Vesmírní dýleři 2 - 3. Anděla smrti
„Pan Jednooký, to snad nejní možný!“ vykřikl Kapitán Blázen, zvedl zadek z pohodlné pohovky a zamířil pozdravit starého přítele, kterého neviděl od té doby, kdy se z něj stal Nejvyšší představený.
„Ty vole, to byla kalba, přes sto tisíc lidí tam bylo. Ještě teď v chrámu uklízej bordel,“ objal Jednooký Kapitána.
„No to mi povídej, tejden sem se léčil. Co tě sem vůbec přivádí, mocný příteli?“ zvědavě se tázal Blázen.
„Byl jsem u madam Kawasaki srovnat dluhy za holky a tobě sem přiletěl zaplatit účet za zkonzumovaný drogy.“
„Ale prosímtě,“ rozesmál se Blázen a odvedl Jednookému ke stolu s výhledem na taneční parket.
„Se to tady hodně změnilo, od tý doby, kdys převzal podnik po Martenovi. Dost si pozvedl úroveň,“ chválil Jednooký a pozoroval pařící lidi.
„No jo, to víš, je to takovej můj koníček a chci to tady mít vymazlený. Ale abysme sme vrátili k jádru pudla. Ty vole, co bys mi platil, já jsem přijel zapařit a vždycky, když jedu někam pařit, tak si vezmu trochu drog, abych měl pro sebe a kámoše. To nestojí vůbec za řeč.“
„Dobře, dobře, ale přeci jen lidi vyjeli asi tři tuny perníku, tunu extáze, koks a trávu sem ani nepočítal a k tomu se vykapalo patnáct litrů LSD,“ odporoval Nejvyšší.
„Jednookej, nevysírej, vy ste zase zajistili pivo a kořalku,“ oponoval Blázen.
Nastalo krátké ticho, které Jednooký ukončil, „ty vole, ubal brko a narýsuj mi pořádnou lajnu pika, pár dní s váma pobudu.“
V podstatě netrvalo dlouho a po kolonii běžela zpráva, že je v baru u Blázna na návštěvě Nejvyšší představený všech Musků, takže mezi všelijakými pracháči a pohlaváry nastal poprask, protože kdekdo se chtěl seznámit. Kapitán Blázen byl v sedmém nebi, protože přesně takhle to měl rád.
Mezitím, kdy ochranka odháněla chudinu od vrat podniku, v jiné části měsíce přistála neznámá kosmická loď válečnického vzhledu.
Virtuální pozorovatel by během postupného přiblížení k cizí lodi prolétl zavřenými dveřmi a přechodovou komorou. Posléze by pokračoval stroze vypadajícími kovovými chodbami, až zastavil na lodním můstku za křeslem, nad jehož vrškem vyčnívala hlava pokrytá černými splývajícími vlasy havraní barvy.
Křeslo se otočilo a v něm seděla samice neznámé rasy s lidským obličejem. Byla oblečená v černém koženém kostýmu, za designovým opaskem zdobeným kovovými pyramidkami měla zastrčený meč a jakousi zbraň.
Nepromluvila ani slovo, hodila na záda tlumok s konektory, který splynul s oblečením a šla k výstupu z lodi. V přechodové komoře nasadila na obličej masku s průhledným čelem a chobot, který z masky vedl, zapojila do batohu. Nadechla se a zmáčkla tlačítko otevírání dveří. Velmi studený vzduch zavál do komory prach, ale neznámé návštěvnici neublížil. S vrtěním zadečku a velmi sexy krokem sešla na povrch Titanu a zkontrolovala displej přístroje, který držela v ruce. Chvíli prohlížela údaje, pak jej schovala do boční kapsy krosny a vyrazila jedním konkrétním směrem.
Zmrzlé krystaly methanu a drobný štěrk praskal pod pevnými podrážkami bot a neznámá žena během necelé půl hodiny došla k ochranné bariéře, kterou byla kolonie obklopena. Chvíli chodila podél a pak vytáhla malý předmět velikosti propisovací tužky a tenkým hrotem se dotkla silového pole. Chvíli bylo nečinné, ale pak začalo vykazovat výrazné pohyby, měnit barvy, aby nakonec okolo hrotu vznikla díra asi o metrovém průměru, kterým cizinka rychle proklouzla. Otvor se uzavřel a jen stopy v prachu prozrazovaly, že tudy někdo šel.
Mimozemská samice sundala masku a z plných plic natáhla čerstvý vzduch. Uklidila masku s chobotem a vytáhla cosi, jenž vypadalo jako dávkovač. Prohlédla si zblízka obsah ampule a temně promluvila.
„Přicházím v míru, ale fakt to potřebuju.“
Jakmile dořekla větu, šlehla si dávku a celou ampuli vypustila dávkovačem přímo do trubky levé ruky. Znovu se nadechla a vydala hrdelní výkřik, který zvedl ptactvo v okruhu minimálně jednoho kilometru.
Špinavou uličkou, kterou obývali jenom vágusové a feťáci na dně, vanul vánek, který pohazoval s papíry a jiným nepořádkem poletujícím vůkol.
Na jednom konci se objevila postava a z krabic a jiných bezdomoveckých přístřešků postupně vylézali jednotliví obyvatelé. Zanedlouho byla ulička plná lidí, kteří se šourali ke stojící figuře. Ta po vystání fronty, výměnou za pár drobných, rozdávala dýleráky s lacinou náhražkou heroinu. Postupně rozsvěcující malé ohníčky zapalovačů naznačovaly, že obyvatelé právě vaří snídani, oběd nebo večeři v závislosti na závislákově periodě. Dýler se nadechl a vstoupil do uličky, kterou prošel jako král po svém království. Došel na druhý konec a zmizel v přilehlé ulici.
Nebo zmizel, zmizel z očí svým klientům, protože ti neviděli, že tam již čeká jiný stín, který jest čtenáři pár minut znám a právě se vynořil z šera přilehlého přístřešku. Slunce zapadalo a v posledních paprscích stála před dýlerem fakt sexy ženská.
„Kde ty se tady bereš?“ promluvil jízlivě a v duchu si představoval, že tahle kunda bude snadná kořist.
„Přicházím v míru a fakt to potřebuju,“ odpověděla kost a nahodila opravdu sexy se úsměv.
„To nebude problém, kotě,“ rozesmál svůj obličej dýler.
„O tom nepochybuji, kde to máš?“ řekla sexy hlasem návštěvnice.
„Tady a teď, jo? No ty si pěkná divoška,“ smál se chlap a začal rozepínat poklopec.
„Tohle nechci, chci to, co si prodal tomu odpadu.“
„Počkej, frajerko, tak o tohle ti jde, to si naser, nic nemám a to co mám, ti nedám,“ otočil dýler tón hlasu a rukou šáhl pod bundu.
„Dej mi co máš, přicházím v míru a fakt to potřebuju.“
„Naser si, krávo zasraná,“ dýler vytáhl pistoli, ale nestihl udělat nic víc, než ji zase pustit na zem, protože jeho nohy byly asi 20cm nad povrchem a krk mu svírala pekelná síla stisku. Cítil, jak druhá ruka prohledává kapsy, vytahuje posledních pár dýleráků, pak začal chrčet a omdlel.
Mimozemská návštěvnice položila tělo na zem a začala přesypávat obsah pytlíků do skleněné patrony.
„Doprdele, je toho málo,“ zamručela a vložila patronu do dávkovací pistole. Odněkud vytáhla tlustou jehlu, kterou nasadila na dávkovací zařízení, zabodla do hrudi dýlera a napumpovala do něj směs z dávkovače. Ten sebou zaškubal, zvrátil oči, až odhalil bělma a pěnou u huby vyšly poslední molekuly dechu.
Vražednice vyměnila nástavec za tenkou jehlu, kterou posléze zabodla mrtvému mezi oči a vysála obsah, který po průchodu hadičkami skončil jako bílá kapalina v skleněné nádobce dávkovače.
Se slovy „nikdy nesmím zapomenout použít vlastní jehlu, abych nechytla nějakou nemoc“ pečlivě prohlédla získanou látku, vyměnila buchny a třetinu si šlehla.
„Konečně, musím najít někoho, kdo má tohodle sajrajtu hromadu, jakože se Minda jmenuju,“ pomyslela si Minda a spokojeně odešla.
Vedle v ulici byli všichni houmlesáci spokojeně sjetí a nikdo z nich netušil, že zítra přijde kruté vystřízlivění.
O něco později ten samý večer v jiné části města v jednom skladišti zrovna sedí u malého stolku dva muži a před sebou mají několik balíčků s bílou látkou.
„Dvě kila heroinu a jsme vyrovnáni,“ řekl první.
„Platí,“ odpověděl druhý a chtěl se zvednout. Jenže okamžitě zastavil své konání, protože v místnosti byla najednou z ničeho nic neznámá krásná žena a táhla za nohy jejich osobní ochránce.
„Co to kurva…?“ pokusil se zareagovat jeden ze strážců, ale Minda vypustila malý ocelový bumerang, který vykonal určenou práci a zkrátil hlídače přesně o hlavu.
„Vy ostatní složte zbraně, chvíli vás potřebuju ještě živé a celé,“ řekla a pustila nohy.
„Copak to tady máme? Héráček v neředěné kvalitě. Kdo to prodává?“ zeptala se.
„Co je ti kundo do toho,“ odsekl jeden z obchodníků.
„No nic, ale už mi nikdy neříkej ‚kundo‘,“ odpověděla, nožem rozřízla jeden z balíků a nabrala látku do skleněné nádobky.
„Nešahej na to, svině, zabte ji, na co kurva čekáte,“ zařval překupník, ale Minda opět vyslala bumerang, který stojící strážce omráčil úderem do zátylku. Pak vytáhla dávkovač a provedla rituál s napuštěním héráku a vysátím mozku. Když skončila, prohlédla plnou ampuli a znalecky pokývala.
„Tohle je konečně matroš, jak má bejt,“ zasmála se a pustila znovu do práce, protože měla před sebou pořádnou hromadu položivých těl, která potřebovala zpracovat.