Vesmírní dýleři - 23. Počátek konce

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7

Nejvyšší představený se propadal do hluboké spirály obklopené hvězdami a galaxiemi. Kdyby měl čas, zvracel byl, ale zběsilý pád kosmickým toboganem zakončil v nádrži plné krve na nějaké zcela zničené planetě. Okolo nádrže nebo bazénu, čert ví co to původně bylo, postávali hroziví čtyřnozí tvorové s kostěnými výrůstky na hřbetech a tlamami plných velkých zubů.
„Co to kurva…?,“ proběhla hlavou Nejvyššímu představenému myšlenka a brodil se krví ke schůdkům.
Vylezl na souš, kde ho už čekala postava v černé kápi.
„Tak se ti nakonec podařilo, Starouši,“ zasmála se temně.
„Očividně jo, Matkopíchači,“ odpověděl stručně Nejvyšší.
„Co chceš dělat, budeme se prát jako malí kluci?“ zeptal se temně Matkopíchač.
„To zrovna asi ne, myslel jsem spíš, že bychom se posadili u stolu, něco pojedli, popili. Zahulíme, dáme lajnu a pokecáme.“
Matkopíchač vydal temný hrdelní zvuk.
„Si myslíš, že by to mělo nějaký smysl? Já už mám, co jsem chtěl.“
„Pokecali bychom o starých časech, zavzpomínali na dobu společného studia a třeba by se našlo řešení, jak tenhle problém civilizovaně ukončit,“ pokračoval Nejvyšší.
„Co by sis jako představoval pod pojmem ‚civilizovaně ukončit‘?“ zeptal se Matkopíchač temně.
Nejvyšší představený se zamyslel a odpověděl.
„Ukončili bychom to podle standardních pravidel, která platí pro bytosti na naši úrovni vývoje.“
„Si jako myslíš, že se dobrovolně zabiju?“ rozčílil se Matkopíchač a temně mručel.
„No, já jsem…,“ zkusil odpovědět Nejvyšší, ale neměl čas dokončit větu, protože Matkopíchač pozvedl ruku nad hlavu představeného a z dlaně vystříkl paprsek energie, jenž zamířil do hlavy Nejvyššího.

Představený v křesle zachrčel a z úst mu začala vytékat krvavá pěna. Rty se rozpohybovaly a počaly cosi šeptat. Jednooký rychle přiskočil, aby neztratil ani jedno slovo a pečlivě naslouchal.
„Co to říkal?“ zeptal se zvědavě jointa kouřící Blázen.
„Vydrž,“ odbyl ho Jednooký a kontroloval pulz představeného.
„Ty vole, von umřel,“ stihl ještě promluvit, když se začal Nejvyšší scvrkávat, až z něj zůstala jenom mumie.

„Co se to stalo?“ polekaně se zeptal Blázen.
„Něco z něj vysálo veškerou zbylou životní sílu a tělesnou energii. Doufám, že si ten zmrd na druhý straně ten hérák užije,“ mručel Jednooký a nad něčím přemýšlel.
„Co ti řekl než umřel?“
„Blázne, ty vole, souřadnice planety, kde se skrývá Temný kolegium. Teď se ale musíme postarat o pohřeb. Svolej posádku a dokonči nakládku, musíme okamžitě odletět,“ řekl Jednooký a začal chystat pohřební obřady, které musel vykonat.

„Kam poletíme?“ zeptal se Kokot, když byli všichni na palubě a Kapka se chystala ke startu.
Pan Jednooký se sklonil nad ovládáním a zadal souřadnice.
„Bude potřeba Doktorova spolupráce, je to na druhý straně Galaxie a musíme tam být rychle.“
Kokot neodpověděl, rovnou se spojil s Doktorem, kterého probudil a po odletu z planety Nemrtvých mu předal řízení.

„Kokote, zadaná planeta není v mapách,“ ozval se Doktorům hlas z reproduktoru.
„Záměr, ty vole, aby nám tam nejezdili turisti,“ řekl do mikrofonu Jednooký.
„Aha, nějaká speciální planeta?“ zeptal se ještě Doktor.
„Jo a teď už zapni pohon,“ odsekl Jednooký a vypnul mikrofon.
„Čeká nás krátká cesta, musím jít za Nejvyšším,“ dodal.
„Kam bys chodil, je mrtvej a mrtvým zůstane. Napij se na jeho zdraví,“ ozval se Karlos a podal Jednookému láhev s absinthem.
„Nevím, aby se nezlobil, že ho dostatečně nectím,“ přemýšlel Jednooký.
„Já myslím, že ho ctíme dostatečně,“ napil se Karlos, podal jednookému druhovi láhev a tácek s lajnami kokainu. Pan Jednooký se zhluboka nadechl a užil omamnou látku, kterou zapil alkoholem. Kapka prolétla horizontem událostí a vydala se na poslední cestu Nejvyššího představeného.

Cesta uběhla rychle a se vší úctou vůči mrtvému. Červí díra vyplivla Kapku kdesi v zapadlém koutu vesmíru mezi různým harampádím plovoucím vesmírem, obklopující mrtvou planetu osvětlenou rudým sluncem.
„Můj vůdce, jsme v cíli, ale planeta nevypadá příliš živě,“ ohlásil Kokot.
„Však je to taky planeta mrtvých, nemůže vypadat na první pohled živě,“ zasmál se přiožralý Jednooký a připojil k vysílači malou krabičku.
„Co to..?“ chtěl ho zarazit Kokot.
„Ničeho se neboj, vysílač identifikačního kódu, jinak se nám nepodaří přistát a automatický obranný systém nás zničí. Co si myslíš, že je všechen ten bordel okolo?“ smál se stále Jednooký a vyslal signál.
Kokot s Karlosem mezitím provedli rychlý průzkum trosek a opravdu si ověřili, že jsou to trosky lodí a některý byly zatraceně starý.

Několik dlouhých desítek minut se nic nedělo, takže volný čas využili k dalším poctám mrtvému. Pak se ozvalo pípání připojeného vysílače a červená dioda se rozblikala.
„Konečně,“ zaradoval se Jednooký a napil se.
„Zasraně stará technologie, předci to tady vybudovali bytelný, ale všechno trvá neskutečně dlouho. Teď by měly dorazit souřadnice vstupního okna.“
Souřadnice přišly asi po dalších dvou láhvích absinthu, několika jointech a pořádných čárách drog.
„Máme je tady,“ oznámil Kokot, ani nečekal na odpověď od tryznu slavící posádky a rovnou navedl Kapku udaným směrem.

Prolétli oknem v maskovacím štítu a uvědomili si, že se ocitli nad zelenomodrou planetou porostlou lesem a s horskými štíty pokrytými ledem a sněhem.
Palubní počítač přijal další souřadnice navigující loď pod jeden z horských hřebenů.

Přistáli na nevelké ploše obklopené trávníkem pod starým klášterem přilepeným k horské stěně. Vystoupili, Nejvyššího mumii vyvezli obřadně položenou na antigravitační plošině a zamířili k postavě, která je očekávala.
„Jednooký, nečekal jsem, že tě tak brzo uvidím,“ pověděla postava s dlouhými bílými vlasy a takovým poněkud úchylným bílým vousem, v bílých hadrech a vůbec celá zbělalá.
„Otče Furo, zase jste o něco zbledl od mé poslední návštěvy,“ objal Jednooký bílého muže.
„To víš, jsem tu skoro sám, pořád zavřený v jeskyni a strážící klid předků.“
„Je mi to jasný, Furo. Asi víš proč jsem tady.“
„Nejvyšší zemřel, jinak bys tu nebyl. Jak se to stalo?“ zeptal se otec Fura.
„Povím ti to večer, teď nás ubytuj a asi bychom si dali něco k jídlu a pití,“ řekl Jednooký.
„Jasný, jasný, přivezl si nějaký fety? Dal bych cokoliv, co by mi vymazalo mozek,“ oznámil lehce nečekaně otec Fura své přání.
Blázen se nadechl a místo odpovědi nabídl rozkouřeného jointa. Otec Fura jej popadl a na pár potáhnutí zcela vyhulil.
„Nejdřív je to velký, pak je to malý a nakonec zůstane kopec srandy. Co to je, volové?“ zasmál se otec Fura, kterému se znatelně ulevilo.
„Joint, ne? Ty vole,“ zasmál se Blázen a začal v dlani balit další brko.

Ubytování bylo skromné, ale bar a hostinec byl dokonale zásobený jídlem a pitím všeho druhu.
„Všechno tady roste a žije, naprosto všechno, ale jenom žádný omamný rostliny a nebo aspoň jedovatý žáby. Hub je tady jak nasráno, ale smaženice se mi přejedla už kurevsky dávno a nevypatlávaj. Takže sem raději zalezlej v jeskyni a medituji nad zbytečností vlastní existence,“ propadal otec Fura melancholickým náladám a hromada lahví a rozsypané bílé prášky jasně říkaly, že kalba jede v plném proudu.
„Vy volové, kdyby ste věděli, jaká je tady zasraná nuda a neskutečnej klid. Nebejt tady Jednookýho, kterej se tu občas zastaví, zbláznil bych se. Vždyť mám návštěvy, jen když umře představený a to není zrovna často,“ padl Fura Jednookému do náruče a rozbrečel se jako malý dítě.

Asi třetí nebo čtvrtý den ráno se těžce ožralý a omámený Jednooký přestal sápat po Urghze a upadl na zem. Karlos s Bláznem se nad ním sklonili a smáli se mu. Otec Fura byl ostatně taky našrot a nahý křepčil na stole.
„Děvky, děvky, kdyby tady kurva byly nějaký děvky. Aspoň jedna jediná děvka, kdyby se našla, kurva,“ mručel Pong a drtil velký krystal perníku, který přitáhl vyndaného Furu a málem celý tác rozsypal, když se snažil strčit do nosu dlouhé brčko.
„Ty vole, měli bysme jít konečně pohřbít Nejvyššího, ty vole, Blázne,“ mumlal Jednooký, když se mu konečně podařilo zvednout a znovu upadnout.
„Ty vole, to bysme měli, ale až trochu vystřízlivíme,“ poplácal ležícího Muska Blázen.
„Kakapitáne, ppřišla zzpráva. Fflolotila jeje připřipravená,“ zjevil se zčistajasna Frank, který byl celou dobu zašitý u svých radiopřijímačů.
„Odpověz jim, že přiletíme jak nejdřív to bude možný, máme ještě povinnosti,“ odsekl Blázen a unaveně zapálil joint.
„Rorozkaz, Kakapitáne,“ zasalutoval Frank a raději se rychle zdekoval, protože tyhle častý pijatiky nedával.

1 2 3 4 5 6 7