Kolem oranžového poledne je probudil čerstvý Phan.
„Pongu, super krystal. Nekonečný množství energie, máš ještě?“
„Líbí se ti to co? Tak pojď hochu, zrovna mám nadrceno,“ zasmál se Pong a podal Phanovi šňupátko. Urgha se drbala na nose a slastně oddychovala. Svoji medicínu již měla. Zbytek se věnoval svým běžným ranním úkonům v podobě panáků, jointů a něčeho malého k jídlu.

Phan se trošku srovnal, dal s Bláznem brko a prohlásil, že se dneska jde podívat do muzea na výstavu.
Blázen se lehce ošíval, protože se mu nikam nechtělo, nejraději by ještě odpočíval a večer si skočil na jídlo a striptýz. Nedalo se však nic dělat, už jen minimálně kvůli navazování nových vztahů, tak dohulil brko a zmátořil se.

Venku na ně čekalo šedivácký vznášedlo nebo jak by se dal popsat místní povoz, do kterého nastoupili. Vnitřek byl stejně futuristický, ale sedačky velmi pohodlné a samopřizpůsobivé sedícímu. Blázen do jedné ze sedaček pohodlně zaplul, Phan mu vyklopil skrytý popelník a posadil se vedle něj.
„Si docela žijete,“ podotkl mimochodem Blázen během balení smotku.
„Přiměřeně. Využíváme jen výdobytků naší civilizace a výsledků tisíců let výzkumu okolního vesmíru. Do Musků, ale ještě máme hodně daleko. Bohužel,“ posmutněl Phan.
„Co vám může chybět?“ zeptal se Karlos.
„Nic. A to je ten problém. Muskové mají cíl, který je pro nás zatím nedosažitelný. Jsme oproti nim mladá rasa a máme se ještě co učit.“
„Čas je na vaší straně,“ řekl Blázen, odpálil brko a díval se z okna po ubíhajícím okolí.
Phan se sehnul a šnupl další lajnu.
Před muzeem vystoupili v příjemně naladěném stavu a až teprve venku si všimli, že jejich vůz neměl řidiče.

„Půjdeme navštívit oddělení pozemských výzkumů. Výstava, která vám určitě něco poví a ještě uvidíte artefakty, jenž jste nikdy v životě neviděli,“ blikal Phan nadšeně očima.
Blázen se po něm zhuleně otráveně podíval a pokrčil rezignovaně rameny.
Phan zavedl skupinu do velké síně, ve které bylo velmi mnoho průhledných vitrín s různorodými exponáty. Blázen poznával živočichy, rostliny, některé minerály, zastavil se u knížek, fotografií a videozáznamů. Hodně se mu líbil záznam z Woodstocku, byl velmi autentický.
„To byl tenkrát řádně vostrej mejdan,“ blikal s nostalgií v oku Phan.
„Věřím,“ kýval hlavou Blázen a kouřil joint.
„Seznámili jsme se tenkrát s nějakým Timem Learym, kterej sjížděl LSD. Znáte LSD?“
„Známe LSD,“ pokývali posluchači, kteří se seskupili okolo Blázna.
„Kurevská věc. Sice dodneška netuším, k čemu by mohlo být užitečný, ale ta jízda, ta byla,“ zasnil se Phan.
„Tři dny brutálních orgií. Seznámil jsem se tenkrát s nějakou Valerií Morrisovou, jamajskou kráskou se kterou jsem prožil hodiny a hodiny všeobímajícího spojení. Odjeli jsme spolu do Londýna, kde se nám narodila holčička. Naomi se jmenovala, ale a já musel odejít. Kdybych tak věděl, co se s ní stalo,“ ukápla Phanovi kapička oranžové slzy.
„Naomi Morrisová, v databázi nikoho toho jména nemám,“ odpověděl Kokot.
„To se nedá tedy nic dělat, stejně by mě po těch letech asi nechtěla vidět.“

„Helejte, to sou lidi, v těhlech vitrínách?“ ozval se Pongův hlas odkudsi z dáli síně.
„Koho myslíte?“ řekl Phan.
„Lidi v mlze za sklem,“ odpověděl Pong.
„Myslíte exponáty. Jo, to jsou praví pozemšťané. Do některých jsme umístili sondy, které několik let sbíraly informace, než jsme je vyzvedli. Jsou ve stázi, aby se příliš neopotřebovali a občas dostanou vědci či studenti historie povolení je na pár dní probudit. O Michaela Jacksona je například velký zájem. Každý chce vidět jeho ‚moonwalk‘.“ „To mě poser,“ odplivl si Karlos.
„Takových expozic máme stovky. Vesmír je velký a ještě ho nemáme celý prozkoumaný.“ „Já nevím, co si o tom mám myslet, přijde mi celá výstava pěkně morbidní. Co Hungové? Ty tu taky máte?“ zeptala se Urgha.
„Máme, o tři haly dál. Vy jste taky zajímavá rasa. Vaše závislost na rostlině je fascinující, tři dny bez zeleniny a jste mrtví,“ zasvítily Phanovi oči.
Urgha po něm ošklivě loupla očima a šla za Bláznem.
„Kapitáne, nevysereme se na prohlídku a nepůjdeme někam do baru? Je tady spousta starejch krámů, na který si stejně nemůžu sáhnout,“ zeptal se Jack a upil z láhve.
„Jacku, musíme ze slušnosti vydržet. Nezapomeň, jsme na výletě, domorodci se chtějí pochlubit a udělat nám jenom obyčejnou radost. Takže se zkuste tvářit příjemně a schovejte ty kyselý ksichty,“ ujasnil situaci Blázen.

Přiběhl rozesmátý Phan a oči mi blikaly jak vánoční stromeček.
„Omlouvám se, ale musím na chvíli pryč. Právě mi volala Phun, že začala rodit. Zvládnete to tady beze mne?“
„Rozhodně Phane, ještě jsme se nikdy nikde neztratili,“ zasmál se Blázen a s očividnou úlevou potáhl z brka.
„Chytněte si převoz, až vás přestane naše skvělé muzeum bavit. Večer je pařba v bordelu, budeme zapíjet mého potomka. Já jsem tak rád, že se klonování povedlo,“ rychle ještě dodal Phan a odběhl pryč.

„Šéfe, mě se tak ulevilo. Co budeme dělat?“ zeptal se Pong.
„Napadla mě taková myšlenka,“ řekl Blázen.
„Šéfe, jaká?“ zvědavě se zeptal Pong.
„Probudíme Majkla, ať nám předvede moolwalk,“ zasmál se Blázen. Chvíli bylo trapné ticho, ale Karlos s Jackem se nakonec taky rozesmáli.
„Kapitáne, ty vaše nápady. Snad nás nedostanou do průseru,“ řekl Karlos, když se přestal smát.
„Karlosi bez obav. Vnitřně cítím, že se nic nestane a tahle kapitola bude nudná procházka zoologickou zahradou. Kokote, jsi schopen najít ovládání stázových komor a probudit ho?“
„Můj vůdce, už sem ho našel, potřeboval jsem zabít nudu,“ usmál se Kokot a hladil knírek.

„Plecháči, tebe my nemít,“ plácnul Pong Kokota po zádech.
Komora zasyčela, vyvalila se pára a po chvíli se vynořila kašlající postava. Michael Jackson se probudil.
„Kdo chce zase vidět moonwalk?“ nepříjemně odsekl, když dokašlal.
„Já, Kapitán Blázen,“ řekl Blázen.
„Kdo je kurva Kapitán Blázen,“ odplivl Majkl slinu. „Nemáte někdo cigáro?“ dodal.
„Chceš jointa?“
„Ty vole, vy máte trávu? Odkud kurva všichni ste?“
„Ze Země, ty debile.“
„To si děláš prdel. Už přes pět set let sem neviděl pozemšťana, teda kromě těch debilů tady. Co vůbec v týhle prdeli vesmíru děláte?“ divil se zpěvák.
„Jsme na výletě,“ řekl Blázen a podal Majklovi brko. Ten se po něm lačně natáhl a popadl jej, jako kdyby to mělo být poslední brko v jeho životě. Blázen se pousmál a začal rovnou balit další. Majkl natáhl lačně kouř do plic a lačně vychutnával opojný dým.
„Ty vole, to je matroš. Jak že si to říkáš, ty vole? Kapitán Blázen?“ zeptal se zduněný Majkl.
„Jo, Kapitán Blázen,“ zasmál se Blázen.
„Co seš zač? Nějaká superstar s kapelou? Co hraješ za styl?“
„Vypadáme jako parta muzikantů?“ rozesmál se Blázen a postupně se začali přidávat další. Nakonec se smáli všichni, až se za břicha popadali.
Když už nemohli a bránice bránily v dalším smíchu, vydýchali se a Blázen zhluboka nadechl.
„Ne ty vole, nejsme žádní pojebaní prcičkáři, ale nýbrž slušní a poctiví obchodníci, rádi cestujeme a poznáváme nové lidi. Ale situace na Zemi se za posledních pět set let podstatně změnila. Svět je tam úplně jiný, než jaký byl, když jsi ho opustil. Ty vole, já myslel, že si umřel.“
„Neumřel sem, ale tihle šediví chlápci mě odvezli sem a občas ukazují jako zvíře. Jinak se starají dobře, ničím netrpím, jídla, pití a sexu s dorostem mám neomezeně, když mě tedy probudí a já vylezu z vitríny. To byste se posrali, my sme při vědomí, takže vnímáme všechny ty kretény, kteří na nás čumí a mají blbý kecy. A v noci, ta posraná nuda, ticho, lautr nic.“
„Vás je tady víc?“ zeptal se Blázen a zapálil brko.
„No jasně, pár nás tady je. Nemáte nějakej chlast? Ty místní sračky se nedaj pít.“
Karlos s Jackem neváhají a podávají okamžitě každý svou láhev. Majkl se podíval, zamumlal něco o oslovi se dvěma otýpkami sena, spustil dětské rozpočítávadlo a zvolil Jackovu láhev. Otřel rukávem hrdlo, mocně upil a opět se natáhl pro brko. Blázen se usmál a podal mu ho.
Majkl s láhví v jedné ruce a jointem v druhé vypadal, že je konečně šťasten.

„Šéfe, tak ukáže nám ten tanec nebo ho mám zabít?“ začínal se nudit Pong a pohrával si s myšlenkou, že by se trhl a prchl někam mezi normální děvky.
„Pongu, uklidni se trošku, jsme na návštěvě, nezapomeň, ty vole,“ začala ho uklidňovat Urgha.
„Co to je za debila?“ zeptal se Majkl.
„To není debil, to je můj osobní strážce,“ řekl Blázen.
„Vy ste jako, jak bych se zeptal, jako ti dva, Whitney a Kevin?“ podivil se Majkl se zvláštním výrazem v obličeji.
„Jak to myslíš, ty bledá tváři?“ vystartoval Pong a tasil jeden ze svých ukrytých nožů.
„Pongu,“ dorazně ho zarazil Blázen, „uklidni se, von to tak nemyslel, dělá si prdel.“
„Šéfe…?“
„Pongu, máš pravdu, musíme něco vymyslet. A já bych věděl,“ přemýšlel nahlas Blázen.
„Šéfe, co ste vymyslel?“
„Zapaříme, uděláme mejdan!“