Vesmírní dýleři - 10. V problémech

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Pong s Kokotem pozorovali brutální scénu pár minut, než krtek se zaduněním padl na zem a vydal poslední výdech.
„Slušnej zmrd, čas vypadnout,“ promluvil Pong, sebral meče ze země a protáhl se mezi mrtvolou a stěnou.

Došli k místu, kde se chodba prudce zlomila a zamířila dolů. Za chvíli spatřili denní světlo a věděli, že jsou opět venku.
Zastavili v malé místnosti, kde byla poslední cedule.
„Pokud jste se dostali až sem, udělejte čárku a vezměte jeden turistický žeton. Píšou tady,“ řekl Kokot.
„Kolikátou čárku uděláš?“
„Třetí,“
„Slušná práce,“ zasmál se spokojeně Pong a díval se do zeleně pralesa.
„Plecháči, musíme jít, bude se stmívat,“ dodal.

V džungli se stmívá rychle a byla už tma, když spatřili údolí a v něm mezi stromy světla chatrčí.
„Hele, nějaká civilizace,“ řekl Pong.
„Mohla by být, ale ještě nejsme v cíli,“ odpověděl Kokot.
„Půjdeme se podívat, třeba tam bude hotel, kde bysme mohli přespat,“ dodal Pong.

Klikatá cesta džunglí po úbočí stráně trvala několik dlouhých desítek minut. Nakonec došli k vysekané mýtině s několika chatrčemi a boudou s nápisem „Bar“ na dřevěné desce, který byl osvětlený blikající slabou žárovkou.
„Plecháči, asi bysme měli jít do baru. Stejně to nevypadá, že by bylo někde ještě něco jinýho otevřenýho,“ řekl chytře Pong.
„Máš pravdu, génie,“ odpověděl Kokot a otevřel dřevěný dveře.

Vyvalil se dým, jehož vůni poznali okamžitě. V malém prostoru dřevěné boudy nebylo moc místa, malý bar a tři stolky s několika židlemi, plně obsazené špinavými zarostlými snědými muži v bermudách s havajskými vzory a krátkých tričkách s obrázky palem.
„Co to kurva je?“ podivil se Pong.
„To bych také rád aspoň tušil,“ odpověděl mu Kokot.

„Pojďte ke mně,“ ozval se mužský hlas od barového pultu. Pong s Kokotem poslechli a vydali se za hlasem.
Zastavili u čistého pultu se třemi barovými stoličkami, které obsadili.
„Vidím, konečně jste dorazili. Od Jeskyní prvních uprchlíků už dlouho nikdo nepřišel. Máte žeton? Mimochodem já se jmenuji Ajáim,“ promluvil k lehce užaslým nově příchozím oholený a ostříhaný mladý muž ve stejném oblečením jako ostatní hosté.
„To tady hulíte trávu?“ zeptal se Pong, aby otevřel konverzaci a mezitím si prohlížel velkou vitrínu za barem, kde bylo mnoho různě starých fotek z havajských pláží, suvenýrů z cest a certifikát, že podnik patří Novokolumbijskému klubu turistů.
„Jo a napijte se,“ odpověděl Ajáim a podal Pongovi sklenici s nějakým zelenohnědým nápojem.
„Co to je?“ přičichl Pong k sklenici a s odporem ji prohlížel.
„Místní pivo, abyste nás neurazil,“ pousmál se barman a zkoumal žeton, který mu podal Kokot.
„Dobře, abych vás teda neurazil,“ zamumlal Pong a se znatelnou nechutí vypil podaný nápoj. Přítomné osazenstvo podniku významně zamručelo.

„Vy ste mu asi neřekl úplně všechno, že?“ zeptal se Ajáim, když si prohlížel Číňana.
„Už ví, že do muzea vede silnice a cesta jeskyněmi bylo takové malé zpestření, aby si nestěžoval na nudu,“ odpověděl Kokot.
„Takže neví o oslavě, která proběhne zde v osadě?“ zeptal se znovu Ajáim.
„Ne, to neví.“
„Vám ani nabízet nebudu, stejně by to s vámi ani nehnulo, když si tak dívám.“
„Ne, skutečně bych neviděl smysl, abych pil tento omamný dryák.“
„Aspoň budeme mít čas si popovídat. Jeden z místních lidí občas pracuje v muzeu a víme asi proč tu jste,“ pronesl barman a díval se po Pongovi, který se pomalu sunul k zemi.

Poslední, co ještě Pong vnímal byla Kokotova poznámka o tom, že by nepil dryák a cosi o probíhající oslavě.
Oslavu by si rád užil, akorát měl divný pocit, že se mu realita poněkud ztrácí. V ten okamžik se sesunul k zemi úplně a bar zmizel.
Když se mu podařilo proplavat mezi zelenomodrými geometrickými útvary a úspěšně oběma nohama přistát na zelené louce, která hrála všemi zelenkavými odstíny a veškeré rostliny, květy, oblaka, slunce, ovce, naprosto veškeré objekty byly vytvořeny z drátových modelů jejichž plochy pokrývaly barvy odpovídající reálnému objektu. Perspektiva se komíhala a Pong měl pocit mořské nemoci.

Podařilo se mu nevolnost ustát a vydal se loukou směrem k lesu. Užíval si svítícího Slunce, které bylo samo o sobě fascinující geometrický útvar a pomalu začínal přemýšlet nad tím, kde se vlastně kurva ocitl. Vzpomněl si na místní pivo a souhlasné mručení, které jakoby znělo z pěkné dáli.
„Pongu, Pongu, konečně jsi zde,“ ucítil zatahání za oblečení a uslyšel známý hlas za zády. Otočil se a spatřil drátový model panenky, která vypadala jako blonďatá, modrooká dívenka z letiště.
„Holčičko, to jsi zase ty?“ podivil se roztomile Pong a sám sebe překvapil, jak umí být k dětem příjemný.
„Ano, provedu tě lesem a ochráním před jaguárem. Někdo s tebou chce mluvit,“ odpověděla holčička.
„Šéf mě chce vidět,“ zajásal Pong.
„Ale hovno šéf, někdo jinej. Pojď,“ řekla holčička, popadla Ponga za ruku a vyrazila k lesu.

Zastavili u geometrického pralesa, ve kterém byla prosekaná cesta. Holčička ukázala rukou do průseku, na nic nečekala a nechala se pohltit pralesem. Zmizela Pongovi z očí, příliš neváhal a rozeběhl se za ní.
Něco se zase změnilo. Slyšel zpěv pralesních ptáků a cesta zmizela. Byl sám opuštěný v amazonským pralese, který vypadal jako ze staré počítačové hry. Uvědomil si, že to dělá ten zkurvenej chlast, kterej vypil a uklidnil se. Nějakou zkušenost s halucinogeny měl, navíc pervitin uměl občas dobré kousky s psychikou a viděním, takže nějaká útočící zelená mlha, která se připlazí po zemi, ho rozhodně nemohla rozhodit.
Zapnul smysly cvičeného šaolinského mistra kung-fu, uklidnil mysl a soustředil se. Ve větru ucítil jemnou vůni připravovaného čaje a pochopil, že našel svoji cestu.
Otevřel oči a vydal se směrem, ze kterého přicházela vůně.

Geometrická džungle na něj útočila ze všech stran a houstla. Pomalu si začal připadat jako princ, který se prosekává ke své spící Růžence. Křoví ho již zmáhalo, vytáhl tedy svůj meč a klestil se skrz zelenou masou, ze které odpadávaly plochy a dráty modelů větví a listí.
Najednou meč projel naprázdno a Pong zjistil, že se ocitl na planině s domkem, ze kterého se linula známá vůně. Přišel blíže, otevřel dveře a vstoupil.

Vstoupil do své první varny pervitinu.
„Neuvěřitelný,“ pomyslel si, když se dveře s bouchnutím zavřely.
Obešel dokola známý pracovní stůl a vše bylo přesně tak, jak si pamatoval. Zastavil u skleněných tálů, kde zrovna krystalizoval čerstvý meth. Prstem ochutnal a v duchu se pochválil.
„Konečně jsi dorazil. Někdo s tebou chce mluvit,“ ozval se mu za zády hlas. Otočil se.
Čekal opět blonďatou holčičku, ale spletl se. Na zemi seděl jaguár a oči mu psychedelicky svítily. Lekl se a hmátl po meči.
„Pongu, uklidni se a poslouchej mě,“ promluvil jaguár.
Pong zíral a mlčel.
„Pongu,“ pokračovala vidina, „předpokládám, že tě blonďatá holčička chtěla přede mnou ochránit a varovala tě. Víš co, jestli si chceš dát honičku džunglí, prosekávat se těma divnejma stromama a skákat z větve na větev jako Tarzan, do toho tajemní šamani v noci, bubnování u ohňů, rituální stahování obětních panen, prosím, ale je to nuda. Je to furt samý, nejdřív budeš prohrávat a trpět výčitkama. Nakonec se sebereš, doběhneš mě, porazíš v souboji z očí do očí a budeš se mi dívat do očí, jak budu zase umírat. Víš Pongu, mě už to hrozně unavuje a snažím se domluvit, jak bych tak řekl, tak nějak lidsky a vynechat zmatený pobíhání v džungli.“
„Jaguáre, Šéfa tady asi nenajdu, takže když celou tu trapnost ukončíme, budu jenom rád.“
„Dobře, protože tímhle obřadem musí projít každý host ve vesnici, aby mohla být zapsána v Novokolumbijském klubu turistů jako osada zachovávající původní domorodé tradice. Jinak řečeno, usedlíci platí nižší daně.“
„A co já s tím?“ zeptal se přihlouple Pong.
„Ty nic, ale čeká tě ještě část, které říkáme 'Někdo s tebou chce mluvit' a pak můžeš jít za svým Šéfem.“
„Co to znamená část 'Někdo s tebou chce mluvit'??
„To je jednoduchý, já řeknu 'Někdo s tebou chce mluvit' a zmizím,“ odpověděl jaguár a rozpadl se na drobné barevné trojúhelníkové plošky.
„Co to kurva mělo znamenat?“ zamyslel se Pong, ale najednou se objevila jiná postava.
„Babi? Co tady děláš?“ výrazně se podivil. „Vždyť už si patnáct let mrtvá?“
„Pongu, něco ti chci říci.“
„Babi, co mi chceš říci?“
„Temné kolegium kolem tebe a tvých přátel krouží.“
„To už tušíme, že jsme v průseru, babi.“
„Všechno dobře dopadne a ty Pongu ještě uvaříš mnoho perníku. Ale teď mě poslouchej a zapamatuj si tato jména. Čůrák, Vohnout, Análník, Šoustal, Pičín, Matkopíchač, Kokot a Sráč. Temným kolegiem zvaní.“
„Babi, co to je za kretény?“
„Tihle kreténi vám usilují o život.“
„Babi, to bych nepovažoval za problém, až se ukážou, roztrhám jejich prdele na malý kousky a vnitřnosti rozvěsím po okolních stromech. Jak se vůbec máš, co děláš? Děda nezlobí?“
„Pongu, všichni jsme v pořádku, akorát znáš dědu, zbláznil se a začal pěstovat marihuanu. Musíš už jít.“
„Jak musím už jít? Nemusím, pokecáme, stejně jsem sjetej nějakým domorodým sajrajtem a času máme asi relativně nekonečnou zásobu.“
„Pongu, je mi líto, ale nemůžu tu s tebou být. Vše co mi bylo dovoleno ti říci, jsem řekla, zbytek musíš zvládnout sám,“ řekla babička a začala pomalu mizet.
„Babi, pozdravuj všechny a co Šéf…?“ vykřikl ještě Pong.
„Šéf je v …,“ zazněl babiččin hlas, ale obraz již zmizel.
„Doprdele kurva drát,“ nasraně si ulevil Pong a odplivl. Nastala tma.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10