Hulili, stříleli mravence do pouště a když měli dohuleno a chtěli čekání vzdát, zvedl se ve světle hvězd prach a země se zavlnila.
„Už je tady,“ řekl Jednooký a vystřelil z praku dalšího mravence.
„Dívejte se.“
Chvíli se nic nedělo, najednou se ale zvedla země, ze které vylezl temný velký stín, jehož obrysy byly zvýrazněny sítí zelenkavých svítících čar.
„Ale to…,“ užasle vypadlo z Urghy a radši zmlkla.
Červ se zdržel krátkou chvíli na povrchu, zvedl hlavu, zanořil ji do písku pouště a zmizel.

„To bylo všechno, můžeme jít,“ přerušil ticho pan Jednooký.
„Tak jo,“ řekl Blázen a odhodil zbytek jointa do pouště. Písek se zavlnil a klepeta písečného mravence zachytila nedopalek a přenesla do úst.
„Sem nechtěl vidět,“ zamumlal Blázen a šel za Muskem, který se vydal po lávce blíže k chrámu, následován Urghou.
Tichá procházka po úzké lávce trvala neurčitou dobou, během které se začal První klášter přibližovat. V okamžiku, kdy se na obzoru vyrýsoval blyštivý obrys nejvyšší věže, pan Jednooký zastavil.
„Pozorně se podívejte. Co vám věž připomíná.“
Blázen s Urghou zvedli hlavy a pohlédli k věži.
„Houba, vobyčejná houba,“ řekl suše Blázen.
„Svatá houba, žádná obyčejná houba. Pocta daru naší Matky země,“ odpověděl Jednooký.
„Pěkná stavba, estetická, vypadá jako pravá,“ skončila debatu Urgha a dodala, „ale ať už konečně dojdeme na pevnou půdu. “

Skupina se dala opět do pohybu. Doputovali k ohromné bráně s malými dveřmi uprostřed. Pan Jednooký zaklepal klepadlem.
„Musíme chvíli počkat, tady se nespěchá. Ubal brko,“ řekl Bláznovi, který nelenil a dal se okamžitě do práce.
Ubalil, odpálil a pozorovali hvězdy. Čtyři měsíce na obloze tvořili skoro přesný čtverec.
„Moc pěkný,“ pochválila nebeský výjev Urgha.
„Ještě máme pátý měsíc, ale ten se ukazuje jednou za čas, uprostřed tohoto čtverce.“
„To je hustý,“ zamručel Blázen.
Mezitím se za bránou ozvaly nějaké zvuky a kryt průzoru se odsunul.
„Už ste dohulili?“ zeptal se chraplavý hlas a zarudlé oko pozorovalo příchozí.
„Hm, jo,“ odpověděl pan Jednooký.
„Fajn, čehož žádáte?“ zeptal se chraplavý hlas.
Pan Jednooký spustil zase tu svou podivnou řeč, se kterou si neporadil ani Oogle překladač. Když domluvili, oko v průzoru mrklo a hlas řekl „Dobrá“.
„Co to byl za divadlo, zase kvůli nám?“ zeptal se provokativně Blázen.
„Běžná předběžná kontrola, beze mne byste se otočili a šli zpět. Jako na skutečný planetě,“ vysvětlil celý problém pan Jednooký.

„Aha,“ zamumlal Blázen a podíval se k vrzajícím dveřím, které se právě otevřely. Pan Jednooký vstoupil.
Ocitli se v špinavém a páchnoucím vysokém tunelu plném odpadu a ležících nuzáků. V pološeru světla, které osvětlovalo hrbatou obludu v roztrhaném oblečení, špinavými vlasy, obličejem, bosou a s jedním okem výš než druhým.
„Já jsem Vrátný,“ řekla chraplavě obluda.
„Pojďte za mnou.“
Blázen se šokovaně rozhlížel a Urgha málem vyvrhla žaludeční šťávy. Došli ke konci tunelu, kde sluneční světlo vstupovalo do tohoto místa utrpení.
„Já s vámi dál nepůjdu, pan Jednooký zná cestu,“ řekla obluda svým hrubým hlasem, otočila se a zmizela ve tmě.
„Co to kurva bylo?“ zeptal se Blázen, když viděl čistotu, pořádek, barevné domy a budovy, lidi v čístých bílých oblecích.
„Původní vchod do kláštera, dnes už je nevyužíván, protože všichni návštěvníci přilétají ve svých lodích a nebo se teleportují z oběžný dráhy. V současnosti zde jedou víkendové kurzy historie,“ zasmál se Jednooký.
„Pojďte za mnou, půjdeme rovnou do Hlavní síně poznání, ať se nezdržujeme.“

Šli čistou kolonádou a potkávali postavy. Některé byly v bílém, některé v bílém s černým pruhem.
„Ti s pruhem jsou mniši a ti bez pruhu jsou pracovní síla. Někdo to tu musí udržovat v běhu a při životě. Mniši se věnují jen meditacím a bádání,“ vysvětloval Jednooký a neopomněl dodat.
„Ale otroci to nejsou. Všichni slouží dobrovolně, u nás se považuje za čest, být tady u toho.“
„Pěkný rituál. Co umírání v tomto místě?“ zeptala se Urgha.
„Je to také čest, někteří sem cestují dobrovolně zemřít smrtí vyhladověním a dehydratací. Je to rituál trvající půl roku vašeho času, kdy postupně umírající vysazuje jídlo a vodu, až zůstává jenom na houbách. Věříme, že je to jedna z cest k povznesení.“
„Bez legrace?“ musela se optat Urgha.
„Bez legrace,“ odpověděl Jednooký.

Houbová věž se tyčila vysoko nad nimi a krky je bolely od toho pohledu vzhůru.
„Jsme zde, vstupme do Hlavní síně a pozdravme Nejvyššího představeného tohoto chrámu. Vlastně nejen chrámu, ale nás všech,“ pronesl Musk a vstoupil průchodem do věže, která vypadala jakoby byla ze skla. Blázen a Urgha vstoupili za průvodcem.
„Zvláštní materiál,“ hladila Urgha světélkující stěny chodby, když se před nimi otevřel prostor ohromné auly s vyvýšeným trůnem uprostřed.
„Přesně tam jdeme,“ ukázal pan Jednooký a vkročil na hladkou, lesknoucí se podlahu. Blázen začal balit brko. Urgha zírala na kopuli a kroutila hlavou, jak jen to šlo.

U schodiště k trůnu již čekal starý bělovlasý muž v bílém oblečení se žlutými pruhy.
„Vítejte v chrámu vědění a poznání,“ pozvedl ruku.
„A držte hubu, hnedka se všechno dozvíte. Nyní převezměte tuto sušenku a snězte ji.“
„Co v tom je?“ zeptal se Blázen.
„Kapka extraktu z našich hub. A tohle si nasaďte na hlavu,“ řekl představený a podal jim nějaké čepice s anténkami.
„Ničeho se nebojte, je to jen simulace u madam Kawasaki, množství houby je nepatrné a ty 'čepice' jsou interfejsy k počítači,“ uklidňoval je pan Jednooký a převzal zapáleného jointa.
Blázen a Urgha si nasadili čepice s anténkami, rozkousali a polkli sušenku a čekali, co se bude dít.
Mozek a vědomí se jim najednou rozložilo na krychličky a oddělilo od těla. Cítili, jak se přenášejí do počítače a stroj jim do hlavy sype jednu vzpomínku na minulost za druhou. Viděli celou evoluci rasy Musků, od prvních experimentů s houbami a ranými prototypy motorů pro cestování mezi galaxiemi. Viděli smrt, vítězství, pády i vzlety národa, pochopili, proč chtějí vidět konec vesmíru. Chtějí znát odpověď na otázku, zda-li je vesmír konečný či nikoliv. S tímto vědomím a zkušenostmi předchozích generací poutníků vesmírem se ocitli před terminálem, umožňující navigaci v mezigalaktických vzdálenostech.

Urgha stála a mlčela, Blázen si také uvědomoval, že zažívá sen ve snu.
„Urgho, to je dobrej magořinec, žejo,“ řekl Blázen, ale jakési nutkání ho přinutilo se dotknout barevně světélkující klávesnice. Automaticky cosi naťukal a v jeho mysli se otevřela mapa veškerého vesmíru známého Muskům. Mohl procházet mapou, zvětšovat galaxie a vyhledávat jednotlivé planety, z nichž některé byly popsané. Jednu z nich si vybral, označil prstem a potvrdil start. Příšerně ho zabolela hlava a před očima mu vyskočil vykřičník.
„Tady exkurze končí, tvá mysl je uzavřená a zatím nedokáže pojmout veškerou kapacitu našich informací.“
„Show pěkná, ale jakou to má souvislost s Doktorem?“ zeptal se Blázen. Tady vstoupil do řeči Nejvyšší představený.
„Nyní hovoříš pozemšťane se skutečným Nejvyšším představeným. Tato simulace totiž umí navázat subprostorové spojení s mojí myslí, pakliže usoudí, že je to nutné. A v tomto případě je to velmi nutné, protože tvůj přítel má dar stát se pilotem a navigátorem.“
„To já už dávno vím, ale nechápu, proč nás Jednookej táhnul až sem,“ řekl Blázen.
„Protože i kdyby ti vstoupil do hlavy, tak bys mu nevěřil, že je nutné dostat Doktora na jednu z našich planet. Proto přivedl mě.“
„Dobře, ale jak mám uvěřit, že tohle není naprogramovaná simulace?“
„Jednoduše, nyní povím něco, co neví ani tady zhulený Jednooký. Důkaz mé schopnosti vidět věci.“
„To zní tajemně, ale nenapínej, starče,“ zabručel Blázen a pan Jednooký zbystřil.
„Nejvyšší…,“ chtěl říci.
„Za pár okamžiků vstoupí do místnosti u madam Kawasaki členové bezpečnostní služby, aby zatkli pana Tlustého. Použij duplikátor a zmizte jak nejrychleji to půjde.“
„Cože?“ vyjela Urgha.

Svět se zbortil a Blázen s Urghou se ocitli sedící v židlích. V místnosti byl kouř a hluk. Někdo vtrhl do místnosti. Pan Jednooký přiložil k hlavě pana Tlustého malou krabičku, cosi mu zašeptal a zase se stáhl.
Kouř zmizel stejně tak rychle, jako se objevil, takže se mohl Blázen zorientovat. Pong ležel na zemi a nad jeho hlavou bylo několik hlavní. Strážní madam Kawasaki nereagovali, pouze ji obklopili a stáli jak kamenné sloupy.
Do místnosti vstoupila uniformovaná postava, očividně s vysokou šarží.
„Hungská samice. Madam poskytuje i takové zvrhlé služby?“ zasmál se důstojník.
„Proč jste tady?“ zeptala se madam Kawasaki.
„Šéfe?!“, vykřikl ležící Pong.
„Pongu, zatím v klidu, lež a nikoho nezabíjej,“ rázně krotil Číňanovu chuť zabíjet Blázen. Měl pocit, že by nebylo nejvhodnější v tuto chvíli vyvolávat jakékoliv násilí, jsou na návštěvě a přece se dobře baví.
„Madam, omlouvám se, že k vám vstupuji z úřední záležitosti, ale tento Musk je hledaný pro těžký zločin,“ odpověděl důstojník a ukázal na pana Tlustého.
„Haale, vždycky jsme spolu měli dobré vztahy, jsi jeden z mých nejlepších zákazníků, je to opravdu nutné?“ zeptala se madam.
„Madam Kawasaki, je to nutné. Tento pán je hledaný kvůli zabití,“ odpověděl důstojník Haal.
„Zabití? Muskové nepotřebují přeci zabíjet,“ stručně odpověděla madam v rudém.
„Máme neprůstřelný důkaz, genetický materiál,“ řekl Haal.
„Koho měl vlastně zabít a jaký materiál máte?“ pokračovala v tázání madam.
„Jednoho z efébů. Odborová organizace prostitutů nám nahlásila zmizení a před dvěma hodinami jsme našli tělo v příkopu u silnice. Během ohledání bylo zajištěno v análu oběti sperma a protože tento Musk s ním byl poslední, přišli jsme si pro pachatele,“ vysvětlil Haal.