„Omlouvám se, Můj vůdce. Žaludek mi už občas neslouží. Já jsem Kokot,“ slyšel jasně ve své hlavě Blázen.
„Kdože si?“ zeptal se Kapitán.
„Šéfe, si v pořádku?“ ujišťoval se Pong.
„Jo, debile sem v pořádku. To byla doprdele příšerná bolest.“
„Můj vůdce, zdá se, že mě slyšíte. Dovolte, abych se představil ještě jednou. Jmenuji se Kokot,“ zopakoval robot, který si říkal Kokot.
„To sem pochopil, že si Kokot, ale jak to, že ti rozumím?“ zeptal se zase Kapitán Blázen a jeho řeč z pohledu zbylý posádky zněla jako chrčení umírajícího zvířete.
„Můj vůdce, velmi jednoduše. To ta malá koule, kterou jste si vložil do svého sluchového ústrojí. Oogle překladač.“
„Cože, Oogle?“ nechápavě se zeptal Blázen.
„Můj vůdce, Oogle překladač. Univerzální překladač všech známých a neznámých jazyků. Vyroben na planetě Oogle národem Oogle.“
„Kapitáne, co to říká?“ vstoupila do dialogu Urgha.
„Urgho, já ti to pak vysvětlím, teď ale prosím tě mlč,“ obrátil se znovu k Kokotovi.
„Jakej lid Oogle?“
„Můj vůdce, národ Oogle je jedna z technologicky nejvyspělejších civilizací ve vesmíru nebo možná byla, protože jsme tady s přítelem uzavření již přes tři tisíce oběhů okolo místní hvězdy. Zajímavé na nich je, že mají jen jedno slovo 'Oogle', kterým označují naprosto vše kolem sebe.“
„To sou trošku kokoti na vyspělou civilizaci, ne?“
„Můj vůdce, v tom se příliš nepletete, protože výraz 'Kokot' v jazyce mých stvořitelů znamená 'Chytrý a krásný'.“
„A kdo je tohle?“ ukázal Blázen prstem na zafačovanou postavu, která se opatrně sehnula a sebrala z podlahy ruku, kterou uťal Pong svým kung-fu trikem.
„Můj vůdce, Mozeček. Věrný přítel, který tady se mnou trávil veškerý volný čas a já mu na oplátku pomáhal s údržbou chátrajícího těla.“
„Možký,“ řekl Mozeček.
„Můj vůdce, omluvte ho, ale on nemá zuby. Vypadaly již před drahnou dobou a ve skladu nejsou náhradní.“
„Dobře Kokote, ale co má s těma mozkama?“ zeptal se zase Blázen.
„Můj vůdce, vy neznáte zombie? Mrtví živí? Ony se mozky živí.“
„Ne, to fakt neznáme. Tady platí, že kdo je živ nemůže být mrtvý a mrtví nežerou mozky, mrtví leží a hnijí v zemi, pokud je tedy nespálíme. A k čemu ji tady máš?“
„Můj vůdce, Mozečka sem si vyrobil, když byla základna opuštěna. Starám se o něj, abych nebyl sám, ale sám vidíš, že se po těch letech už rozpadá, tak jsem ho obalil plátnem a dávám pozor, aby se nepoškodil a nebo nenavlhl. Pak by mohl začít plesnivět,“ pokračoval ve vysvětlování Kokot.

„Šéfe, co to ta obluda povídá?“ zeptal se Pong a v jeho očích byla nejistota.
„Pongu kurva, vysvětluje mi, co je zač a že ten debil v obvazech je prej zombie,“ odpověděl Blázen.
„Šéfe, zombie? Živej mrtvej? Nedělejte si ze mě blázny, nic takovýho neexistuje.“
„Pongu, existuje a právě máš možnost se seznámit.“
„Možký,“ řekla zombie a otočila se k Pongovi.
Robot Kokot se podíval po Mozečkovi.
„Mlč mrtvolo, mozky se žrát nebudou, už ti to nebudu znova opakovat po těch letech, který tě udržuji pohromadě.“
Zombie se zastavila a dívala se po lidech a Urghze.

„Ty, Kokote a máš tady těch překládacích kuliček víc? Jak vidíš, nejsem tady sám.“
„Můj vůdce, samozřejmě,“ řekl Robot, opět strčil ruku do své kapsy, vyndal několik kuliček a podal je Bláznovi.
„Vážení, tohle si dejte do ucha a budete rozumět naprosto všemu,“ otočil se Kapitán ke své posádce a podal každému po jedné kuličce.
„Ještě budu potřebovat další tři. Tohle nejsou všichni, ještě mám tři lidi dole v přístavišti,“ obrátil se znovu k robotu jménem Kokot. Urgha, Pong a Jack si mezitím vložili kuličky do ucha, hlavou jim projela bolest a když se zvedli z podlahy, nevěřícně zírali.

„Můj vůdce, my o vás víme. Sledujeme vás od chvíle, kdy jste přistáli. Pravda, očekával jsem spíše, že přijdete transportérem, ale to nevadí.“
„Jakým transportérem?“ zeptal se zvědavě Jack.
„Můj vůdce,“ chtěl pokračovat Kokot.
„Neříkej mi furt 'můj vůdce', já nejsem žádnej tvůj vůdce,“ rozčílil se Blázen.
„Můj vůdce, tak mi velí program. Nosíš na ruce symbol, jsi tedy můj vůdce a já tě musím poslouchat na slovo, ať přikážeš cokoliv. Abych se, ale vrátil k tomu transportéru. Už jste ho viděli ve spodní části základny. Kuželovitý útvar s železnými žebry. Transportér směr stanice na jednom z měsíců planety, kterou nazýváte Saturnem.“
„Cože? Můžeš mi laskavě vysvětlit dvě věci? Jak to, že znáš název Saturnu a kurva jaká stanice na jeho měsíci?“
„Můj vůdce, sice jsme zde zavřený přes tři tisíce let, ale to neznamená, že nemáme spojení s vnějším světem. Sice jsme toto místo nemohli opustit, ale naše citlivé přistroje jsou schopny zaznamenat i slabé elektromagnetické vlnění, takže si dokážeš představit, jaká byla naše radost, když lidstvo objevilo rozhlas a televizní vysílání? Ha ha ha.“ synteticky se zasmál Kokot.
„Aha. Co ta základna na Saturnu?“ pokračoval v otázkách Kapitán Blázen.
„Můj vůdce, ona není přímo na Saturnu. Saturn je plynná planeta, kde by žádná stavba nevydržela, ale jeho měsíce jsou něco jiného. Jeden z nich obsahuje vodní led a vy ho znáte jako Titan. V jeho blízkosti bývaly servisní doky a zdroj paliva pro mezihvězdné lodě. Plyny ze Saturnu mým zaměstnavatelům sloužily jako palivo.“
„To zní dobrodružně,“ konstatoval Blázen.
„Můj vůdce, možná zní, ale pravda je taková, že když byla základna opuštěna, nikdo již transportérem nepřišel. Poslední velitel mě tady zanechal s touto mrtvolou a pouze s jediným rozkazem. Čekat dokud se někdo nevrátí, občas uklidit a zamést podlahy. Nudu ve volném čase mezi směnami jsem zabíjel koníčkem. Oživil jsem si zanechanou mrtvolu, abych tu nebyl sám.“
„To je úchylný,“ konstatoval Pong.
„Milý Asiate, nevím co bys dělal, kdyby si tu zůstal viset jako já,“ odpověděl Kokot a pokračoval, „myslím, že si sem pustíme trochu světla zvenčí a pak se půjdeme představit zbytku tvé posádky.“

Robot Kokot rukou naznačil, že mají jít za ním a vydal se směrem k terminálu počítače.
„Můj vůdce, už bys také měl umět číst naši abecedu. Podívej se na panel a zkus otevřít vyhlídkové okno,“ řekl Kokot Bláznovi. Ten se sklonil nad panelem s klávesnicí, Urgha s Jackem mu koukali přes rameno a Pong netrpělivě stál vzadu, kdyby se náhodou něco posralo a bylo potřeba robota spolu se zombie zabít.
Kapitán Blázen studoval panel a viděl, že mu symboly najednou začínají dávat smysl. Našel tlačítko s nápisem „Otevřít okno“ a stisknutím prstu spustil mechanismus. Ozvaly se zvuky převodů, krycí štít se začal pomalu zvedat a do místnosti vstoupilo modré vodní světlo. Blázen zvedl hlavu od terminálu a viděl, že se na jednom místě otevřelo široké okno.

„Můj vůdce, pojď se podívat, jaký krásný výhled tu máme,“ řekl Kokot a vydal se k otevřenému oknu.
Za tlustým sklem nebo za tím, co vypadalo jako sklo, se naskýtal výhled do gigantické podmořské jeskyně. Všichni zírali s otevřenými hubami na prostor, který se před nimi otevřel. Silné světlo prosvítilo několik stovek metrů a pod sebou uviděli vodní hladinu s pohupující se ponorkou.
„Můj vůdce, pěkný výhled na doky,“ zasněně řekl robot.
„Ujde to. Mám tomu rozumět tak, že někde pod námi je otvor do jeskyně, kterým jsme vpluli dovnitř?“
„Můj vůdce, ano. Když se trochu natočíte, budete mít pěkný výhled na přístaviště.“
Pootočili se a podívali ven. Spatřili ponorku a Karlose, který stál na palubě a v ruce držel dalekohled. Pravděpodobně otevření okna neuniklo jeho bystrému zraku a zvědavost s opatrností mu zavelela dát se do střehu. Blázen zamával jeho směrem a Karlos na pozdrav odvětil zvednutím ruky. Bylo vidět, že něco říká Frankovi, pravděpodobně si spočítal, že za oknem je o dvě postavy víc, než by mělo být.
„Jdeme za nimi, ještě by mohl udělat nějakou kravinu,“ řekl důrazně Blázen a otočil se směrem k výtahu. Ostatní šli za ním, i když tedy otázkou je, zda-li by se houpavá chůze zombie dala nazvat chůzí, protože chvílemi spíš připomínala postiženého padoucnicí.