Vesmírní dýleři 3: Zmrtvýchvstání - 1. Absťák
„Můj vůdce, podívejte na tu nádheru,“ řekl Kokot.
„Jojo, je to paráda,“ odpověděl Kapitán Blázen, potáhl z jointu a pozoroval scenérii, kterou měli před sebou.
„Byl někdo někdy před náma tak blízko?“ promluvil Karlos.
„Orlí mlhovina je oblíbenou turistickou destinací. Každý chce vidět Sloupy stvoření,“ odpověděl Kokot.
„To sou ty útvary, který hrajou všema barvama?“ zeptala se Urgha.
„Ano, vznikají v nich protohvězdy, zárodky budoucích hvězd.“
„Kokote, nemůže nás to zabít?“ vyjádřil drobný náznak strachu Karlos a Blázen po něm hodil okem.
„Ale kdepak, jsme v bezpečné vzdálenosti,“ pověděl Kokot.
„A támhlety jasný koule jsou co zač?“ ukázal Blázen rukou směrem doprostřed mlhoviny.
„Můj vůdce, otevřená hvězdokupa s relativně mladými hvězdami a několika modrými veleobry.“
„Hmmm, fakt nádhera,“ spokojeně mručel Blázen a kouřil joint.
„Byl dobrej nápad zaletět sem na výlet. Škoda, že tady s námi není Frank a Jack, taky by byli nadšený,“ řekla spokojená Urgha.
„No jo, však víš jak to má Frank s cestováním. Vždycky jenom z donucení nebo nadšení. A za Jackovu sračku nikdo nemůže, za ni si může sám. Co by tady dělal, vždyť poslední dva dny sere jak amina,“ prohlásil Blázen.
„Pravda,“ konstatoval Karlos, který začal drtit bílý šutrák.
„Šéfe, támhle se něco děje,“ ozval se Pong, který doposud mlčel. Celou dobu byl zahleděn do zbraňového ovládání, protože jako správný profesionál zůstával neustále ve střehu. Sice ho nenapadal nikdo, kdo by se je odvážil napadnout, protože posledních pár měsíců rezonovalo vším vesmírem, že s Kapitánem Bláznem a jeho šíleným Pongem není radno přijít do křížku, ale jistota je jistota.
Pravdou však bylo, že vlevo dole se začalo něco dít a pak všechno zmizelo.
„Haló, halóóó, je tu kurva někdo?“ zazněl temnotou Bláznův hlas, který se vrátil v podobě sklepní ozvěny.
„Kde mám doprdele zapalovač? Kde je moje hulení?“ pokračoval hlas v nadávání a bylo slyšet prohrabování kapes.
„Co to kurva má bejt, kde to sem?“ nadával Blázen a zkusil, jestli mu fungují nohy. Rukou nahmátl stěnu a začal šátrat po stěně, aby se zorientoval v prostoru. Identifikoval dřevěnou pelest, umyvadlo a nohou našel turecký záchod.
Zastavil v místě, kde kamenná stěna přešla v kov. Usoudil, že by to mohly být dveře a začal ze všech sil bušit.
Za chvíli na druhé straně zarachotil mechanismus a kdosi otevřel malý průzor. Kapitán Blázen spatřil roztomilou tvářičku s přísným výrazem a čepici se smrtihlavem a logem SS.
„A do piče, co to kurva…?“
„Kde je moje hulení?“ byla Bláznova další věta. Nacistka rozsvítila světlo, jenž odhalilo nechutnou kobku, ve které byl Kapitán umístěn. Kamenná podlaha byla zesraná a zeblitá, po stěnách rostl nějaký sliz smíchaný s jakousi plísní. V některých místech byly v kamenech vidět zachycené vlasy a zaschlá krev od úderů hlav vězňů do zdi.
„Myslíš tu zelenou sračku? Co vy jste za partu zdegenerovaných feťáků?“ odpověděla s ruským přízvukem esesmanka.
„Nejsme žádná zdegenerovaná parta, já sem Kapitán Blázen. Kde je moje posádka?“ řekl nasraně Blázen.
„Na detoxu, stejně jako ty,“ zasmála se strážkyně a zavřela průzor.
„No do piče,“ zamručel Blázen a posadil se na kraj páchnoucí postele. Byl by mnohem raději, kdyby zůstalo zhasnuto a začínal se hlavně šíleně potit.
Utekl blíže neurčitelný čas a nebohý Kapitán chodil po malé cele sem a tam.
„Kurva, kurva, kurva, kurva, kurva, kurva, kurva,“ opakoval po každém kroku a snažil se zůstat v klidu. Jenže v klidu nebyl a ani mu nepřidal šílený nelidský řev, který k němu pronikal skrz železné dveře.
„Ty vole, Pong,“ vložil Kapitán hlavu do dlaní a upadl opravdu do hluboké beznaděje.
Pong byl skutečně v prdeli. Když se probral, velmi rychle zjistil, že je bez perníku a ještě ve tmě. To ho příšerně rozčílilo, až začal demolovat všechno, co mu přišlo pod ruce. Jeho mysl prahla po methamfetaminu, ale nikde neměl ani zrníčko. Oblek byl dokonale prázdný. Zhluboka se nadechl a zadržel dech. Musel zastavit mozek a zkoncentrovat vědomí.
Po šesti minutách a šedesátišesti vteřinách začal pomalu vydechovat a zpívat mantru.
„Óóóhm óóóhm óóóhm óóóhm meeeethhh meeeetttthhhh meeeeeetttttthhh óóóhm óóóhm ...“
Meditoval bůhvíjak dlouho, ale drsná šaolinská cvičení perník nenahradí a z poklidu meditace ho vyrušilo otevření průzoru ve dveřích. Pootevřel oči a škvírou mezi víčky pozoroval otvor. Viděl dívčí tvářičku. Přestal mručet mantry, pomalu se několikrát nadechl a v jeden nestřežený okamžik vyrazil vpřed rychlostí blesku.
Vrazil prsty do nosních dírek obličeje dřív, než stihl ucuknout a stáhnout zpět do bezpečí. Přitáhl tvář silou k sobě, jak kontrolní otvor dovolil a zíral do dvou očí plných bolesti.
„Co to kurva…?“ řekl a ničemu nerozuměl. Zajatkyně nemohla odpovědět, protože byla čelistí zakousnutá do spodního okraje průzoru, ale začala nějakým předmětem mlátit do dveří.
„Co to kurva…?“ řekl podruhé Pong a uslyšel běžící kroky.
„Tohle bude prdel,“ proběhlo mu hlavou a pak kdosi otevřel dveře.
Do místnosti prudce vtrhlo větší množství lidí a než upadl do bezvědomí, jeden z jeho posledních postřehů byl, že všichni jsou v esesáckých uniformách a mají kozy.
Skupina esesmanek, které zaplnily kobku, mlátila dřevěnými obušky Ponga hlava nehlava a některé dokonce vytáhly obušky teleskopické ukončené ocelovou kuličkou.
Nebohý Pong zmizel v násilnickém davu, vydal nelidský řev a ztratil vědomí.
Karlos na tom nebyl o nic lépe, ale úplně neztratil hlavu, když se probudil v páchnoucí díře. Znal podobný místa, protože tam, kde se narodil, v podobných dírách žily celé rodiny. Trochu ho rozhodilo, že nemá chlast ani drogy, ale to se rozhodl překonat.
Šílený Pongův řev nemohl nepřeslechnout a byl to zvuk smrti, který jím projel až do morku kostí. Zkroutil tělo v křeči a začal odhánět dotěrný masařky, které se odněkud vyrojily.
Probudil ho kýbl vody do obličeje. Zvedl se ze špinavé postele, oklepal vodu a podíval ke dveřím. Spatřil dvě ženské postavy v esesáckých uniformách, které mu naznačují, že má vyjít ven. Poslechl a byl docela rád, že se nevzpouzel, protože venku stála Urgha a vypadala dost vyděšeně.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
„Zatím ještě ano,“ odpověděla.
„Nemluvit,“ vykřikla rusky jedna z esesmanek a udeřila Urghu obuškem. Karlos dostal pouta, kterým se raději nevzpouzel.