1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

„Koukám, jedete do Ashuaru na konečnou, tak to se posaďte vedle mě do první řady, budeme si cestou povídat. Rád poslouchám vyprávění z cizích zemí. To víte, já se moc nikam nedostanu.“
„Pane bože, kurva drát,“ zahučel Pong.
„Nebojte se, nebudeme žvanit celou dobu,“ zasmál se řidič. „Vám asi nikdo neřekl, že cesta, kterou pojedeme, se přezdívá ‚Cestou smrti‘?“
„Ne, to nám kurva nikdo neřek,“ zahuhlal Pong a posadil se na určený místo s pěkným výhledem velkým čelním sklem.
„Važte si toho, že sedíte takhle blízko východu. Pokud bude potřeba rychle vystoupit v případě problémů, jste ve výhodě.“
„Jakých kurva problémů?“ zeptal se zase Pong.
„Cestu smrti prosekali uprchlíci za války. Doslova mačetami, lopatami a holejma rukama prosekali džunglí sto kilometrů dlouhou silnici za hranice tehdejší válečný zóny. Desetitisíce lidí tehdá zemřely, silnice je lemovaná jejich kostmi a některý úseky jsou zasekány do úbočí hor svažujících se do hlubokých údolí. Sesuvy a přepadení jsou nejčastější důvody úmrtí na cestě. Nikdy nevíte, jestli se dostanete do cíle.“
„Přepadení říkáte?“ zbystřil lehce Pong.
„Občas se podaří, ale většinou stačí výkupné, které vozím s sebou. Neříkal bych tomu ani vlastně přepadení, jako povolení ke vstupu na jednotlivá domorodá území a neříkal bych vlastně ani výkupné, ale spíše celní poplatek. Všechno máte započítáno v ceně jízdenky. Soukromým armádám našich narkopodnikatelů se už podařilo nastolit docela pořádek. Nikdo nechce, aby byli naši hosté okrádáni,“ zasmál se řidič.
„Vy jste z jakého kmene?“ zeptal se Kokot.
„Z vesnice Ashuar,“ zasmál se řidič, zavřel dveře, nastartovat motor a rozjel pomalu autobus.

Vyjeli z autobusového nádraží a řidič zamířil k hlavní městské výpadovce. Samotný vůz překvapil Ponga rychlostí, jakou se řítil.
„Až najedeme na cestu smrti, zpomalíme. Džungle nám nedovolí jet příliš rychle,“ řekl nahlas řidič, jakoby pochopil překvapení neznámých cestujících.

Nelhal, velmi rychle opustili světla velkoměsta, projeli průmyslovou zónou a nekonečnými skladišti, silnice se zúžila a povrch znatelně zhoršil. Světla silničního osvětlení zanechal autobus za sebou a cestu osvětlovaly pouze silné reflektory vozu, které odhalovaly kamenitou cestu lemovanou z obou stran zelenou hradbou džungle.
„Nemůžu jet příliš rychle, kdyby byl přes silnici padlej strom. Odkaď vůbec jste vy dva?“ zeptal se řidič.
„Z Havaje, cestujeme kontinentem a hledáme zajímavá místa, která bychom mohli navštívit. Máme elektronického průvodce,“ odpověděl Kokot na otázku.
„Hmmm, další klasičtí narkoturisté. Vás sem jezdí...“
„To říkají všichni, od letiště, přes hotel až po autobusový nádraží. Asi je to na nás vidět,“ zasmál se Pong.
„Je, pravda. Jsme bezpečná země, díky drogám a penězům z nich tu máme celkem bezpečno.“
„My jsme zde poprvé, tak jsme zvědaví na další milé lidi,“ řekl se zamyšleným výrazem v obličeji Kokot a česal si knírek.
„Že se vůbec neptáte, jak je na Havaji?“ zeptal se lehce podezřívavě Pong.
„Neptám, protože jako mladej sem tam jednou byl a pomatuju si, že je tam kurevsky hezky.“
„Co jste tam dělal?“ pokračoval v malém výslechu Pong.
„Zkoušel se uchytit, chtěl jsem dostat občanství, ale musel jsem se vrátit. Umírající matka a nemocný otec. Nedalo se svítit.“
„Smutnej příběh,“ uklidnil své skoro neznatelné podezření Pong.

„Doprdele,“ vykřikl řidič a prudce zabrzdil.
„Co se děje,“ zeptal se Pong a ruku si strčil pod oděv.
„Celní kontrola, jdu vyřídit úřední záležitosti,“ odpověděl řidič, vzal příruční tašku, otevřel dveře a vyrazil ke světlu.

Uběhlo pár nekonečně dlouhých minut, než se vrátil.
„Všechno v pořádku, můžeme pokračovat,“ řekl, usadil se, nastartoval a mlčky rozjel autobus.
„Já se těšil na krev,“ zamručel Pong a klidnil zpěněné hormony.
Řidič dělal, že nic neslyšel.

Cesta pomalu ukusovala kilometr za kilometrem a začalo se rozednívat. Slunce odhalilo příkré skály a v nich vysekanou úzkou cestu. Pong se podíval z okénka a zjistil, že pod ním je několik desítek metrů hluboký sráz, od kterého oddělovalo kola autobusu maximálně deset centimetrů.
„Doprdele...“
„Přesně,“ odpověděl řidič a poeticky dodal, „až přejedeme tyhle hory, dostaneme se konečně na území skutečného nekonečného pralesa. Druhá věc, za kterou jsme narkoobchodníkům vděční. Omezili těžbu dřeva a chrání původní obyvatelstvo. Nebo ty zbytky, který nás zůstaly. Prales se rychle obnovuje a vytěžená místa pomalu zarůstají. Na konci hor je obchodní stanice, tam vyhodíme část cestujících a pak pojedeme rovnou do cíle naší společné cesty. Krásným zeleným pralesem…“
„Fajn, tak nesněte a soustřeďte se na cestu, šéfe,“ řekl Pong a snažil se nedívat dolů.

Kolem poledne dorazili k obchodní stanici, kde bylo pár domů, malý hotýlek a benzinová stanice. Podstatná část cestujících vystoupila a autobus zůstal skoro prázdný.
„Nevypadá to tu na první pohled jako důležitá přestupní stanice. Teď už všichni půjdou po svých vlastních nohách k rodným kmenům. Některé čeká i několikadenní putování džunglí úzkými stezkami, než dojdou domů,“ otočil se k Pongovi a Kokotovi řidič.
„Vyrazíme dál, do večera jsme v Ashuaru,“ nahodil motor.
Pong se rozhlédl po sedadlech. Pár domorodců, několik beden se slepicemi a králíky, několik ležících psů a žádní jiní turisté.

Jako přímka rovná silnice vedl poslední úsek skrz zelenou masu džungle.
„Nejsnazší část celý stavby, prosekat rovnej úsek až k tehdejší hranici,“ promluvil řidič.
Když nikdo neodpověděl, pootočil se a viděl, že Pong spí a Kokot se věnuje jakémusi plochému zařízení s displejem. Usoudil, že asi nemá smysl začínat nějaký hlubší rozhovor a ponořil se zpět do řízení. Zapnul tempomat, zapálil cigaretu a kochal se zelenou krajinou ozařovanou pomalu zapadajícím sluncem.

Tma byla asi hodinu, když autobus dojel i s cestujícími do vesnice Ashuar. Zastavil na udusaném hliněném plácku, kde se seběhla skupinka zvědavců.
Pong s Kokotem vystoupili a začali se rozhlížet.
„Plecháči, tady asi hotel nenajdem,“ pronesl polohlasně Pong a v duchu si říkal, v jakýže zasraný díře to skončili.
„Hotel fakt nenajdete, ale je tu taková malá hospoda s několika pokoji pro hosty. Žádnej luxus, ale přespat se tam dá,“ ozval se řidič, který zamykal autobus.
„Pojďte za mnou, s vámi turisty je pokaždý stejnej problém. Někam přijedete a doufáte, že se o vás někdo místní postará. Pojďte utratit něco ze svých peněz a ochutnat místní pivo.“

Pong se podíval po Kokotovi, ten kývl.
„Přesně jak říkáte, aspoň poznáme nové lidi,“ pousmál se Kokot a šel za řidičem, který mizel ve tmě neosvětlené ulice mezi dřevěnými stavbami.
Zastavili u dřevěného domu s žárovkou osvětlující strohý nápis „Bar & Spaní + Dobré ranní sraní“.
„Jsme tady, švagr nás rád uvidí,“ řekl řidič.
„Co znamená to 'dobré ranní sraní'?“ zeptal se blbě Pong.
„Dobře se tady sere, hlavně ráno za svítání. Máme tu jedinečné etnotoalety,“ odpověděl řidič.
„Etno… co?“
„Chodíme srát jako předci, do džungle na speciální místa,“ řekl řidič a vstoupil do dveří.

„Nazdar ty starej brachu,“ zvolal řidič a rozeběhl se k chlapíkovi u pípy.
„Nazdar, zmrde, že už seš zase zpátky,“ odpověděl týpek.
„Je víkend, zdržím se. Musím za ženou, podívat se na děti a tak. Ale nejdřív si dáme pár pivek, přivedl jsem hosty,“ řekl řidič.
„Zase si přivezl nějaký narkoturisty, kteří se chtějí zprasit v džungli a pak se vysrat v jednom z našich přírodních hajzlů?“
„Jo, něco takovýho.“
„Tak to vítejte, já jsem Juan a budete u mě bydlet. Dostanete pokoj číslo jedna, jen pro vybranou klientelu,“ zasmál se Juan, rozdal sklenice a rozlil pivo.

Počla menší pitka, během které si domorodci všimli, že s Kokotem není něco úplně v pořádku, když nepije pivo. A ten jeho zvláštní knírek, vypadal tak uměle.
„Chtěl bych se zeptat pánové. Neprojeli tu někdy v posledních dnech jiní turisté z Havaje?“ zeptal se opatrně Kokot.
„Takových výrazných cizinců bychom si určitě všimli, nemyslíte zvláštní pane? Vy určitě nejste původní Havajan, že?“ zeptal se Juan.
„Máte skvělý postřeh, nejsem Havajan,“ odpověděl Kokot.
„Já jsem si to myslel a váš přítel určitě také není původní Havajan,“ pokračoval Juan.
„Chrm, já taky nejsem Havajan,“ řekl Pong, kterému místní pivo začínalo zamotávat jazyk, „to je silnej sráč, z čeho to vaříte proboha?“
„Ze spousty věcí, hlavně tedy z hlav,“ zasmál se Juan.
„Z čehože…?“ zamektal Pong a vyběhl směrem, kterým nápis naznačoval toaletu.
„Váš přítel toho mnoho nevydrží, že? Malej fórek,“ smál se Juan a řidič.
„Hlavy ale zmenšujete?“ zeptal se Kokot.
„Jo, většinou vepřový a nebo opičí. Občas dovezou pozůstalí hlavu nebožtíka, kterou si chtějí nechat na památku nebo jako talisman pro ochranu domácnosti,“ vysvětloval Juan.
„Zajímavé, počkám, až se vrátí můj čínský přítel a odvedu ho do postele. Vypadá velmi společensky unaven. Zítra bych rád viděl, jak probíhá zmenšování hlav,“ řekl Kokot a začal být lehce netrpělivý, protože si nebyl jist, jestli to Pong s hraním nenápadného trošku nepřehnal.

Pong natáhl do nosu čerstvý vzduch a trochu perníku. To hnusný pivo s trapnými vtipy mu neudělaly dobře a potřeboval vydýchat chuť zabíjet. Cítil jak meth uvolnil napětí ve vnitřnostech a střevy probublával obsah. Potřeboval se někde vysrat. Všiml si vyšlapané cestičky, tak po ní vyrazil. Došel k dřevěné konstrukci pokryté velkými listy a otevřel dveře. Přivítala ho díra plná hoven, přes kterou byla natažená tyč se dvěma madly po stranách pro pevnější uchycení.
„Můj ty posranej bože,“ pomyslel si Pong, zvedl oblečení a usadil se na tyč.

Vysral se a s úlevou vracel zpět. Když ho něco zatahalo za oděv. Pong se otočil a spatřil tu samou modrookou blonďatou holčičku, kterou již jednou viděl.
„Co…?“ vyhrkl.
„Pongu, já jsem ti říkala, že máte jít se mnou. Už vám zbejvá jenom malý kousek cesty, abyste našli toho koho hledáte. Kapitána Blázna a jeho průvodkyni,“ řekla holčička.
„Můžeš mi aspoň říct, kde kurva sou?“
„Už mě nepotřebujete, jste velmi blízko,“ odpověděla holčička, pustila se Pongova šatu a pozpátku odcupitala do tmy.
„Co to kurva…?“ zahučel Pong a pokračoval v chůzi.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10