Místnost byla o něco větší, s nějakými číslicemi na zdech a železným stolkem v rohu. U stěny byly uloženy nějaké bedny, kyblíky, jakési plastové lahve s neznámým obsahem a několik úklidových nástrojů, jako byla košťata, lopatky či škrabky.
„Doprdele, zase další dveře, já už nemůžu,“ zadejchaně se ozval Doktor.
„Doktore, nic nevydržíš,“ řekl Blázen, „ale můžeme si dát pauzu na brko.“

Zbytek skupiny tedy využil chvilku k odpočinku a rozbalil na stole své nádobíčko. Drtící karty se zableskly v záři žárovky a šňupátka nažhavila maximálním výkonem. Kokot upil z láhve čerstvého oleje a oznámil, že od té doby, kdy má zase přísun čerstvého oleje, svět je hned příjemnější místo k žití a netrápí ho již žaludeční problémy. Urgha si lehce ušňupla a Doktor měl smůlu, jelikož on jediný si nemohl dát svoji dávku LSD, takže musel pohrdnout alkoholem, perníkem a trochou marihuany.
„Kapitáne, tahle realita mě sere,“ řekl Bláznovi.
„Doktore, srát tě může jak chce, ale proto seš tu s náma, aby sis trošku tý reality užil. Navíc, jsme kurevsky daleko od Země a doktor se zkušenostma se může hodit. Takže neser, dej si pár lajn, pohul si, přiožer se, ale ten psychedelickej sajrajt prostě nedáš,“ zpruzeně odpověděl Blázen, ale přitom mu koutek úst cukal náznakem úsměvu.

„Tak asi pokročíme, ne? Tenhle sklad už mě začíná nudit,“ oznámil po chvíli Blázen, odhodil na zem zbytek brka a zašlápl ho nohou.
„Můj vůdce, dveře vypadají udržovaně,“ řekl Kokot.
„To je jasně vidět, že sem někdo občas chodí, tak už je otevři a ty se Pongu připrav na prozkoumání perimetru,“ odpověděl Kapitán.
Kokot otevřel dveře a škvírou se ihned protáhl Pong. Skupina čerstvě nafetovaných obchodníků s drogami nervózně přešlapovala. Po několika minutách se Číňan vrátil.
„Šéfe, jsme v hajzlu,“ odpověděl a mnul si bradku.
„Jak v hajzlu?“ zeptal se Blázen.
„Normálně v hajzlu, navíc veřejným,“ zasmál se Pong.
„Za těma dveřma jsou veřejný hajzly, chceš říct?“ vydal větu překvapený Doktor.
„Doktore, na to že máš v hlavě vypatláno, chápeš rychle,“ usmál se opět Pong.
„Myslím, že sme tvůj pokus o vtip pochopili všichni, díval ses kde vylezeme?“ zeptal se Blázen.
„Šéfe, díval. Nějaká podělaná zastávka na periferii. V dálce je vidět město nebo něco tomu podobnýho, protože obzor vyplňuje oranžová kupole světla.“
„Tak jdeme ven a zkusíme počkat na nějakej autobus, ne? Peníze sem vzal, snad i tady berou ten směšnej Žbluňk.“
„Nepůjdem pěšky?“ optala se Urgha.
„S Doktorem? Nebuď vtipná,“ zasmál se Kapitán.
„Snad nebude průser,“ sýčkovala Urgha a umlkla.
„Jdeme,“ rozkázal Blázen a šel za Pongem.

Chodbu veřejných záchodků pokrývaly bílé kachle, po stranách bylo celkem osm kabin se záchodovou mísou. Blázen si jednu prohlédl a když se ujistil, že se jedná o obyčejný vakuový záchod „Made in China“, neváhal a oznámil všem, že se jde vysrat a doporučil totéž i ostatním.
„Nepotřebuju srát, dohlídnu na vás a Kokot se půjde podívat po jízdních řádech,“ řekl Pong, vyšel ven, opřel se o stěnu záchodků a dělal netečného.
Dveře kabin se zavřely a zanedlouho bylo slyšet spokojený prdění a hekání. Kokot obhlížel zastávku a našel terminál, ke kterému se připojil.
Pomalu přicházeli členové výpravy se spokojenými a uvolněnými výrazy v obličeji.
„Koukám, všichni dobře vysraný,“ zasmál se Pong.
„Srandičky, na ty tě užije,“ zareagoval Karlos.
„Teda, jde ze dveří smrad, jako kdyby se hovno posralo, pánové a dámo,“ zasmál se Pong.
„Vážení, konec legrace, mám nějaký nový data,“ zrovna přišel Kokot.
„Co máš, plecháči?“ zeptal se Pong.
„Mapu a jízdní řády.“
„Nedělej si prdel,“ řekl Karlos.
„Nedělám si legraci, terminál poskytuje jízdní řády a mapy. Jsme ve starý části kolonie, dnes už jen s průmyslovými areály a nákladním přístavem pro vesmírný kontejnerový lodě.“
„To zní zajímavě a co doprava?“ vstoupil do řeči Blázen.
„Můj vůdce, zastávka na znamení a Žbluňky místní přepravce přijímá. Pohoda, dojedeme do hlavního města, najdeme si hotel, prozkoumáme místní bordely a zkusíme navázat nějaký kontakty.“
„Máme se připravit na nějaký místní specifika, třeba na únos nebo tak?“ zeptal se Blázen.
„Šéfe, únos, se mnou? To ste se vážně posral,“ uraženě zamručel Pong.
„Dělám si prdel příteli, byla to jen teoretická otázka,“ pousmál se Blázen a zapálil zbytek brka, který si ubalil ke sraní.
„Autobus přijede asi za pět minut, takže si můžeme udělat nějaký selfíčka do albíčka, abychom měli něco na památku z naší výpravy,“ řekl Kokot.
„Jak chceš, Kokote.“

Pět minut uběhlo jako voda. Kapitán zrovna dohulil, když se ze zatáčky vynořila čelní světla blížícího dopravního prostředku.
Přijel nebo spíš přiletěl ocelový válec s velkým čelním sklem, dvěma světlomety a řadou osvětlených oken. Kokot zvedl ruku na znamení a válec zpomalil, až nakonec úplně zastavil. Otevřely se na první pohled neznatelné dveře a vysunul nástupní můstek. Blázen po něm vyšel a vstoupil do dopravního prostředku. V průhledné kabině seděl muž podobný hungské rase a zeptal se.
„Kam to bude, pocestní?“

„Podle toho kam jedete. Potřebovali bychom se dostat do města a najít nějaký slušný hotel,“ odpověděl Blázen, za nímž nakukovaly do vozu zvědavé hlavy jeho přátel.
„Do města jedu, můžete vystoupit třeba na Hlavním náměstí. Koukám, je vás víc a určitě jste zdaleka. Dáma bude hungská válečnice a tady ten pán se šikmejma vočima a dlouhým vousem vypadá velmi exoticky. Skoro jako Číňani z planety Země, kteří se tu čas od času zastaví s obchodní zásilkou.“
„Číňani, tady?“ podivil se Blázen.
„Jo, lítaj po celý galaxii. Vy ste opravdu z nějakýho zapomenutýho koutu vesmíru,“ zasmál se řidič.
„Sme z opačný strany, obyčejní slušní obchodní cestující,“ odpověděl Blázen.
„No, tak si nastupte. Peníze doufám máte?“
„Máme, kolik zaplatíme?“
Řidič naťukal na platebním terminálu částku, Kapitán přiložil svoji galaktickou platební kartu a potvrdil platbu. Strojek chvíli chroupal data a pak vyjel účtenku.

Kapitánova posádka nastoupila do prázdného přepravního prostředku, usadili se hned za řidičem do pohodlných křesel a prohlíželi si strohý kovový design. Nad hlavami měli úložné prostory, na opěradle sedadla před nimi byla obrazovka s nějakými reklamami a skládací stolek. Vzduch byl klimatizovaný s příjemnou teplotou. Pong s Karlosem ihned využili stolečků pro narýsování několika lajn. Urgha se usadila vedle Doktora a Blázen s Kokotem vedle řidiče, aby mohli tahat rozumy. Kovový stroj zavřel dveře a pak ucítili, že se odlepil od země.
„Antigravitační pohon, ten asi neznáte, co?“ zasmál se řidič a šlápl na plyn.
„Něco sme o něm slyšeli. Povídá se u nás, že zde žijí Haangové, známí vesmírní piráti,“ začal opatrně rozhovor Blázen.
„Vy ste fakt asi zdaleka. Kdysi dávno tomu tak bylo, ale asi před tisíci lety došlo ke změnám a dnes je zde obyčejná obchodní stanice na konci Galaxie. Jak ste se tady sakra vůbec ocitli? Nepomatuju si, že by někdy v poslední době přistála dopravní loď s cestujícími. To bych věděl, jezdím kolem přístaviště pravidelně několikrát týdně.“
„Dlouhá historie, cestujeme napříč Galaxií a hledáme obchodní příležitosti. Přiletěli jsme před několika dny a shodou okolností jsme zůstali viset tady na zastávce,“ zalhal Blázen.
„To se divim, že žijete. Tahle čtvrť není příliš bezpečná. Přepadá se tady totiž dost často,“ odpověděl řidič.
„Přepadá? Se mnou se Šéf nemá čeho bát, jsem jeho osobní strážce,“ zbystřil Pong.
„Já myslel, že tady slečna Hung… Ale to je jedno, celkem se divím, že vám nikdo neřekl, jak si tady stojíme s právem. Že se skončilo s pirátstvím ještě neznamená, že to tady není divoký. Zákony tu máme jednoduchý.“
„Takže takovej divokej západ,“ zamumlal Blázen, „asi se tu nemůže kouřit, co?“
„Kouřit? Máte pravej pozemskej tabák?“
„Mám pravej pozemskej tabák,“ odpověděl Kapitán.
„Když mi trošku dáte, dovolím vám si zapálit. Stavím až ve městě a klimatizace zvládne vzduch vyčistit. Víte, tady je pravej tabák hroznou vzácností. Tady se pěstuje jenom jedna rostlina, kterou potřebují Haangové k životu, jenž tady slečna určitě zná, plus několik odrůd základní zeleniny. Zbytek se zobchoduje ze sousedními planetami. Ale narazit na tabák, to už je kurevská náhoda. Roky jsem ho nekouřil.“
„V tom případě vidím velký prostor k obchodu,“ zasmál se Blázen a podal řidiči skrz malé okénko v kabině celé balení tabáku. Pak sklopil stolek, ubalil pro řidiče cigaretu a sobě nachystal brko.
„Pravej tabák, to snad není ani možný!“ křičel řidič a čuchal k balíčku.

Přepravní prostředek se blížil osamělou cestou k městu. Nepotkali ani živáčka, spokojeně pokuřovali a řidič vyprávěl jakési historky ze svého života, o problémech se ženami, o dětech a těžkým životě na konci civilizace.

„Kdo je vůbec ten mlčící chlap civící z okna?“
„Náš doktor,“ řekl Blázen.
„Tady si dobrej doktor vydělá balík. Je pořád co šít a řezat,“ zasmál se řidič. „I nějací androidi by se tu našli. Tady ten vypadá jako starej kousek, ještě poctivá práce, žádná laciná kopie,“ podíval se na Kokota.
„Že sem trošku starší a občas zvracím olej, ještě neznamená, že patřím do starého železa,“ bránil se Kokot, ale než stačil říci cokoliv víc, na cestě se rozsvítila světla a řidič dupl na brzdy.
„Mrdat drát, měsíc byl klid,“ ulevil si.
„Co se děje, jak měsíc byl klid?“ zeptal se Blázen.
„Promiňte, ale zase přepadení. Vsadím se, že znovu ti samí. Bezpečnostní služba je ještě nechytila, přestože vypsala odměnu za dopadení.“
„Živí nebo mrtví?“ zeptal se Pong a oči mu zazářily.
„Úplně jedno, když nebudete klást odpor, nechají nás být. Nemají daleko k zabíjení. Nechte se okrást a přežijete.“
„Ani náhodou, nenechám nějaký zmrdy, aby okradli mýho Šéfa,“ řekl Pong.
„Pongu, v klidu. Zjistíme kolik jich je a pak půjdeš pro odměnu. Ok?“ zklidnil jeho nadšení Blázen.
„Šéfe, vy máte vždycky geniální nápady,“ usadil se Pong zpět do sedadla a hmatem zkontroloval meče.