„Panáčku, takoví posluchači jako jste vy, už tu roky nebyli,“ pousmála se Betty a pokračovala.
„Někdy v roce 1965 se náš příběh ocitl na první stránce jednoho magazínu, když se k informacím o našich sezeních dostali novináři. Byli jsme osloveni spisovatelem, který napsal úspěšnou knihu, ve které se poprvé objevil můj obrázek hvězdné mapy, tak jak jsem ji nakreslila. O něco později jakási amatérská astronomka identifikovala dvojhvězdu v souhvězdí Sítě. Potom umřel Barney. Tedy umřel, všichni jsme si mysleli, že umřel, ale až o čtyřicet let později jsem zjistila, že nezemřel. Stejně jako mne i jeho si odnesli do své sbírky artefaktů. A zbytek už znáte.“
Betty dokončila vyprávění a napila se ze sklenky s pivem.
„Neuvěřitelný příběh. Jak se k vám tady chovali?“ zeptala se starostlivě Urgha.
„Báječně. Časem se z šedivých vyklubali báječní hostitelé a výborní pařmeni. Sice stárnu pomalu, ale jejich několikadenní mejdany už pro mě nejsou. Ale zato Barney, ten si rád odskočí s kamarády na tah městem, když ho přijdou navštívit. Dostal mrzák výjimku a přátelé ho můžou probouzet dvakrát ročně,“ s úsměvem odpověděla Betty.

„Betty, je vám jasné, že mapa, kterou jste viděla, nemohla být identifikována ze Země?“ zeptal se Kokot.
„Proč myslíš železný muži?“ optala se Betty.
„Nejsem ze železa, nýbrž z umělých syntetických materiálů napodobujících lidskou kůži.“
„To nevadí, železný panáčku,“ zasmála se Betty.
„Dobře, víte kde jsme?“
„Na jiné planetě, ne?“
„Ano, ale víte jak daleko?“
„Hodně?“
„Ano, kurevsky hodně. Mapa, kterou jste viděla, nikdy nemůže být viděna ze Země. To je malý omyl, který jste nemohla tušit.“
„Takže už se nikdy nemůžeme vrátit na zem?“
„Můžete, ale Země se za posledních pět set let opravdu hodně změnila. Nebylo by tam pro vás nikde místo,“ řekl Kokot.
Betty se podívala po Barneym, ten se podíval na ní. „Já už jsem si tady zvykl, nikam bych se nevracel.“
„Když myslíš, drahý.“

Kolem proběhl rychlý stín a za ním se přiřítil Pong.
„Šéfe, už jsem ho našel, je rychlej jak divoký prase a stihnul sejmout další lidi. Ale já ho dostanu a zaříznu,“ prohodil rychle k Bláznovi a zase běžel.
„Hlavně mu neubližte,“ zkusila ještě dodat Betty, ale její slova vyšuměla do prázdna.

„Nevíte, kde bychom našli kvantové zrcadlo?“ zeptal se zvláštní týpek, který se zničehonic objevil.
„Jacku, kde jste celou dobu byl?“ přivítala nově příchozího Betty.
„Betty, však víš, spal jsem jako miminko. Vidím nově příchozí. Taky uneseni?“
„Blázne, to je plukovník letectva Jack O‘Neill. Příjemný chlapík s velmi zábavnou společností, ale pořád si mele tu svoji o jiný realitě a nějaký hvězdný bráně,“ vložila se Betty do rozhovoru.
„Betty, víš, že je se mnou zábava jak s osinou v prdeli,“ usmál se Jack a díval se po tvářích, které neznal.
„Já jsem Kapitán Blázen a nejsme uneseni. Jsme tu na výletě ze Země.“
„Tak na výletě a ze Země. Hvězdou bránu asi nemáte?“
„Ne, to opravdu nemáme,“ odpověděl Blázen a potáhl z jointu.
„Musíme najít kvantové zrcadlo, někde tu bude, protože jsme jím přišli z naší reality. Pokud vám to nebude příliš vadit, připojím se ke své skupině a využijeme tohoto času k pátrání. Kapitáne Blázne, jsem vám velmi zavázán za čas, který jste nám poskytli.“
„Není vůbec zač, byla to náhoda,“ zasmál se Blázen a Jack odešel.

Přišla blonďatá dívka v bílých šatech.
„Ahoj Marilyn, přišla si za mnou?“ zeptala se Betty.
„Betty, co se to děje?“
„Marilyn, máme návštěvu ze Země,“ odpověděla Betty.
„Marilyn Monroe. Opravdová pravá Marilyn Monroe?“ opatrně se optal Jack.
„Jsem to já. Si nikdy neviděl celebritu? Mimochodem, kdo tady z vás má trávu?“ rozhlédla se Marilyn.
Blázen významně potáhl, vypustil oblak kouře a mlčky se díval. Marilyn okamžitě pochopila, že kouřící muž bude důležitý a s koketérií v chůzi k němu přišla, posadila se mu do klínu a objala. Blázen stále nic neříkal, ale nechal si pomalu joint sebrat a díval se jak Marilyn vytáhla cigaretovou špičku, umístila do ní brko a neskrývanou chutí potáhla. Foukla dým Bláznovi do tváře a pohladila ho po vlasech. Dělal, jakoby se nic nedělo.

„Šéfe!“ přiběhl Pong nečekaně.
„Co mě rušíš, ty vole. Nevidíš, že mám práci?“ zamručel Blázen.
„Šéfe, musíme na toho šmejda připravit past. Vymyslel sem plán, zahrajeme si hru na schovávanou. Rozparovač se před námi někde zašije a my ho najdeme.“
„Hm, Pongu… A von teďka není zašitej a nečeká až ho najdeš?“
„Šéfe je, ale urychlíme to.“
„Pongu, nedělej ze mě debila, vidím jak slintáš a že bys hrozně rád vošukal tady nebohou Marilyn,“ důrazně mluvil Kapitán, kráska mu položila hlavu na rameno a tvářila se velmi ohroženě.
„Šéfe…,“ sklopil hlavu a díval se do země.
„Pongu, jdi ho chytit a nehraj si na uraženýho, samiček je tu celkem dost a určitě si nějakou najdeš.“
Pong se otočil, mumlal něco o šikaně a týraní, ale zase zmizel ve stínech. Kolem prošel Majkl a vedl několik chlapečků.

„Tady může být sám sebou,“ zamyslela se Betty a upila z šálku čaje. Zábava pokračovala podle standardních měřítek pozemské kalby a společnost se postupně během času celkem slušně vykašila.

Blázen stále seděl u stolu s Hillovými a Marylin Monroe a povídali si o různých společenských tématech, například kterak se za posledních pět set let změnila Země.
Přišel Jack O‘Neill a s ním čtveřice jeho kumpánů.
„Našli jsme kvantové zrcadlo,“ ohlásil stručně.
„Tak to je skvělý, ne? Půjdete?“ zeptal se Blázen, hladíc po prdeli Marilyn, která měla ve špičce jointa a lascivně kouřila.
„Ne tak úplně, nenašli jsme ovládání. Potřebujeme pomoci. Daniel prohledal databázi a nenachází se tam, kde by se mělo nacházet.“
„Tak to máte blbý. Co chcete po nás?“
„Viděli jsme divnýho chlapa, který měl kolem krku amulet, jenž připomínal ovladač,“ řekl O‘Neill.
„Jak divnýho chlapa?“
„Vypadal, jako kdyby právě utekl z Londýna konce devatenáctého století.“
„Můj vůdce, popis sedí na Jacka Rozparovače,“ vstoupil do rozhovoru Kokot.
„Pochopil jsem. Pong ho ještě nedostal. Spíš přemejšlím, že tady ta čtveřice potřebuje zcela nezištně pomoci, protože tvrdí, že je z jiný reality a nikdo jim nevěří. Co mám podle vás dělat?“ zamručel Blázen.
„Jack Rozparovač? V téhle době?“ podivil se O‘Neill.
„Dlouhá historie, třeba vám ji jednou povím,“ řekl Blázen a pozoroval čtveřici.
„Co je to za smrad?“ zeptal se černý muž s zlatým diadémem na čele.
„Teal‘cu, tráva, marihuana, hulení. Naposledy jsem ji měl na vysoký. Já jsem Daniel. Můžu ochutnat? V týhle realitě snad ničemu neublížím,“ odpověděl jeden z O‘Neillových lidí.
Blázen mu podal joint a Daniel potáhl.
„Dobrá tráva,“ vrátil joint Bláznovi, „a teď abychom přešli k věci. Vy pomůžete k útěku nám, my pomůžeme vám.“
„Jak bys nám chtěl pomoc?“ zeptal se zvědavostí v hlase Blázen.
„Také jste tu uvězněni a každá bytost má právo být svobodná.“
„Vskutku,“ pokýval hlavou Teal‘c.
„Ale to je pěkná mýlka. My nejsme vězni. Danieli, už jsem říkal vašemu plukovníkovi, že jsme tu na výletě a tito milí lidé nevypadají, že by se jim chtělo vracet zpět na Zem. Vždyť tam uplynulo pět set let a bůhví jak dlouho jste tu vy. My se vrátíme na Zem vlastními silami, až nás to tady přestane bavit. Chápeš, ty vole?“
Daniel se s podíval po Jackovi O‘Neillovi, ten pokrčil rameny, pak zpět po Bláznovi, pokrčil rameny a mlčel.
„Plukovníku, tady nám asi pšenka nepokvete,“ řekl členka týmu, která dosud nepromluvila.
„Sam, nepokvete. Musíme toho Rozparovače chytit sami,“ odpověděl plukovník.
„Tak to prrrrr zase,“ rozhořčil se Blázen, „Jack Rozparovač už zabil pár lidí a Pong po něm jde.“
„Ale ještě ho nedostal,“ zasmál se plukovník O‘Neill.
„Si s ním hraje, on má rád lov. Pongůůůů, kde si debile!?“ zakřičel Blázen.

„Šéfe?“ ozvalo se po krátké chvíli a Pong se vynořil ze tmy.
„Pongu, tahle parta nutně potřebuje něco, co má Jack Rozparovač kolem krku a chce ti pomoci ho dostat. Jak jsi na tom?“
„Šéfe, je jako duch a hledá nějakou součástku, která patří k tomu amuletu, kterej mu visí na krku. Připojil se k terminálu a hledal nějaký zrcadlo,“ odpověděl Pong.
„Plukovníku, on ví, co to je,“ řekla Sam.
„Sam, vypadá to tak. Mám další geniální nápad. Víme, kde je zrcadlo, tak ho nalákáme do pasti, chytíme a ovladač sebereme. Potřebujeme akorát vaši pomoc,“ řekl O‘Neill.
Blázen ho poslouchal a příliš nechápal, o čem se vlastně baví. Protože byl příjemně zmatlaný a v jádru dobrá duše, souhlasil.
„Jestli chcete, pomozte jim a konečně dostaňte toho magora, kterej nám zabíjí hosty,“ obrátil se Blázen ke svým lidem.
Karlos s Kokotem se zvedli a přidali k Pongovi.