1 2 3 4 5 6 7

Nasedli k představenému tak, aby se nepřevážili, Kokot se nohou odrazil a ladně přepluli nad trhlinou v zemi na druhou stranu, kde sesedli na kamennou plošinu. Jednooký zkontroloval představeného, upravil mu košili a šel k panelu s opět netradičně kamennou deskou. Sfoukl prach a stiskl několik symbolů.
„Já jen doufám, že se tomu bláznovi Furovi nepodařilo změnit heslo, protože to je jediná věc, kterou nezná a neví, co je dál. Sem by už přístup mít neměl.“
Opět se ozvalo skřípání, znovu odpadl prach ze spár a deska zakrývající otvor ve stěně se odsunula.
„Ty vole, to se mi ulevilo,“ řekl s úlevou v hlase Jednooký, napil se z láhve a opět sebral Bláznovi joint.
„Dávejte bacha na padací pasti, šlapejte kam šlapu já a všechno bude v pohodě,“ řekl ještě.
„Hm a nemůžeme se ještě jednou svést s představeným?“ zeptal se Blázen, který zapálil preventivně předpřipraveného jointa.
„No,“ zamyslel se Jednooký, „vlastně bysme mohli.“

„Sorry, Nejvyšší, ale usnadníme si život,“ řekl Jednooký, vzal zase Bláznovi joint z ruky a usadil se u hlavy mrtvého. Ostatní se přidali a Kokot odrážením od míst ve stěně, která mu určil Jednooký, s plošinou proklouzl poslední chodbou, ve které bylo děsivé množství otvorů s připravenými šipkami.
„Všechny jsou otrávený, stačí škrábnutí a kaput,“ naznačil pravou rukou podříznutí krku Jednooký a usmál se.
Louče se rozsvěcely a zhasínaly jak proplouvali chodbou. Spatřili několik mrtvých těl pavouků, ze kterých trčely otrávené šipky, pokuřovali jointy a popíjeli lahváče.

„Šéfe, před náma je světlo!“ ukázal mečem vpřed Pong.
„Už tam budem?“ otočil se Blázen k Jednookému.
„Šambala, město bohů,“ opáčil Jednooký.
„Cože?“ podivil se Blázen.
„Můj vůdce, mytické království, kde žili Tibetští bohové,“ nahlédl Kokot do svých databází.
„Ne tak úplně bohové, vyšší bytosti, které již dávno zmizely v propadlišti dějin a zůstalo po nich akorát toto město, které dnes slouží jen mrtvým,“ zasnil se Jednooký a plošina narazila do schodů.
Slezli na zem a rozhlédli se. Byli ve velké jeskyni, jejímž prostředkem vedla dlážděná cesta zdobená sochami podivných modrých bytostí s choboty, desítkami rukou, psími hlavami a podobně.
„Ti tu jsou odjakživa,“ mávl rukou Jednooký a pokračoval v cestě za slunečním svitem.

Ocitli se na velké travnaté plošině uprostřed hory, ze které vedla úzká klikatá stezka dolů do údolí, ve kterém bylo veliké město se stříbrnými střechami s velkým chrámem uprostřed.
„Ty vole, to musíme sejít dolů?“ zeptal se znechuceně Blázen.
„Musíme,“ odpověděl Jednooký.
„A nemohli bysme si potřetí usnadnit cestu?“ zamyslel se lišácky nahlas Kapitán a podal Jednookému joint.
„Hm, ty vole, co mám dělat?“ přemýšlel Jednooký.
„Nic, nasedáme a klesáme. Kokote, zvládne to ta antigravitační deska, ne?“ zasmál se Pong, jemuž v těle stále obíhal adrenalin.
„Jasně, že jo,“ odpověděl Kokot a připravil plošinu k pomalému klesání.

Kdyby šlo o film a nebo divadelní představení, přišla by nyní velkolepá scéna plachtění protigravitační plošiny s mrtvým tělem a sedícími cestujícími, sestupující do zeleného údolí prosvětleného sluncem, které ze stříbrných střech házelo prasátka po okolních horách.
„Kurva pěknej výhled,“ konstatoval Blázen a opravdu si vychutnával scenérii, která se mu naskýtala před očima.

Přistáli mezi domy na zeleném trávníku a teprve nyní si všimli, že se nachází v typickém asijském městě s úzkými uličkami, páchnoucí vařenou rýží a zcela opuštěném.
„Ty vole,“ divil se Pong a musel nalajnovat na nejbližším okenním parapetu několik lajn methamfetaminu.
„Dlouho sem tady nebyl, tak sem snad nezapomněl cestu,“ prohlásil Jednooký, chvíli se rozhlížel kolem dokola a pak ukázal rukou do jedné uličky.
„Tudy.“

Procházeli uličkami, hodně temnými uličkami, které se neustále zužovaly, až se museli protahovat jeden za druhým.
„Ty vole, kdo tohleto vymyslel,“ mručel Blázen a držel v některých místech ruku s jointem nad hlavou, aby se protáhl.

Každopádně někam dotlačili antigravitační katafalk, protože pan Jednooký zastavil u dveří opravdu starého a oprýskaného bistra s okny tak špinavými, že ven prosvítalo jenom blikavé světlo plynové lampy.
„Tak sme tady,“ řekl Jednooký a vstoupil dovnitř.

Ocitli se v opravdu malém bistru se dvěma stolky, několika židlemi, malým pultem a jednoduchou obrázkovou nabídkou M1 až M5. Polévka, rýže, nudle, zelenina a překvapení veselého skákajícího trpasličího kuchaře.
„Kde to sme?“ zeptal se Pong.
„Počkej, dozvíš se to. Kokote, dej prosímtě Nejvyššího támhle k jukeboxu,“ odpověděl Jednooký a cinkl zvonkem na pultě.

Nastala tradiční pauza, než se zpoza závěsu zjevila kovová postava připomínající ženu v asijském oblečení.
„Co byste rádi, drazí hosté?“ zeptala se.
„M6,“ odpověděl pan Jednooký.
„M6 povídáte,“ zamyslela se žena.
„Ano,“ potvrdil Jednooký.
„M7, ale nemáme,“ řekla žena.
„Nechci M7, chci M6 a už nezdržuj,“ řekl zase Jednooký.
„Jednooký, sám dobře víš, že musíme tímhle ověřovacím protokolem projít. Známe se dlouho, ale dneska jsi tady oficiálně.“
„Dáš nám najíst a napít? Máme za sebou dlouhou cestu a před tím sme trochu pařili,“ zeptal se Jednooký.
„Jasně, s otcem Furou a chcete mluvit s Stephenem před jídlem nebo až po jídle?“ zeptala se kovová žena.
„Po jídle, ne?“ podíval se Jednooký po ostatních. „Na androidku dobře vaří.“
„Já sem si říkal, že jsem potkal velmi zvláštní členku mého druhu,“ promnul Kokot svůj knírek a vytáhl z kapsy kolínskou.
„Nás chceš otrávit?“ zamával si Pong rukou před obličejem.

Pojedli výbornou polévku s výbornou smaženou rýží se smaženými sladkokyselými nudlemi v pálivé omáčce. Zapili vše rýžovým vínem a dorazili se rýžovou kořalkou, jointy a lajnami.

„Stephen vás již očekává,“ řekla během odnášení nádobí androidka.
„Fajn, pojďme. Dohlédneš na Nejvyššího?“ zeptal se Jednooký.
„Není problém, bude jako v bavlnce. Stejně je jeho tělo již na konci své fyzické pouti,“ odpověděla.
„Tak pojďte za mnou,“ zvedl se Jednooký a šel k závěsu za pultem.

Minuli kuchyni a vyšlápli po úzkém schodišti, které o pár metrů výše končilo před dřevěnými dveřmi. Jednooký zaklepal a umělý hlas povolil vstup.
„Stephene…,“ začal Jednooký.
„Jednooký, ty šmejde jeden, dlouho sme se neviděli,“ odpověděl kovový hlas muže sedícího v invalidním vozíku u malého okna v malém pokoji s malým krbem, malou postelí, malým stolkem a malou židlí. Bylo to velmi natěsno, ale vešli se nakonec všichni.
„To je Stephen, správce místního pohřebiště,“ představil muže na vozíku Jednooký.
„Máte někdo z vás perník? Po letech se zase dostanu ven a rád bych byl vyjetej jako kráva,“ vymrkal na komunikátoru kovovým hlasem Stephen.
„Cože kurva…? No mám,“ udivil se trochu Pong.
„Výborně, fakt výborně,“ jásal kovový hlas a bylo vidět, že má skutečně radost.
„Pane, jestli se můžu blbě na něco zeptat, ale vy jste ten Stephen…?“ vstoupil opatrně do rozhovoru Kokot.
„Tys jim nic neřekl?“ otočil svoji pozornost Stephen k Jednookému.
„No, chtěl jsem je trochu překvapit,“ špitl Jednooký.
„Jasný, šikmookej mi udělá pár lajn a já jim všechno stručně povím, než půjdeme do chrámu smrti uložit ostatky Nejvyššího a provést nutné rituály. Jednookej, na tohle není nikdo nikdy předem připravenej. Já už to uvidím po několikátý, ale tebe to bude bolet,“ řekl Stephen s vážností v kovovém hlasu.
„Co bude bolet?“ zeptal se Blázen a podal Stephenovi joint, který androidka vzala a vložila mu do úst.
„Uvidíte, taky vám o tom určitě neřekl,“ zasmál se vozíčkář.
„To neřekl,“ odpověděl Blázen.
„A určitě vám taky neřekl, že když se rituál nepovede, tak zemřete v krutých bolestech? Nebo řekl?“
Pong se zarazil, Kokot se zarazil a Bláznovi málem vypadl joint z ruky.
„Haha, měli byste se vidět, debilové. Kecal sem,“ zasmál se kovový hlas, ale nikdo další už ne.
„Jednookej…?“ podíval se Blázen.
„Hm... Všechno půjde podle plánu, v pohodě,“ odpověděl Jednooký s takovým divným výrazem v obličeji.
„Aha,“ řekl Blázen, ale nebyl si vnitřně jistý, jestli si z něj dělají prdel nebo nikoliv.

1 2 3 4 5 6 7