Zvedl se všeobecný jásot, všichni skákali nadšením a radovali se jako malé děti.
„Jacku, Karlosi, zavolejte do hotelu, ať sem pošlou bedny s chlastem, který máme ve vehiklu a přiložej nějaký jídlo,“ začal Blázen rozdávat úkoly.
„Kokote, ty dostaneš nejdůležitější úkol. Obejdeš s Majklem výstavní plochu a probudíš všechny lidi, který tady sou.“
Kapitán musel zapálit brko a otočil se k Urghze.
„Urgho, ty vyrobíš pár transparentů s uvítacími nápisy typu ‚Země nikdy nezemře‘, ‚Pozemšťané pozemšťanům‘, ‚Vítejte zpět‘ a tak nějak. Zapoj fantazii. Zkus sehnat nějaký konfety a nafukovací balónky, ať to tu máme hezký.“
„Šéfe a co já?“
„Pongu ty nic, čekej dokud se mejdan nerozjede,“ zasmál se Blázen a potáhl z brka.

Hala se postupně zaplnila výzdobou, balónky, blikátky, transparenty, vyrostl bar, za který se postavila Urgha a začala rozlévat alkohol. Někdo přinesl bedny a gramofony z jakési vytríny a spustil zvuk. Lidí postupně přibývalo, podle toho jak je Kokot s Majklem postupně probouzeli. Výstavní hala se postupně solidně zaplnila, blikající světla skrz okna přilákala z ulice náhodné kolemjdoucí, takže pozemskou společnost doplnil větší dav různých šediváků, kteří přitáhli a otevřeli další bar. Party se docela slušně rozjela.

„Ty vole, co se to tady kurva děje? Já na vás čekám v bordelu…,“ držel se za šedivou hlavu Phan, který právě vstoupil do muzea.
„Phane, kde se flákáš ty stará vojno!“ chytl ho kolem ramen Blázen a zavěsil se do něj.
„Čekal jsem na vás. Co se to tady kurva děje?“ vyděšeně blikal Phan.
„Párty, ty vole, párty. Rozmrazili jsme Majkla a zbytek lidí. Ty vole, to sou fakt všechno libový exempláře. Nikdy by mě nenapadlo s kým vším se ještě potkám,“ smál se Blázen.
„Ale vždyť to nikdo neschválil, bude průser,“ blikal zoufale očima Phan.
„Ser na průser, pojď si dát panáka, ty jeden blikavej Járo,“ smál se dál Blázen a táhl nebohého Phana k baru, kde poručil dva dvojitý rumy.
Netrvalo příliš dlouho, Phan zapomněl na všechny průsery a jeho oči šťastně blikaly do rytmu hudby a začaly blikat ještě víc, když mu Pong nasypal pořádnou lochnu.

Blázen se cítil jako král. Vzpomněl si, že měl rozdělaný rozhovor s jednou roztomilou paní a pánem, kteří mu vysvětlovali, jak se tady vlastně všichni společně ocitli. Byla to velmi zajímavá historie pána a paní Hillových. Vrátil se zpět do klidného koutku k malému stolečku, kde tento zvláštní pár lidí seděl a tiše pozoroval okolí.
„Takže mi chcete tvrdit, že jste jeli pozdě večer údolím a viděli jste pohyblivé světlo na obloze?“ zeptal se Blázen, aby ověřil, že si začátek rozhovoru pamatuje dobře.
„Ano, Barney si nejdřív myslel, že se jedná o letadlo, ale protože předmět létal dost nepravidelně, zastavil, aby se podíval pořádně.“
„Je to tak, jak Betty povídá,“ odkýval vyprávění sedící Barney.
„Vypadal jako talíř a příšerně rychle se přiblížil, až zastavil několik metrů nad námi. Znovu se podíval dalekohledem, pak jej podal mě, abych se také podívala a tehdy jsem je spatřila poprvé. Šedivé humanoidní postavy s blikajícíma oranžovýma očima. Pak se ozval hlas.“
„Jaký hlas?“ zeptal se Pong, který zrovna přišel z bezpečnostní obchůzky.
„Zvláštní, takový kovový. Říkal nám, ať zůstaneme v klidu, protože budeme uneseni na pokusy. To se Barneymu příliš nelíbilo, tak jsme rychle nasedli a začali ujíždět. Jenže létající talíř nás začal pronásledovat a velmi rychle dohnal. Auto se začalo třást, prostoupila námi nějaká energie a my omdleli.“

„Co bylo dál?“ zeptala se Urgha, která si všimla malého srocení a přišla si poslechnout, o čem povídají pocestní.
„Dál, zvláštní děvenko, co bylo dál? Když jsme se vzpamatovali, byli jsme pokrytí nějakým prachem, potrhaní, dalekohled měl přetrženou pásku a ocitli jsme o pěknou řádku kilometrů mimo původní trasu. Přijeli jsme domů, osprchovali se z obavy před kontaminací a odděleně jsme zkusili nakreslit obrázek vesmírné lodi. Naše kresby se až děsivě podobaly, na autě jsme objevili zvláštní skvrny, na které reagoval kompas a Barney měl zvláštní pocit v prdeli a mezi koulema. Dva roky poté nechtěl šukat.“
„Strašný,“ vzdychla Urgha.
„Rozhodli jsme se s Barneym událost nahlásit na nejbližší letecké základně. Tam se nám samozřejmě decentně vysmáli, ačkoliv z toho dne bylo hlášeno více nevysvětlitelných pozorování a případ uzavřeli. Asi deset dnů od únosu se mi začal zdát divný sen. Viděla jsem v něm, jak je naše auto zastaveno skupinou osob v černých dlouhých kabátech a ačkoliv se podobali lidem, byli menší, měli velké šedivé hlavy a výrazné blikající oči. Viděla jsem, že jsme šli lesem, viděla jsem i Barneyho, který nekomunikoval. Došli jsme k lodi, kde nás oddělili. Česky mi vysvětlili, že se chystají provést kompletní prohlídku a stáhnout data z análních sond. Odebrali vzorky kůže, vlasů, nehtů, krve, kostní dřeně a několik vajíček.
Po vyšetření se mi podařilo navázat konverzaci s jedním z šedivých, který na hvězdné mapě ukázal odkud pocházejí a předal mi knihu se zvláštními znaky. Když nás vyprovázel ven, strhla se mezi nimi hádka, protože zbytek posádky nechtěl, abych odnesla knížku a rozhodli se nám vymazat všechny vzpomínky. Vysadili nás u našeho auta a nařídili, abychom pokračovali v cestě až odletí.“

„Šéfe, Šéfe, máme problém,“ zjevil se nečekaně Pong.
„Pongu, co se děje?“
„Šéfe, našel sem mrtvolu, musíte se jít podívat.“
„Ach kurva drát. Omlouvám se madam, ale musím na chvíli odejít,“ omluvil se Blázen, zvedl od stolu a vydal se s Pongem podívat se na mrtvolu.
Došli ke kancelářím a Pong ukazoval pod jeden ze stolů. Blázen zaostřil svůj opilý zrak a skutečně pod stolem spatřil ležet tělo.
„Kdo to je?“
„Šéfe, jeden z těch probuzenejch. Ani nevim.“
„Hele, ty Pongu, že von je Kokot probudil všechny, aniž by se jim podíval do životopisu?“
„Šéfe…?“
„Kokote, kde seš, ty debile!?“ zakřičel Blázen a chvíli vyčkal, než se mezi vitrínami vynořila Kokotova postava.
„Můj vůdce, co se děje?“
„Kokote, že tys Majklem probudil úplně všechny?“
„Samozřejmě, že všechny. Stalo se něco?“
„Máme tady mrtvolu,“ ukázal Blázen rukou pod stůl.
„Můj vůdce...“
„Žádnej můj vůdce, podívej se do databáze a projeď probuzený, jestli mezi nima náhodou není nějakej mešuge.“
„Můj vůdce, hned to bude,“ odpověděl Kokot a odběhl k terminálu.
„Pongu,“ obrátil se k Číňanovi, „víš co máš dělat, ty jeden zvrhlej bastarde. Najdi toho šmejda a zkus mi ho přivýst živýho.“
„Šéfe, s neskutečnou radostí,“ zajásal Pong, očka se mu rozzářila a zmizel ve stínu.
Kapitán Blázen se vrátil ke stolu, aby si doposlechl vyprávění.

„Barney říkal, že mé sny jsou hovadiny, přesto se začal zabývat tím, že by podstoupil hypnózu. Svěřili jsme se v kostele a v roce 1964 podstoupil několik sezení. Ačkoliv byl velmi skeptický, potvrdil mé vzpomínky a vybavil si i takové detaily, jako kdy přesně roztrhl pásku od dalekohledu, kdy mu prohlídli genitál, řitní otvor a také potvrdil, že komunikují telepaticky blikáním očí.“
„Zkurvenou sondu mi vrazili do prdele, kdybyste věděli jak mě bolela, to byste se posrali, kdyby to šlo. Jenže já se nemohl vysrat, dokud mi ji ti kreténi nevyndali z prdele,“ vstoupil Barney do vyprávění.
„Já vím, nerozčiluj se miláčku, už je to pryč. Já jen pánům odvyprávím náš příběh.“
„Pokusila jsem se nakreslit hvězdnou mapu, kterou mi ukázali, ale pak jsme se rozhodli stáhnout do ústraní, protože nás začala unavovat publicita a hlavně výsledek výzkumu dr. Simona, který po dvou letech do psychiatrického časopisu konstatoval, že jsme měli společnou halucinaci.

„Můj vůdce, myslím, že vím, kdo tu řádí,“ přiběhl Kokot.
„Co si našel Kokote?“
„Můj vůdce, nějaký Jack Rozparovač.“
„Vy jste probudili Jacka?“ zeptala se blbě Betty.
„Už to tak vypadá,“ vzdychl Blázen a vyfoukl oblak dýmu.
„Hoši, to nebyl jeden z nejchytřejších nápadů,“ cynicky se pousmál Barney.
„Jacka probouzíme jen málokdy, on je takový mírně psychicky nevyrovnaný a pobyt ve stázi mu dělá čím dál tím hůře. Není v jádru špatný chlapec, ale má toho v hlavě moc,“ řekla Betty.
„Co chcete dělat, Blázne?“ zablikal nějaký stojící šedivák.
„Nic, Pong to zařídí, pokračujte prosím madam ve svém zajímavém a napínavém vyprávění.“