Další události proběhly velmi rychle. Pepkova harpuna vystřelila a prošla Frickovou hlavou skrz na skrz a cestou vzala ještě jednoho policajta. Nastal chaos, ve kterém zmatení ochránci zákona vytáhli střelné zbraně a začali pálit všemi směry.
Když střelba ustala, na zemi ležel mrtvý Pepek a několik policistů, kteří byli zasaženi vlastní palbou.
„No ty krávo,“ řekl jeden z nich a zhroutil se s průstřelem břicha.

Je čas návratu zpět do barevné reality k hlavním hrdinům.
„Když se pak všechno uklidnilo, Pomněnka byla umístěna v sirotčinci, který byl součástí komplexu pro duševně choré,“ skončil vyprávění starý uklizeč.
„A co se s ní stalo dál?“ byla zvědavá Urgha.
„Těžko říct, jednoho dne si někdo uvědomil, že zmizela a není k nalezení. Zem se po ní slehla,“ odpověděl uklizeč a opět začal pomalu uklízet.
„Musím pokračovat ve své práci, snad jsem vás příliš svým vyprávěním neznudil,“ pousmál se stařík a vrátil zpět k pracovní tiché meditaci.
„Vůbec ne, zajímavá historka,“ poděkoval Blázen a uvědomil si, že zhaslo brko. Příliš často se mu to nestává.

Kalendář na zdi tvrdil, že je středa. Kapitán se posadil na pelest havajské postele a protáhl horní část těla. Luxusní chatka pro turisty byla plná slunečního světla a když pořádně zaostřil, všiml si, že ho oknem pozoruje vytlemená Urgha.
„Co je?“ zeptal se a hledal náčiní určené k balení jointů.
„Dívám se. Je zase poledne, čas akorát tak oběda,“ zasmála se.
„No jo, my máme do neděle umřít, tak to abych se zvednul,“ odpověděl s úsměvem Blázen, protože našel v posteli placatý brko, se kterým usnul v ruce.

V jídelně už byla celá skupina včetně Doktora, kterého předtím dlouho nikdo nespatřil.
„Kde si byl?“ zeptal se ho Kapitán.
„Kapitáne, v bordelu, potřeboval sem se trochu vyskákat,“ odpověděl suše Doktor a pojídal pečenou rybu.
„Málokdy seš vidět v realitě,“ rýpl Karlos.
„Naopak, vy ste hrozný halucinace, který mě pronásledujou pokaždý, když mi dojede dávka,“ zazněla opět suchá odpověď, ale nikdo přesně nevěděl, jestli si Doktor dělá prdel či nikoliv.
„Ty vole, Doktore, u tebe člověk nikdy neví,“ řekl Blázen.
„Šéfe, co budeme dneska dělat a kam se půjdem podívat?“ zeptal se Pong.
„Já sem přemejšlel, že bysme …,“ začal pomalu odpovídat Kapitán.
„Můj vůdce chce povědět,“ skočil mu do řeči Kokot, „že půjdeme po stopě Pomněnky a dneska nás čeká návštěva bývalého blázince a ústavu pro choromyslné. Taxivůz jsem již objednal a po obědě nás odveze přímo k budově.“
„Kokote, přesně takhle sme se včera nebo spíš dneska ráno, domluvili,“ s úlevou v hlase souhlasil Blázen a pozvedl lahváče.
„Tak na zdar výpravy.“
„Na vaše, Šéfe,“ zasmál se Pong a natáhl dlouhou kobru.

Cesta taxíkem byla pěkná, písek, palmy, domorodé krásky a žhavé slunce na obloze. Byl to takovej ten typ nafukovacího vozu, který zvenčí vypadá malý, ale uvnitř pojme celou pašeráckou posádku. Asi po hodině a půl zastavili u staré novogotické cihlové budovy na úbočí zalesněné dýmající sopky, kterou lemoval starý drátěný plot s cedulemi upozorňující na soukromý pozemek a varující před nebezpečím.
Blázen zaplatil a zůstali osamoceni v odpoledním vánku.
„Šéfe, tak asi projdem dírou v plotě, ne?“ pousmál se Pong a vytáhl štípačky, kterými začal vyštípávat jednotlivé dráty.
„Ach jo,“ vzdychl Blázen, zapálil brko a otočil se k Urghze, „budeš mít na krku Doktora, aby se neztratil.“
„Kapitáne, musí to bejt?“ zkusila odporovat, ale bylo ji to prd platný.
„Šéfe, hotovo, můžeme dovnitř,“ oznámil Pong, když měl práci hotovou. Protáhl se jako první a zkontroloval okolí, jestli je všechno v pořádku.
„Šéfe, dlouho tady nikdo nebyl, ale i tak musíme bejt opatrný. Bude lepší, když se budem chvíli držet pohromadě.“
„Když myslíš,“ protáhl se Blázen a rozhlížel po zarostlé neudržované zahradě. Když byla celá skupina pohromadě, vydala se s Pongem v čele vstříc staré stavbě, která byla částečně porostlá břečťanem a ve střeše chyběly tašky.

U mechem porostlého velkého kamenného schodiště k hlavnímu vchodu stál Blázen, měl zvednutou hlavu a pozoroval dům.
„Strašidelná stavba, jak se dostaneme dovnitř?“ přemýšlel.
„Kapitáne, normálně si otevřeme,“ konstatoval Karlos a vystoupal po schodech k mohutným dvoukřídlým dveřím.
„To bych mohl zvládnout,“ řekl a začal rozebírat mechanismus zámku.
„Hele, ty vole, to je nebezpečný, můžeme jít zadním vchodem,“ ozval se Pongův hlas, jenž přišel z obchůzky kolem domu.
„Na to serem, když to jde, chodíme vždycky hlavním vchodem,“ nasraně odpověděl Karlos a hned poté hlasitě cvakla západka zámku.
„Počkej, počkej,“ vyběhl Pong za Karlosem a odehnal ho od dveří. Vzal za kliku a zatlačil. Nejdřív dveře neudělaly posun ani o milimetr, ale po chvíli se s skřípěním a rachotem otevřely. Na zem popadal lišejník a drobný hmyz. Pong opatrně vstoupil do staré vstupní haly, ve které rostl strom a tráva pokrývala podlahu.

„Ty vole, to je hustý místo,“ zasnil se Karlos, „připomíná mi domov.“
„Nekecej,“ otočil se k němu Blázen, který právě zapálil joint.
„Nojo, nekecám, vyrostl sem v sirotčinci a byla to zasraně zkurvená škola života,“ odpověděl Karlos a mocně upil absinthu.
„Kde začneme s pátráním?“ promluvil Doktor, blahem rozplynutý nad prostředím, ve kterém se ocitl, takže ani nečekal na odpověď a pustil si do oběhu dávku psychedelika.
„Můj vůdce, mám takový drobný návrh, kde bychom mohli začít,“ ozval se opatrně Kokot.
„Co?“
„Archív je nejlepší začátek.“
„Kokote, to je geniální nápad, jak si na to přišel?“ zasmál se Blázen.
„Jednoduše, mapa ústavu je stále ještě čitelná,“ ukázal Kokot na zeď.
„Aha,“ odpověděl Blázen a byl rád, že je příjemně zhulený.

Vyšli po starém rozvrzaném schodišti do prvního patra a procházeli zašlou špinavou chodbou tam, kam je Kokot vedl podle mapy.
„Šéfe, nebude vadit, když se rozdělíme? Já bych to tady rád pro klid duše zkontroloval, něco mi tady smrdí.“
„Co tady smrdí? Já nic necítím,“ řekl Blázen.
„Šéfe, smrdí tady zlo a smrt, to já poznám, mám vycvičenej nos.“
„Nos máš vycvičenej, jen což je pravda. Víš co, běž, ale zůstaň rozumně poblíž, kdyby se něco náhodou posralo.“
Pong odešel, zbytek posádky se rozpadl do skupinek a začal zkoumat budovu. Zvědavost vyhrála a díky ní mohli vidět staré ordinace, některé ještě vybavené různým lékařským nábytkem a zvláštními stroji, které vypadaly jako mučidla.
„Tady se asi musely dít nechutný věcí,“ pomyslel si Blázen, když zastavil s Kokotem před dveřmi se zašlým nápisem „Archív“.

Uvnitř to byla tragédie. Rozpadlá kartotéka a hnijící police pokryté něčím, co by se dalo kdysi nazvat složkami pacientů.
„Tady toho asi moc nenajdem,“ konstatoval Blázen a překračoval trsy hub, které rašily z podlahy.
„Můj vůdce, asi ne,“ odpověděl Kokot a prohlížel zbytky papírů.
„Sme v prdeli, co?“ nadhodil Blázen a začínal v něm hlodat červ pochybností.
„Tady rozhodně ano, svoláme ostatní a vrátíme se zpět do civilizace,“ řekl Kokot a zakroutil hlavou.
Vrátili se tedy zpět do vstupní haly a vyčkali příchodu členů posádky.