1 2 3 4 5 6 7 8

Do pokoje vtrhl zjizvený strážce.
„V ceně to sice není, ale přišel sem vás slečinky varovat. Jdou sem fízlové a jsou jich mraky. Teď hned byste měly okamžitě zmizet.“
„My víme a už končíme. Když ti dám další minci, zkusíš je zadržet?“ řekla Lin.
„Seru na vás, nechci zdechnout,“ odpověděl a zmizel.
„Nemá smysl se na něj zlobit. Jak odsud vypadneme?“ zeptala se Kapitánka a dokouřila joint.
„Kotě, po střechách. Mám hotovo,“ pověděla stručně Lin a rychle balila nářadí s paměťovými kartami.
„Už jsou velmi blízko,“ sykla Kapitánka a z přízemí zazněl výbuch, který vyrazil dveře.
„Pojď za mnou,“ vzala ji Lin za ruku a chodbou táhla k opačnému konci chodby.
„Dívej se na mě a ani náhodou dolů,“ řekla, otevřela okno a vstoupila na hřeben střechy sousedního domu. Kapitánce se zatočila hlava a musela se zhluboka nadechnout, aby udělala první krok.
„Nepřemýšlej a rychle pojď za mnou,“ křikla Lin a Kapitánka vrávorala po vrcholu střechy.

„Stát, policie! Stůjte nebo budeme střílet!“ začal křičet nějaký hlas a směrem k utíkajícím děvčatům zamířil roj dronů. Kdosi nečekal na rozkaz a spustil palbu. Střešní tašky v okolí prchajících holek začaly praskat a padat dolů k zemi.
„To je průser,“ nabíhala Kapitánce panika, když musela přeběhnout po úzkém prkně vysoko nad uličkou.
„Neboj se, vím kde můžeme zmizet,“ odpověděla Lin a s obavou ve tváři sledovala přibližující roj létajících strojů.
„Musíme přidat,“ dodala a přeskočila na komínovou lávku táhnoucí se přes celý blok. Když doběhly na její konec, překvapila je dvojice policistů v barevných uniformách a helmou na hlavě.
„Stůjte, vzdejte se,“ řekl jeden z nich.
„Nechci vás zabít, ale nemůžeme se taky vzdát,“ řekla rychle Lin a oba srazila k zemi nečekaným úderem pěstí.
„Musíme se dostat na támhle k tomu vysokýmu kouřícímu komínu. Kotě, to zvládneme,“ držela Lin Kapitánku za ruku a společně běželi ze všech sil.

Drony se přiblížily na nebezpečnou vzdálenost, když byly právě u cíle. Lin cosi hledala.
„Postav se vedle mě a ničeho se neboj, trochu si zaplaveme,“ řekla a poklop z nanomateriálu uvolnil napětí. Obě propadly do klouzačky a ve spirále padaly do propasti.
„Nedostanou ze námi, starý únikový cesty, který mají genetický zámek. Jako dítě jsem je pomáhala stavět a při tý příležitosti jsem myslela na budoucnost. Teď se nadechni,“ s roztomilým úsměvem řekla Lin a zavřela ústa.
Dopadly do slané špinavé vody a Kapitánka následovala Lin do temné hlubiny. Už měla chuť to vzdát, když doplavaly ke starému potápěčskému zvonu.
„Pořád funguje,“ pověděla Lin s ozvěnou, jenž se odrážela od kovových stěn, „tohle místo vybudoval gang, který mě v podstatě uvedl do světa dospělých. Dokázali totiž ocenit moje technické nadání a naoplátku mě docela solidně vycvičili k boji.“
„To jsem si všimla, ale co tady budeme dělat?“ řekla Kapitánka a měla hodně práce, aby ovládla klaustrofobický pocit.
„Ještě jednou si zaplaveme a pak usušíme oblečení,“ odpověděla Lin a chvíli pracovala s ovládacím panelem.
„Plav za mnou,“ řekla a znovu se ponořila pod hladinu.
„Ach jo,“ rezignovaně vzdychla Kapitánka.

Lin mířila ke starému odpadnímu odtoku z dob, kdy hladina vody byla o deset metrů níže. Odstranila nános odpadu a několik odolných řas, aby odkryla dotykový ovladač, na nějž přiložila ruku. Deaktivovala silové pole a obě prošly svislou vodní stěnou do suché staré stoky.
„Jeden z mnoha úkrytů, na pár hodin se zašijeme a pak budeme pokračovat v našem pátrání. Řekla bych drahá, že se nám to nějak celý komplikuje,“ povídala Lin a vedla partnerku tunelem, dokud nedošly ke starým zrezavělým dveřím.

„Tak tady dlouho nikdo nebyl,“ řekla Lin, když vstoupily do prachem pokryté místnosti plné staré výpočetní techniky.
„Tady z těch karet nic nepřečtu a snad koupelna ještě funguje,“ dodala a šla k zadním dveřím.
Kapitánka setřela prach ze staré židle a stolu, posadila se a začala motat brko. Nic chytřejšího ji nyní skutečně nenapadalo.

„Koupelna mě štve, ale teče aspoň rezavá slaná voda,“ pověděla Lin o pár minut později.
„Drahoušku, to vůbec nevadí, stejně nemám v tomhle nepořádku chuť na sex. Musíme raději vymyslet, co budeme dělat dál,“ řekla Kapitánka, která nervózně pálila jedno brko za druhým.
„Myslím, že jsme narazily na něco velkého. Musíme toho šmejda donutit, aby opustil svoje doupě,“ pověděla Lin nápad, který delší dobu nosila v hlavě.
„Jenže to budeme potřebovat volavku,“ řekla Kapitánka a měla takový zvláštní pocit.
„To budeme a uděláš ji ty,“ řekla Lin.
„Tradičně, já všechno oddřu a ty slízneš smetanu,“ usmála se Kapitánka.
„Víš, že nic není tak jednoduché, jak se může zdát. Já ho budu muset najít, já ho budu muset poškádlit tak, aby odhalil svoji pozici a šel si pro tebe,“ sklonila se Lin nad lajnami a nasála je do nosních dírek.

Utekla blíže neurčená doba, než Lin rozhodla, že je bezpečné odejít. Provedla Kapitánku několika kilometry kanalizačních stok, než došli k nějakým zrezavělým dveřím.
„Půjdeme ke starým kámošům,“ řekla a otevřela bez jediného zaskřípání dokonale promazané dveře.
Vyšly po starém schodišti, podle kterého bylo jasné, že se jedná o původní přístavní zástavbu, a narazily na dva muže tetované v obličeji, kteří jim se zbraněmi v rukou přehradili cestu.
„Stůjte děvky,“ řekl první.
„Cože si to řek?“ zeptala se přísně Kapitánka a vyfoukla hromadu kouře.
„Abyste děvky stály a ani se nehly,“ odpověděl první strážce.
„Počkej, počkej,“ zastavil ho druhý, „tahle je mi povědomá.“
„Konečně rozumný slovo, ověřte si mě a zaveďte rovnou za Chanem,“ natáhla Lin ruku. Druhý strážce vyndal čtečku genetického otisku a provedl ověření.
„Lin, já se omlouvám, dlouho si tu nebyla a věci se trochy změnily,“ pověděl druhý tetovaný obličej, „už tu nevládnem a věnujem se jen elektronickýmu byznysu. Pojďte za mnou.“

Strážce je dovedl do druhého patra chodbou s výhledem do ulice, ve které stále byly policejní vozy.
„Ta maškaráda je předpokládám kvůli vám.“
„Nejsem si jistá, spíš bych řekla, že jsme se namočily do pěkných sraček,“ odpověděla Lin a koukala z okna.
„Už to tak vypadá, jsme na místě,“ řekl ozbrojený průvodce a zastavil u dřevěných dveří, na které zaklepal.
Chvíli počkal a pak otevřel.
„Chane, vedu ti návštěvu. Můžu dál?“
„Je to důležitý?“ zazněl hlas.
„Jo, je, ty vole starej,“ křikla Lin, odstrčila strážce a vstoupila.

1 2 3 4 5 6 7 8