Vesmírní dýleři 2 - 3. Anděla smrti
Pong naladil mysl na spirituální vibrace a procházel místy, kde se setkávalo energetické vlnění tovární haly s vlněním pomalu a nenápadně odváděných zaměstnanců únikovými východy. Čtenář si může Číňanovo vidění představit jako Matrix smíchaný s Bezstarostnou jízdou a Predátorem, ale on to tak nevnímal.
„To je v prdeli, hlavně kurva nenápadně se řeklo a ti idioti mizí jak pára nad ohněm,“ pomyslel si, když mu došlo, že celý provoz je prázdný a výrobu řídí automat.
Netrvalo dlouho a odhalil podezřelé krvavé stopy, které vedly schodištěm k servisním místnostem pod střechu. Instinkty a celá řada zkušeností mu říkaly, že by se měl dostat nahoru jiným způsobem než pěšmo po schodech. Rozhlédl se po konstrukci, předvedl malý kung-fu trik a elegantně vyskočil na jednu z traverz, které mu vedly nad hlavou. Tiše se přesouval výš a výš, až byl úplně pod střechou u malého okna, ve kterém viděl cosi, co ho stoprocentně ujistilo, že je na správném místě.
„Šéfe, slyšíte mě?“ tiše promluvil do vysílačky.
„Slyšim, co je?“ ozval se zhulený Bláznův hlas.
„Šéfe, našel jsem její doupě, je tu hromada mrtvol, ale po tý svini ani památky.“
„Pongu, pojď zpátky, počkáme si na ni venku. Dřív nebo později se tu musí ukázat,“ řekl Rex.
„Rexi, ty vole, ani náhodou, zůstanu tady, ozvěte se mi, až něco uvidíte, Pong konec.“
„To se posrali, ne?“ pomyslel si, když schovával vysílačku do kapsy oblečení. Podíval se ještě jednou dovnitř kdysi servisní místnosti, ve které ležela hromada mrtvol v různém stavu hniloby s dírou mezi očima a kupou drog na několika stolech.
„Copak je jí to furt málo?“ říkal si, když zalézal do malého tmavého koutu nedaleko sledované místnosti, ze kterého měl solidní výhled do okolí. Vyndal nádobíčko a připravil několik lajn. Měl podezření, že tohle bude dlouhé čekání.
„Hele Blázne, se mi moc nelíbí, že Pong neposlouchá moje rozkazy,“ otočil se Rex k Kapitánovi.
„Co naděláš, chceš tam za ním jít? Podle mě je lepší, aby tam zůstal, když se dostal tak blízko skrýše,“ řekl Blázen a podal Rexovi brko.
„No, asi máš pravdu,“ zamyslel se Rex a mocně tahal.
Otevřeli lahváče a začala menší kalba, jenž byla občas přerušena hlasovou kontrolou jednotlivých stanovišť. Blázen měl menší podezření, že postupně některé jednotky začaly mlčet a jiné měly velmi unavené hlasy. Po několika hodinách se otočil k Rexovi, který zrovna dával „čelíčko“ na stole a probudil ho.
„Hele, ty vole, nějak se ti to tady celý rozpadá, možná je čas povolat čerstvý posily a vyměnit unavený stráže.“
„Cococože?“ otevřel Rex oči a zmateně rozhlížel kolem. Bylo vidět, že je mírně dezorientován.
„Zahul si, ať se probereš,“ nabídl mu Blázen jointa, po kterém komisař lačně hmátl.
Když konečně Rex nabyl vědomí, došlo mu, že takhle vypadá lehce posraná policejní práce.
„Nemám čerstvý posily, všichni jsou tady.“
„To si děláš prdel? Beru ti velení, svůj majetek musím ochránit sám,“ naštvaně prohlásil Blázen a vyvolal Ponga.
„Pongu, nespíš doufám?“
Chvíli bylo ticho, ale odpovědi se dočkal.
„Šéfe, ste se posral? Já a spát?“
„Já vím, Pongu, blbej fór. Jak to tam u tebe vypadá? Tady nastal, ty vole, chaos jako blázen, takže sem Rexovi sebral velení a velím tomu já.“
„To rád slyším, Šéfe. Už bylo načase, protože tady pobíhalo pár solidně vyndanejch policajtů.“
„Mě poser,“ ulevil si Blázen.
„Šéfe no jo, ale jinak klid. Náš cíl ještě nedorazil, takže musíme čekat. Nic jinýho nám nezbejvá. Jo, a zkuste odvolat ty největší vyndance nebo nic nevyřešíme. Pong konec.“
„Rexi, musíš odvolat všechny služby neschopný a zkus zjistit, kolik střízlivejch lidí ti vůbec zůstalo. Já se, ty vole, bojím, že celá akce zase zůstane na našich bedrech, jak je ostatně tradičně zvykem.“
„Blázne, dobře, dobře,“ odsekl Rex a vydal několik rozkazů.
Po kratší chvíli zjistil, že má k dispozici pouze pět mužů relativně soudných, takže usoudil, že Bláznův plán je ten nejlepší možný plán.
„Urgho, Karlosi, buďte připraveni okamžitě vyrazit Pongovi případně pomoct, bůhví, jestli už tady ta pojebaná Minda dávno není,“ řekl Blázen a zapálil brko.
Pong sledoval prostor a cítil, že není všechno úplně v pořádku. Jeho vnitřní senzory a zkušené instinkty napovídaly, ať zůstává pořádně ve střehu.
Šnupl lajnu a protáhl hřbet, když tu najednou pocítil silné svědění v šíji. Dlouho očekávaný okamžik právě v tuto chvíli nastal.
„Šéfe, je tady,“ špitl do vysílačky, postavil se a otočil. Minda stála za ním a hrála si s velkou mačetou.
Byla o pár hlav větší než Číňan a s arogantním pohledem ho z výšky prohlížela.
„Ty budeš pěkně nebezpečnej zmrd, že jo?“ promluvila.
„To sem a ty budeš fakt vostrá děvka,“ odpověděl Pong a začal se velmi těšit.
„A chceš mě zastavit,“ pokračovala Minda.
„Musím, bereš nám naše drogy.“
„Budu v tom pokračovat, dokud je všechny nepřeměním na svůj matroš.“
„Co to vůbec bereš?“
„Pěkně svižnej sráč,“ zasmála se Minda a šlehla si dávku z dávkovací pistole rovnou do krku. Celá se otřásla a vyvalila oči.
„Zabiju tě, skrčku.“
„No tak to zkus,“ odpověděl Pong, vytáhl meče, vyskočil a vysokým kung-fu hlasem dlouze zaječel, až popadal nějaký ten prach z traverz a různých dalších předmětů.
Mačeta a meče se srazily v ohňostroji jisker a oči bojovníků krátce setkaly. Nyní by bylo vhodné, kdyby si velevážený čtenář představil záběr z očí do očí, mezi kterými létají digitální blesky a stříká digitální chemie.
„Si dobrá,“ mhouřil Pong oči.
„Ty taky nejsi špatnej.“
„Bohužel, kdybychom se potkali v jiné realitě a jiné době za jiné situace, bylo by všechno jinak,“ řekl Pong.
„Bylo by to silný,“ odpověděla Minda.
„To by bylo, vostrá děvko,“ pověděl Pong a předvedl pár luxusních triků s meči, než znovu vystartoval po Mindě.
Řezali se hlava nehlava, jejich zbraně přesekávaly ocelové traverzy a padaly tvrdé údery, po kterých odlétávali hodně daleko a káceli všechno v cestě. Postupem času udělali z výrobní haly kůlničku na dříví. A nesmíme zapomenout, že bitka probíhala mezi velkými nádobami s bublajícími chemikáliemi.
Dávali si solidně do těla, poletovali vzduchem a každým okamžikem hrozilo, že jiskry odletující od oceli zapálí výpary z gigantických hrnců.
„Fakt slušná show!“ uslyšel Pong známý hlas a otočil hlavu. U vstupních dveřích stál Šéf, Urgha s Karlosem a sledovali podívanou.
„Šéfe, to je vostrá děvka, takovou byste chtěl poznat,“ vykřikl Pong na pozdrav a neustával v boji.
„To vidím, Pongu, na jak dlouho to vidíš?“ zeptal se Blázen.
„Šéfe, když dovolíte, rád bych si s ní užil. Je velmi vostrou protivnicí,“ zakřičel Pong.
„Dělej jak chceš, ale zbytečně to neprotahuj, jo?“ konstatoval a podal brko panu Jednookému, který právě vstoupil, aby viděl, jak pokračuje lov Mindy.
„Blázne, slušná děvka, co? Fakt by mě zajímalo, pro koho teďka pracuje. Pong je na tom jak?“
„Ty vole, vidíš sám, dostává trochu na prdel,“ zasmál se Blázen a v duchu měl zvláštní pocit.
