vypity tři láhve tvrdého a vyjebáno větší množství všemožných bohů. Kapitán začal být mírně nasraný, tak se zvedl a šel znovu k přepážce.
„Hele, ty vole mladej, začínám bejt nasranej, rád bych dostal naši odměnu, ať ji můžu zase utratit. Nepřijeli sme sem, abysme strávili půl života v tomhle zahulenym pajzlu. Co chceš, aby se nám někdo začal věnovat?“
Strážce pořádku zvedl svoji hlavu od křížovky, podíval se na Blázna a vypadalo to, že přemýšlí.
„Co si o sobě myslíte? Přijdete sem, snažíte se získat nějaký podělaný výhody a ještě mě nabízíte úplatek? Odkaď kurva ste?“
„Zdaleka, mladej, zdaleka,“ řekl suše Blázen. „A tam u nás to prostě funguje tak, že za zrychlený řízení se platí. Zadarmo máme běžný řízení do třiceti dnů. Já nejsem zvyklej čekat a vim, že neznalost zákona neomlouvá, ale pevně věřím, že zde taky máte v nějakým paragrafu položku, že za určitých podmínek lze úřední řízení urychlit.“
„Můj vůdce, máte pravdu. Pan ochránce pořádku by si měl ověřit, jestli se náhodou naší kauzy netýká paragraf 96 234, odstavec 153, obchodního zákoníku,“ ozval se za Kapitánovými zády Kokot, který slyšel rozhovor a šel podpořit svého chlebodárce.
„Slyšel jste mého právního zástupce. Podívej se mladej, jestli se neplete. On se nikdy neplete,“ dodal nekompromisně Blázen.
Chlapík za přepážkou odložil křížovku a propisku, cigaretu típnul do popelníku a přitáhl špinavou klávesnici. Něco do ní zuřivě bušil, chvíli čučel do obrazovky a pak se rozvalil v křesle.
„Tady píšou, že bezpečnostní služby mají za povinnost přijmout nabízený úplatek, vydat stvrzenku a řádně ohlásit účetnímu oddělení.“
„Vidíte, takže bude stačit půlprocento z odměny?“ zeptal se sebejistě Blázen.
„Ten zákon je pět set let starej, z dob pátý krize. Měl jen pomoci financovat tehdejší bezpečnostní systém,“ odpověděl sekuriťák.
„Jestli dovolíte, že vstupuji do vaší učené debaty, ale podíval byste se laskavě, zda-li byl zrušen tento paragraf?“ sklonil se k mluvítku Kokot.
Muž se otočil k počítači, chvíli hledal v databázi a po chvíli se podíval na dvojici.
„Vypadá to, že nikoho nenapadlo zákon zrušit. Takže můžu postupovat podle zákona. Sepíšeme smlouvu o smlouvě budoucí na půlprocento z vaší odměny a za chvíli jste vyřízeni,“ řekl strážce, vytiskl přiložený dokument, vyplnil základní informace o Bláznovi a požádal jej o podepsání. Kapitán podepsal dokumenty, jednu kopii si nechal a úředník zvedl telefonní sluchátko. S někým na druhém konci drátu hovořil a když položil sluchátko, podíval se na čekající dvojici.
„Vemte ty dva pytle a já vám otevřu jednací místnost. Půjdete vy dva.“
„Tohle jednání se mi líbí. Hned si připadám víc jako doma. Tady máte nějakej tabák,“ řekl Blázen do mluvítka, škvírou pro papíry protlačil trochu do papíru zabaleného tabáku. Chlapík po něm chňapnul a přivoněl si.
„Ty vole, to je pravej tabák, ten už sem neviděl ani nepamatuji. Ste mi udělali fakt velkou radost. Můžu pro vás něco ještě udělat?“
„Prej se máme ubytovat v Páté čtvrti. Doporučil byste nám nějakej slušnej podnik hodnej cizinců, kteří se ubránili přepadení a ještě si dobře vydělali?“
„Hm, když se na vás tak dívám, tak jedině hotel madam Kawasaki.“
„Hotel madam Kawasaki? A adresa?“ zeptal se Blázen.
„Objednejte si dročku a každej dročkář ví, kde je hotel madam Kawasaki,“ zasmál se úřední ochránce.
„A teď běžte do jednačky, účetní je na cestě.“
Na vedlejších dveřích se změnilo světlo ze zelené na červenou.
„Můžete vstoupit.“
Blázen s Kokotem prošli dveřmi, které se za nimi zacvakly. Uprostřed strohé místnosti byl stůl a čtyři židle. Posadili se a čekali.
Netrvalo dlouho a druhými dveřmi vstoupil udržovaný muž v čisté uniformě. Vzdáleně připomínal Hunga, takže Bláznovi a Kokotovi rychle došlo, že před nimi stojí Haanga.
„Jmenuji se Grrh Krrush, jsem místní účetní a půjdu rovnou k věci. Vůbec se mi nelíbíte. Zkusil sem si vás proklepnout, ale nejste na žádném seznamu cestujících za posledních čtrnáct cyklů. Upřímně, vzhledem k tomu, že jste zde obchodně, je mi to jedno. A pokud přemýšlíte jestli jsem Haanga, protože vypadám podobně jako ta samice, kterou máte v doprovodu, tak jsem Haanga a veškeré vedoucí funkce na této planetě jsou obsazené Haangy. Takže nás zkuste nenasrat.“
Grrh skončil proslov a vytáhl z aktovky složky s dokumenty. Blázen s Kokotem se na sebe podívali.
Po provedení kontroly hlav a potvrzení identifikace přenosným DNA analyzátorem, účetní Grrh vyplnil dokumenty a spočítal výši odměny. Naťukal ji do platebního terminálu a podal Bláznovi k potvrzení. Ten spokojeně zamručel a potvrdil převod.
Podepsal několik papírů, dostal účtenku a potvrzení, potřásli si rukou a zvedli se ze židlí.
„Tak vám pěkně děkujeme a spokojený pobyt. Užijte si odměnu, katalog jste jistě dostali,“ rozloučil se účetní, sbalil dokumenty a přístroje, vzal pytle s hlavami a odešel dveřmi, kterými přišel.
„Vyrazíme, ne?“ otočil se Blázen k Kokotovi.
V hlavní místnosti už na ně čekal zbytek, který pozoroval shluk u přepážky.
„Šéfe, ti maníci sou nějaký nervózní z toho, že jste je předběhl. Mám zasáhnout?“
„Pongu, myslím, že ani ne. Nějak se mi nechce věřit, že bezpečnost je nějaká nekompromisní, jak říkal řidič v autobusu. Mě to přijde spíš, že tady vládne zákon divokýho západu. Se divim, že nenosej frajírci šerifský hvězdy. Už ste někdo objednal taxi?“ konstatoval Kapitán.
„Ne,“ odpověděl Karlos.
„Jdeme ven, chytnem si nějaký na ulici,“ řekl Blázen.