Přeskočíme pár obrázků, během kterých přivázali omráčeného internetového úchyla k pojízdné lavici a přiložili pod kotel. Pára zasyčela, tlaková píšťala zapískala a Kuchař digitální kamerou dělal pěkné záběry prostředí, až skončil u Mariňáka a uvázaného Burana88.
„To je Buran88, internetový lovec a vrah nevinných lidí. Budiž toto video varování pro všechny, kteří by ho chtěli následovat. Budu před vámi vždy o krok napřed,“ promluvil Mariňák do kamery a teatrálně zatáhl za starou páku, kterou spustil stroj a naostřené zuby čtyř listů pily začaly kmitat do rytmu odfukování parního stroje. Někdo zapnul uklidňující meditační hudbu komponovanou ze zvuků moře a ptáků.
Dlouhý a táhlý záběr přivázaných nohou, kterak pomalu putují k řezajícím listům pil. Pomalý a s hypnotizujícím hudebním podkladem střídaný záběr do očí Buranových88 a na jeho nohy, několikrát opakovaný tak, aby divák netušil, jestli se náhodou ještě něco nestane. Nestane se už nic a v okamžiku, kdy první železné zuby kously do chodidel, Buran88 spustil nechutný smrtelný křik. Jeho řev trval tak dlouho, dokud ho nepřerušilo bezvědomí a byla slyšet jen hudba, drcení kostí a stříkající krev.

„Tak sme asi hotovi, ne?“ řekl Kuchař.
„Řekl bych, že ano. Je čas přivolat auto a odjet domů k rodině,“ odpověděl Mariňák a vytáhl jakousi krabičku v maskovací barvě, vytáhl teleskopickou anténku a zmáčkl červené tlačítko.
„Cože je čas přivolat?“
„Auto, mám ho na dálkový ovládání, pro případ nouze.“
„Cože? Proč si ho nepřivolal dřív?“
„Protože nebyla nouze, všechno šlo v pohodě.“
„A co moji kámoši?“
„Vy ste tady ocitli omylem, kdybych tady nebyl, využili by momentu překvapení a zabili vás všechny. Vždyť se na ní podívej, je úplně mimo.“
Kuchař se podíval na Lolu a usoudil, že má pravdu. Vyšli vraty do prvních ranních paprsků a konečně měli možnost spatřit jatka za denního světla. Mariňákův těžce ozbrojený kamion dorazil před dům, otevřel boční dveře a vysunul ocelové schůdky.
„Ty vole, to je kára,“ podrbal se Kuchař na čele hlavní pistole, „je fakt, že kdybys tohle zavolal, neužili bysme tolik zábavy. Ty vole, já v jednu chvíli myslel, že je fakt po nás a jak došly na závěr náboje, to bylo fakt něco,“ drbal se neustále na čele a v jednu chvíli zavadil o kohoutek.
Vyšla rána, kulka urazila Kuchařovi hlavu a Lolin obličej pokryl krevní stříkanec.
„Doprdele, co to bylo? Že by až teď došly náboje?“ podivil se Mariňák a pomalu začínal chápat, co právě před jeho očima proběhlo. Pohlédl na Lolu a kapesníkem ji setřel krev z očí.
„Pořád ničemu nerozumíš, nešťastnice jedna,“ vzal její ruku a pomalu odvedl do vozu. Naposledy se rozhlédl po místě zkázy, usedl za volant a odjel do vycházejícího Slunce.

Je večer, Mariňák sedí u počítače a zrovna nahrává video na Internet do diskusního auditka, kde jela panická diskuse, proč se nikdo neozývá a jestli se něco nestalo. Povětšinou samé konspirační teorie o vládě, mimozemšťanech či důsledcích práškování z letadel, ale to vše ustalo po příspěvku uživatele Mariňák, který vložil video. Výkřiky typu „trole táhni“ ustaly a naběhly závěrečné titulky, ze kterých se dozvídáme, že skončil sedmý díl televizního seriálu „Pomozte si sami vlastními silami“ o neohrožených lidech, kteří museli vzít právo a spravedlnost do svých rukou.

„Šéfe, pěkně napínavej příběh. Ani se nedivím, že ten Mariňák musel vzít zákon do svých rukou, protože je nesmysl, aby takový burani běhali po světě,“ zazněl Pongův hlas. Někdo rozsvítil světlo.
„Můj vůdce, mám rád příběhy ze života.“
Závěs v rohu místnosti se poodhrnul a odhalil jointa kouřícího Kapitána Blázna sedícího na hajzlu.
„Pongu, já sem to slyšel, ale fakt mě nech, mám z toho místního žrádla příšernou sračku. Čert nám byl dlužnej výlet do týhle bohem zapomenutý díry.“
„Kapitáne, mám vám udělat žaludeční čaj?“ řekla Urgha.
„Urgho, jediný, co mi může pomoc je lahváč,“ odpověděl za závěsem Blázen.
„Můj vůdce, tady máte,“ bystře zareagoval Kokot a podal Bláznovi pivo.
„Díky, ty vole,“ poděkoval Kapitán.
„Šéfe, dáme ještě další díl nebo se vysereme na čekání a půjdeme k lodi sami podle svých nejlepších schopností?“
„Pongu, ty vole, nevím,“ voda z nádržky spláchla záchod. závěsem prošel uvolněný Blázen a hustej puch hovna.
„Kapitáne, je tedy pravda, že tento způsob dovolené se mi zdá poněkud nešťastný,“ konstatovala Urgha. Rozhlédla se po strohém podzemním krytu z betonu a dřeva, vybaveným několika lacinými pohovkami, židlemi, stolem, kuchyňským koutem a záchodem kombinovaným se sprchou. Na zdi visela velká televize neznámé značky.

Kapitán Blázen ubalil brko, zapálil, posadil se a začal hluboce přemýšlet. Pong nijak nebránil svým choutkám a drtil lesknoucí krystal perníku.
„Urgho, kdy si měla naposledy svoji zdravotní dávku?“ zeptal se ze slušnosti.
„Včera, ještě chvíli vydržím, když tak si řeknu,“ odmítla s úsměvem.
Číňan do nosu zhurta natáhl připravené lajny, popadl dálkový ovladač a pustil zvuk.

Příběh ani nestihl pořádně začít, když se otevřely železný dveře a vstoupil chlapík.
„Jak se máte? Koukám, že je tu solidně zahuleno.“
„Konečně seš tady, ty vole,“ odfoukl kouř Blázen a odklepl do popelníku.
„Omlouvám se, trochu sem se zdržel, ale cesta je připravená a můžeme za chvíli vyrazit,“ odpověděl příchozí.
„Prde, ty mě sereš, sme už druhej den zavřený v týhle díře a akorát slyšíme dunění granátů, když se zrovna rozhodne jedna ze stran střílet. Zkurvená dovolená,“ zamračeně pověděl Kapitán.
„Já vím, ale ste tady aspoň v bezpečí, začněte balit, vyrazíme. Je polední pauza a těžký dělostřelectvo bude v kantýně,“ řekl Prd, usadil se vedle Ponga a hypnotizoval perník.
„Hm, dal by sis co?“
„Dal.“
Pong povzdechl a připravil další čáry. Vypilo se několik lahví, pojedlo něco málo jídla a vyhulilo pár géček hulení.
„Je po obědě,“ konstatoval Prd, když začalo dunět dělostřelectvo.
„Tak to se nikam nevydáme,“ zavýskl radostí Pong a rozhlédl po společnících.
Blázen kouřil a nic neříkal.
„Musíme vyčkat další pauzy, nedá se nic dělat,“ zasmál se Prd a pořádně potrápil lahváče.