1 2 3 4 5 6 7 8

Strážkyně v uniformách je odvedly do velké kamenné místnosti s několika stoly a velkou klecí, ve které byl Kokot s ležícím Doktorem.
„Co se mu stalo?“ zeptala se Urgha.
„Čistý průstřel břicha. Bez nástrojů a operačního sálu mu příliš šancí nedávám,“ odpověděl Kokot.
„Víš, kde sme?“
„Karlosi vůbec netuším, ale slyšel jsem Ponga.“
„Kokote, všichni sme ho slyšeli,“ řekla Urgha.
„Nevím, kde jsme a Doktor nám nepomůže,“ vážně řekl Kokot a nepřestával hlídat lodního felčara.

„Hele, koho vedou!!!“ vykřikl najednou Karlos a zvedl ruku.
„Kapitáne!“ vykřikla Urgha.
„Jo, jsem to já,“ odpověděl Blázen a vypadal spokojený.
„Kde je Pong?“ zeptal se, když byl v bezpečí u svých přátel.
„Nevíme,“ odpověděl Karlos.
„Co se stalo Doktorovi?“ byla druhá Bláznova otázka.
„Průstřel břicha, je na tom hodně špatně,“ odpověděl Kokot a měl velmi vážně postavený knírek.
„Doprdele,“ zamručel Kapitán a vůbec neměl radost z nastalé situace.
„Máte někdo nějaký drogy nebo chlast?“ zeptal se.
„Kapitáne, ani hovno,“ řekl Karlos.
„Tak to nás čeká ještě několik zpocených chvilek,“ rezignovaně konstatoval Blázen a posadil se do rohu klece.

Uběhl zase nějaký čas, v místnosti několikrát došlo k výměně stráží a prošlo několik větších šarží ve velmi sexy letních esesáckých uniformách z několika pruhů černé kůže a latexu, vzájemně pospojovaných kovovými kroužky a spojkami.
Z chodby zarachotil hluk řetězů a pak kdosi rozrazil dveře a do místnosti vtrhl chumel esesáckých strážkyň, které v řetězech vedly vzpouzejícího Ponga spoutaného na medvěda.
„Šéééééfééééé!!!!“ začal křičet a bylo vidět, že má fakt radost.

„Pongu, nevzpouzej se a pojď sem dovnitř. Vypadá to, že holky z tebe maj docela respekt,“ řekl Blázen, když esesmanky přivedly zajatce ke kleci.
„Šéfe, kundy to jsou, ale píchaly by, až by brečely. Všem to kouká z vočí, ale dobrá, budu hodnej,“ zasmál se.
„Ty vole, ty seš sjetej?“ překvapeně promluvil Karlos, když viděl nabuzenýho Ponga.
„Ani hovno, sem čistej jak šaolinskej velekněz.“
„Teda, tomu nevěřím,“ uchechtl se Blázen, ale celkem tomu věřil. Jen Ponga takhle nikdy ještě neviděl.
Ten se přestal mezitím bránit, medvěda mu esesmanky nechaly na rukou a nohou a šouravým krokem vstoupil do klece.
„Šéfe, teď budeme muset pořádně přemejšlet. Co je Doktorovi?“ zeptal se.
„Pongu, má smrt na jazyku,“ odpověděl Kapitán.
„Tak to musíme přemejšlet zasraně rychle. Co všechno víme?“
„Hovno víme, šikmovokej,“ zamručel Karlos a vůbec nic ho nenapadalo.

Skrz nedaleké okno do místnosti vnesl vítr venkovní halas. Vězni uslyšeli křik, volání o pomoc a nakonec strohé příkazy pronesené v ruštině, zakončené střelbou z ručních zbraní.
„Co se to tam děje?“ promluvil Blázen po delší době ticha, přemýšlení a poslouchání Doktorova přerývavého dechu.
„Šéfe, těžko říct, ale dalo by se předpokládat, že ty uniformovaný frndy sejmuly pár lidí,“ bystře prozradil Pong.
„Tobě to teda pálí,“ ironicky poznamenal Karlos a nepřestával koukat do debilna. Vlastně vládla dost blbá a rozladěná nálada.
„Můj vůdce, měl bych takový nápad, pokud byste dovolil,“ potichu oznámil Kokot. Blázen po něm otráveně hodil pohledem.
„Co si vymyslel?“
„Můj vůdce, dovolil bych navrhnout, abychom využili některých mých osobnostních vlastností a jedné mé fascinace. Podívejte se po výzdobě.“
Nastalo další ticho, během kterého osazenstvo klece obhlíželo místnost. Viděli vlajky s hákovými kříži, několik obrazů a byst Adolfa Hitlera ozdobených řetězy ze zlatých zubů.
„Šéfe…? Kokote…?“ zvedl obočí Pong.
„Můj vůdce, jak nejste sfetovaný, tak vám to všem myslí strašně pomalu. Opravdu příšerně pomalu. Můj vůdce, už chápete…? Můj vůdce…?“ s náznakem úsměvu řekl Kokot.
„Kokote, musíš na mě pomalu, nefunguju na sto procent,“ řekl Blázen a zapaloval neviditelnýho jointa.
„Doprdele, ste jak debilové, koho asi pořád Kokot obdivuje? Hitlera, kokoti,“ vyjela napruzená Urgha, která už měla tohodle divadla dost. Došlo ji totiž, že v tuto chvíli je po Kokotovi druhá nejbystřejší. Na ni až tak tragicky nedostatek drog a alkoholu nepůsobil, protože ještě pořád fungovala dávka, kterou si dala těsně před únosem. Aspoň za tohle byla zatraceně vděčná.
„Urgho, tobě hlava ještě funguje, zdá se,“ řekl Kokot.
„A doprdele, už to chápu,“ vzdychl Blázen.
„Šéfe, já už taky.“
„Já nic nechápu, ale nechám všechno na vás,“ zamručel Karlos a počítal zrníčka písku zalitá v dlažebních kostkách.

„Kokote, Urgho, mám takovej divnej vnitřní pocit, že v tuhle chvíli jste ti nejchytřejší a proto vám předávám velení,“ konstatoval Blázen po chvíli přemýšlení.
„Kapitáne, vy ste hlava,“ ušklíbla se Urgha a vtipná poznámka nepadla na úrodnou půdu.
„Co máš vůbec Kokote v plánu?“ zeptal se ještě.
„Můj vůdce, plán mám jednoduchý. Nejdřív zkusím Pongovi uvolnit pouta a pak vás všechny na oko zradím a vstoupím do místní pobočky nacistické strany.“
„Seš si jistej, že to vyjde?“ promluvil Pong.
„Nevím, co z toho vyjde, ale máte nějaký jiný plán? Urgha zůstane tady, aby na vás dohlédla,“ odpověděl Kokot.
„Tak to je výbornej plán. Moje role bude tedy jaká, až budu volnej?“ zeptal se Pong.
„Jednoduchá, zkusíš zdrhnout a sehnat pomoc,“ vysvětlil Kokot.
„Tak to se mi líbí, všechny je zabiju, až budu volnej,“ zaradoval se Číňan a už viděl sám sebe v krvavé řeži.
„Ani náhodou, nesmíš se zaseknout na zabíjení. Budeš zdrhat, jak nejlíp umíš. Je ti to jasný?“ zdůraznil Kokot detail v plánu.
„Dobře, dobře, ale už mě konečně pusť,“ souhlasil Pong.

Kokot vytáhl z paty tenký drátek, který na konci zkroutil do tvaru univerzálního klíče. Přešel k Pongovi a chvíli si pohrával se zámky pout, dokud v nich necvaklo.
„Kokote, mi je nesundáš úplně?“
„Ne Pongu. Ještě chvíli musíš hrát divadlo, že jsi jako spoutaný. Prostě čekej na vhodnou chvíli,“ vysvětlil mu Kokot a schoval drát zpět na původní místo.
„Můj vůdce, teď si zahrajeme prší,“ vytáhl Kokot sadu karet.
„Ty máš karty?“ podivila se Urgha.
„Mám, nesebrali mi je. Asi kvůli obrázkům,“ ukázal karty, kde krále nahrazoval Hitler, spodek byl Himmler a i zbylé karetní listy obsahovaly celou plejádu nacistických pohlavárů.
„Ty vole,“ zasmál se Karlos.

1 2 3 4 5 6 7 8