„Kapitáne,“ ozval se z komunikátoru Karlosův hlas, „Kapitáne, slyšíš?“
„Co je? Mám tu práci,“ odvětil Blázen a dal si do kapsy krabičku s hulením, protože měl tušení, že Karlos by rád zase dal ponorku do pohybu.
„Kapitáne, furt stojíme, nebylo by lepší dát se do pohybu za obchodem? A vůbec, našli ste aspoň něco co by se dalo prodat?“ zeptal se Karlosův hlas.
Blázen obrátil oči v sloup, hlavou zakýval znamením nesouhlasu, podíval se na Urghu a odpověděl do komunikátoru, že kromě záchranný kapsle nenašli nic vhodnýho k prodeji.

„Pojď se mnou, ukážu ti tvoji kajutu, kde budeš žít dokud nevymyslíme co s tebou. Pravda, původně sem myslel, že bychom tě mohli prodat, ale v tuto chvíli si nejsem zcela jistej. Mám takovej divnej vnitřní pocit, že se ještě vyplatíš a stejně nemáš kam utýct,“ obrátil se Blázen ke dveřím, vyrazil do útrob lodi a Urgha za ním.
„Blázne, můžu se ještě na něco zeptat?“ ptala se během chůze.
„Povídej ty naše kosmická děvko,“ zasmál se Blázen.
„Víš, když sem viděla ten váš náklad. Vy asi nebudete všude oblíbení, že?“
„No, to nejsme, to si poznala dobře, proč se ptáš?“
„Měl bys Blázne vědět, že ani já nejsem příliš čistá.“
„Jak nejsi čistá?“
„Jde o to iluminium.“
„Co je s ním?“
„Znáš ho?“
„Něco sem slyšel, prej dobře hoří při kontaktu s kyslíkem, plyn bez barvy a zápachu a špatně se detekuje. Proč se blbě ptáš?“
„U nás je zakázaný, protože ho používají separatisti k boji proti legitimní vládě, já ho jen pašuju, živit se nějak musím, chápej,“ vysvětlila Urgha Bláznovi.
Blázen se krátce zasnil.
„Tak to si malá vesmírná pašerácká kurvička, co? Vítej tedy na palubě.“

Urgha zamířila do kajuty, kterou ji ukázal kapitán Blázen a on sám šel do svý kapitánský komnaty. Pustil terminál palubního počítače a vyžádal zobrazení navigačního systému. K pobřeží Svobodné Tasmánie zbývalo asi 21 hodin plavby. Ubalil tedy joint, zapálil ho, dal nohy na stůl a rozjímal. Dobře věděl, že Hungové jsou relativně čestní obchodníci a ještě čestnější bojovníci. Když se rozhodnou někoho zabít, zabijou ho a nedají oběti moc šancí si vybrat jinak. Pong mohl být dávno mrtvej, ale nezabila ho. Tušil, že se za tím skrývá něco jako hungský vděk a s tímto vděkem se nezahrává. Bude se jim ještě hodit, i kdyby to znamenalo, že ji propašují na spoj směr nejbližší hungská kolonie, pokud by se tak náhodou rozhodla. Ale ona se nerozhodne, protože je ve velkým průseru a jestli přišla o náklad patřící hungskýmu organizovanýmu zločinu, je mrtvá už teď. Dřív nebo později ji najdou a bude muset hodně vysvětlovat. Tak hodně, že možná ještě ráda zůstane na Zemi hluboko pod hladinou moře s občasnými návštěvami servisních doků v Nezávislé Havaji.
Natáhl hluboko do plic omamný kouř konopí a zasnil se. Snil o polích marihuany, kokosových palmách, modrém moři s krásnými bílými plážemi, o flákání na lehátkách a šoustání havajanek v krátkých sukýnkách a květinami ve vlasech. Nezávislá Havaj, to je místo, které by se dalo nazvat rájem na zemi. Oblíbené místo všech, kteří nemůžou být na jiným krásným místě, protože je to jediný území na Zemi, kde jsou zakázány klony a jejich vlastnictví je tvrdě trestáno. Každý má jistotu, když vleze do bordelu, že nenarazí na klonovanou děvku. Blázen neměl rád klony, natož klonovaný děvky. Radši šeredná poctivá a skutečná kurva, než vyfintěnej klon. Kapitán zavřel oči.

Probudilo ho kručení ve střevech. Sundal nohy ze stolu a šel na záchod. Měl celkem luxusní hajzlík, nemusel se dělit se zbytkem posádky a při močení mohl stát s hlavu vzpřímenou. Zrovna teď to na chcaní nevypadalo, takže se posadil a plynem natlakovaný střeva vydala svůj obsah. Málem se mu navalilo, takže měl co dělat, aby nevyhodil ty zbytky, který mu ještě v žaludku zůstaly. V popelníku po pravý ruce si všiml nedokouřeného jointa, který tam zanechal při poslední návštěvě defekační místnosti. Z kapsy kalhot vyndal zapalovač a zapálil si. Několikrát ještě poprděl a pak otvorem mezi nohama hodil do mísy nedopalek. Jedna z mála výhod života na ponorce je nadbytek vody. Okolo plechového doutníku jí je opravdu hodně, takže veškerou pitnou vodu si jejich plovoucí rakev vyrábí sama v odsolovacím stroji. Blázen zmáčkl tlačítko a na prdeli ucítil proud vlažné vody a pak závan suchého teplého vzduchu. Lepší než utírat řiť rukou.

Zrovna, když vycházel z místnosti, se ozval komunikátorem Karlos.
„Kapitáne, za dvě hodiny dorazíme k místu setkání s Killerem.“
„Karlosi, za chvíli jsem u tebe, stavím se ještě na ošetřovně, potřebuju něco na žaludek. Ta podělaná syntetická lodní strava mě příšerně nafukuje a Killer mi taky nepřidá. Vždycky, když s tím magorem musím jednat, mám staženej žaludek.“
Vyšel na chodbu, zavřel za sebou dveře a zamířil na ošetřovnu.

Na operačním stole pod nemocničním strojem čínské značky MedMex ležel doktor Řezník a nepřítomně hleděl do stěny. Blázen s ním zatřásl a v duchu si říkal, že až jednou skončí s obchodem a prací, už nikdy nebude dělat s feťákama. Řezník cosi zamumlal a z huby mu vytekla slina, která pomalu stékala po dlouhých vlasech, které mu zakrývaly obličej. Znovu s ním zatřásl a když viděl, že to nijak nepomáhá, vyrovnal Řezníka na stole aspoň tak, aby měl nohy rovně a ruce podél těla, poodešel k ovládání MedMexu a navolil neutralizaci LSD v těle pacienta. Věděl, že bude mít 6 hodin čistého doktora, než dávkovač přikáže jeho implantovanému zásobníku s roztokem psychedelického LSD opět uvolnit další dávku do krevního krevního oběhu. Ve stroji zahučelo, zasvítilo světlo a doktorovy oči se přes vlasy podívaly na Blázna.
„Ty vole, Řezníku, jak dlouho seš v rauši?“ zeptal se Kapitán a oči jej stále pozorovaly. „Řezníku, vnímáš?“
„Matko? Matko, co tady děláš?“ promluvil doktor.
„Já nejsem žádná tvoje matka, já sem tvůj kapitán.“
„Matko, ty nemůžeš bejt kapitán. Kapitán je chlap.“
Blázen poodešel zpět k ovládacímu panelu a znovu spustil stroj. Tentokrát již úspěšně. V Řezníkovi škublo a jeho levá ruka si přejela přes čelo, aby odhrnula vlasy z očí.
„Už vnímáš, vole?“ znova se zeptal.
„Kapitáne, to bylo něco. Kdybys viděl to co já.“
„Nezajmaj mě tvoje vidiny, co si viděl je tvůj problém. Můj problém je, že tě potřebuju. Kromě toho, že sem celej zaplynovanej, budeme do dvou hodin v cíli naší mise. Potřebuju, abys byl při smyslech, kdyby se něco posralo,“ řekl Blázen a čekal co vypadne z doktora.
„Já sem vždycky při smyslech, ha ha ha.“
„To vidím, dáš mi něco na ten můj žaludek?“
„Jo, počkej, jen co slezu z postele.“

Řezník ponejprve vyzkoušel sed, promnul si prsty na rukou, až v nich kosti zapraskaly a opatrně se postavil. Jeho tlusté tělo se lehce zakymácelo a když konečně srovnal rovnováhu, zapnul zip své vojenské bundy a zamířil ke skříni s medikamenty. Otevřel ji a chvíli hledal. Jeho ruka se natáhla pro dózu s tabletkami, dvě vyndal a se slovy, „tady máš, sežer to a zahul si, ať nejseš pořád nevrlej,“ předal Kapitánovi.
Bláznovi bylo jasný, že si musí zahulit, protože před každým předáním zboží si prostě musel zahulit. Uklidňovalo ho to, nenasíral se pak příliš rychle, pokud tedy situace nevyžadovala bejt nasranej. Spolkl tablety a vyšel dveřmi ven směr lodní velín. Na můstku seděl Karlos ve svém křesle, sehnutý nad řídícím panelem a zrovna rýsoval lajny. Vždycky si připravil čáry, aby se jimi později nemusel zdržovat během přistávacího manévru.
„Karlos, jaká je situace?“ zeptal se Blázen, stojící mu za zády.
„Kapitáne, půl hodiny do cíle. Měli bychom se připravit,“ odpověděl Karlos a natáhl do svých útrob kokainovou kobru.