Vesmírní dýleři 2 - 6. Temná dimenze
Mazlíček měl rád tyhle vzácné chvíle svobody, ve kterých se domov stal skoro opuštěným a on tak mohl pobíhat po Základně celkem bez omezení. Byla tu spousta míst, které šlo zkoumat a objevovat.
Skladiště ho vždy lákalo a pokud měl vzácnou chvíli samoty, zamířil do něj a procházel jeho temná zákoutí. Dnes zabrousil do nejvzdálenější části, kde ještě nebyl a jakési vnitřní pnutí ho tam táhlo.
To pnutí uvnitř malého scvrklého mozku zesilovalo a nakonec mu v hlavě promluvil temně mručivý hlas.
„Ještě kousek a pak zahni doprava.“
Mazlíčkovi nedošlo, že nejde o jeho vlastní hlas a tak rád vykonal myšlenku, kterou považoval za svou.
„Tady zastav,“ promluvil znovu hlas. Mazlíček poslechl.
„Vylez na třetí regál a shoď dolů támhletu starou krabici,“ cosi Mazlíčkovi zvedlo hlavo určeným směrem.
Po chvíli začal šplhat směrem k určenému cíli. Když k němu vylezl, postavil se na zadní a čekal, jaká myšlenka ho zase napadne.
„Teď ji shoď na zem,“ promluvil hlas. Opět uposlechl příkaz. Krabice padla na zem a víko s rachotem odpadlo. Skladištěm proletěl studený vítr a Mazlíček sebou škubl. Cosi neznámého ho ovládlo.
Mazlíček nebo to, jenž ho ovládalo, slezl dolů, zamířil k otevřené krabici, zvedl víko a temným démonickým hlasem začal z vnitřní strany předčítat nepřeložitelný text. Krátce poté nedaleko v uličce mezi regály nějaká síla otevřela ohnivý kruh, který se zvětšoval do průměru velikosti průměrného muže.
Uprostřed ohnivého kruhu se vytvořilo velké oko s ústy, která překvapivě nečekaně temně promluvila nesrozumitelnou řečí podobnou holandštině.
„Grrrhhhh hhhgrrrr grhhrg.“
„Hhhgrrr ggrrrH hh‘ghrrr, hgr, rgh,“ odpověděl Mazlíček.
„HGRrrrh!“ zamručela ústa a Mazlíčkem prošly vlny křeče. Pak se narovnal a zcela jasnou a srozumitelnou češtinou promluvil.
„Můj jazyk je prej zastaralej a ještě chcete slyšet heslo? Vy zkurvysyni úřednický, dobře. Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třicet tři stříbrných střech. Stačí?“
Chvíli bylo ticho a pak se znovu ozval temný hlas.
„A teď tu jeho druhou část.“
„Pičo. Jiří řeže dříví z dřínu, tři sta řízů za vteřinu, Jiří řeže dříví z břízy, za vteřinu čtyři řízy.“
Opět nastalo kratší ticho.
„Výborně, naprosto přesně, vaše autorizace proběhla a nyní se můžeme omluvit za nepříjemnou aktualizaci jazykového centra. Bohužel jazyk, který jste použil, byl už pár tisíc let zastaralý a nepoužívaný. Nikdo už mu kurva nerozumí. A teď nám povězte, kde jste celou dobu démone Emane vlastně byl,“ řekl temný hlas z druhé strany ohnivého kruhu.
„Já kurva nevím, zavřenej v týhle krabici,“ promluvil temně Mazlíček a ukázal prackou na krabici.
„Dobře, to je teďka jedno, zkus se tam porozhlédnout a kdyby se případně našly nějaké oběti, rádi je uvítáme,“ odpověděl hlas.
„Takže krvavý rituály pořád jedou?“ zeptal se temně Mazlíček.
„Samozřejmě, na tom se nic nezměnilo,“ odpověděl hlas.
„Výborně, tak za chvíli jsem u vás. Jen se tu porozhlédnu,“ temně se zasmál démon v Mazlíčkovi a zmizel ve stínech.
Doktora našel v ubikaci. Byl snadný cíl, protože ležel v postel a spal. Mazlíček se k němu potichu přiblížil, zvedl ruce nad jeho hlavu a začal odříkávat temná rituální slova. Mezi dlaněmi a hlavou prolétl ohnivý záblesk, Doktor otevřel oči, které temně zasvítily.
„Kam máš jít, snad víš,“ řekl Mazlíček a poodstoupil. Doktor se zvedl a jako robot odešel směrem ke skladišti.
Došel až k ohnivému kruhu, kde mu znovu zasvítily oči a pak do něj vstoupil. Desítky ohnivých rukou, jenž vystoupily z kruhu, ho objaly a celého pohltily.
Mazlíček promnul své pařátky, cosi temně zašeptal a odběhl. Franka našel ve velínu zalezlého pod otevřeným panelem.
„Kkkdo toto jeje? Toto sisi tyty, Jajacku? Popodej mimi štitípačky,“ zamektal zpoza visících kabelů Frank. Nikdo však neodpověděl.
„Kukukurva, toto nenení pprdel, tyty vovovole,“ rozčileně vylezl ven. Postavil se na nohy a rozhlédl. Nikoho nejdřív neviděl, ale pak si všiml za jednou židlí schovaného Mazlíčka.
„Cococo tyty tatady? Nunudíš sese, chchceš sisi hhrát?“ snažil se roztomile šišlat a natáhl ruku na znamení připravenosti ku hře. Mazlíček vydal pištivý zvuk.
„Dodobře, tyty vovole,“ řekl Frank, klekl na všechny čtyři a začal se jako pejsek přibližovat k tvorečkovi.
Mazlíček znovu vydal zvuk, který měl značit radost a zalezl hlouběji pod rozebraný panel.
„Tyty lulumpe, nenelez mimi dodo totoho,“ Frankovo čelo pokryl pot a opatrně se plazil za němým kamarádem.
„Tatak popojď veven, tyty mamalej hahajzlíku,“ natáhl k Mazlíčkovi ruce, ale ten napřáhl pracky a rudě rozsvítil mrtvé oči.
„Cococo toto kukuk…,“ zamektal, ale opět prolétl ohnivý záblesk. Frank zkusil funkčnost nohou, ale celkem bez úspěchu. Přepadl na záda, udeřil hlavou o spodek otevřených panelů a upadl v bezvědomí na zem.
Když se Frank probral, promluvil temným koktavým hlasem.
„Toto bybyla mrmrda, tatak jajá pupůjdu.“
„Konečně ses probral. Kam máš jít poznáš a brzo se uvidíme,“ odpověděl temně Mazlíček a pozoroval Franka, který mizel ve dveřích.
„Ještě někdo tu je,“ prolétla mu hlavou temná myšlenka, otočil se a zavětřil. Jeho démonické chřípí zasáhl pach potu a alkoholu. Vyrazil po stopě jak honicí pes, až zastavil u dveří výtahu. Chvíli komicky poskakoval, než se odněkud zjevil Mozeček a přivolal výtah.
„Možký?“ podíval se na svého přítele.
„Možký,“ odpověděl mu.
„Možký, možký,“ dodal.
Výtah otevřel chřtán a dvojice nastoupila. Mozeček stiskl tlačítko pozorovatelny a za ševelení kabiny dojeli až nahoru. Prošli chodbou a vstoupili do haly.
Jack seděl u výhledu, na stole několik desítek prázdných lahví a tři popelníky přetékající vajgly. Vůbec si nevšiml nečekané návštěvy, dokud nestála přímo před jeho skelnýma očima.
„Co tady kurva chcete, nevidíte, že mám práci a chlastám?“ zeptal se otráveně, protože byl vyrušen ze svých depresívních vzpomínek.
„Možký,“ řekl Mazlíček.
„Já ti kurva nerozumím,“ zamručel Jack a odvrátil pohled směrem k vodní hladině. Mazlíček se k němu přiblížil zezadu a napřáhl nad hlavou pracky. Proběhl další ohnivý výboj a Jackova hlava padla na stůl.
„Možký?“ zeptal se překvapeně Mozeček, ale odpověď nepřišla, protože Mazlíček skočil na jeho záda a v hlavě se mu v tu chvíli ohnivě zatmělo.
Mozeček otevřel oči a rozhlédl se po okolí. Jeden popelník byl vysypaný a na zemi se válelo několik lahví, z nichž některé byly rozbité.
„Možký?“ prolétlo mu hlavou a pokusil se rozpomenout, čehože byl vlastně svědkem. Mazlíček mu přišel nějaký jakoby vyměněný a chvíli přemýšlel, co by mohly znamenat ty rudé oči a ohnivé výboje tryskající z jeho ručiček. Jenže na nic nepřišel tedy kromě toho, že by měl Mazlíčka najít, jinak se bude Kokot velmi zlobit.
