Malý bod symbolizující ponorku se přesouval po mapě mezi podmořskými velikány v hloubce tří kilometrů.
„Můj vůdce, nejsem si jist jestli ponorka dlouho vydrží v této hloubce,“ ozval se Kokot.
„Já vím, ale musíme se dostat co nejdál, než vyjedeme z tohodle pohoří, pak vystoupáme do jednoho kilometru. Následně zamíříme ke kontinentálnímu šelfu, zastavíme a připravíme se k vylodění na pevninu. Je to jasný?“ vydal Blázen rozkaz, zvedl se z křesla a odešel do své kajuty.

„Kapitáne? Kapitáne, jste vzhůru?“ ozval se chrchlavý hlas z palubního komunikátoru.
Blázen se zvedl z lůžka, promnul oči a odpověděl, že je vzhůru. Karlosův hlas řekl, že jsou na hranici šelfu v hloubce tři sta metrů a čekají na další rozkazy. Blázen se zvedl, vzal ze židle přehozenou koženici a vydal se na můstek, kde už čekal zbytek posádky.

Blázen vyhodil ze svého křesla rozvaleného Ponga, usadil se a přitáhl monitor s mapou blíže k očím.
„My jsme tady a hornický město stopadesát kilometrů severozápadně,“ zapíchl prst nejdřív do jednoho a pak do druhého bodu.
„Přiblížíme se na tři kilometry, Kokot, Pong a Urgha půjdou se mnou, Karlos, Jack, Doktor a Frank zůstanou na palubě. Až opustíme palubu, Karlos se ponoří a odpluje na dosah vysílačky do hlubší vody, kde počkáte do našeho návratu.“
„Šéfe, takže standardní operace, ale nestandardně nepůjdu sám, že jo?“
„Přesně Pongu. Myslím, že minulý dny ukázaly, že už žádná operace nebude standardní. Běž s Jackem připravit polovinu zboží, tohle nebude prdel,“ přikázal mu Blázen.
„Franku, dej mi seznam,“ otočil se Kapitán k Frankovi.
„Tatady mamáte, Kakapitáne,“ zakoktal Frank a podal papír. Blázen jej převzal a očima přečetl.
„Ještě štěstí, že nekoktáš při psaní,“ zasmál se Kapitán.
„Vidím nějaký elektronický součástky, terminál virtuální reality, padesát kilometrů anténního kabelu?“
„Aano, Kakapitáne, jeje tetenký jajako vvlákno bobo-bource,“ mektal Frank.
„To stačí, porno je pro Ponga, předpokládám.“
„Jojo.“

Blázen se nadechl, poslal Franka zpět do jeho kumbálu a otočil ke Karlosovi.
„Zaveď nás na místo vysazení, chci mít tohle za sebou. Snad se nic neposere,“ řekl Blázen, narovnal se v křesle a začal připravovat dalšího jointa.

Sto a čtyřicet kilometrů pod hladinou moře uteklo jako voda. Blázen přemýšlel nad celou operací, protože tady na severu už roky nebyl a nevěděl jaká je momentální situace v hornickým městečku. No, městečku. Čekala je pustina, kámen a záliv, kde žilo asi dva tisíce zaměstnanců palivové přečerpávací stanice a nákladního přístavu, kterým přiváželi potraviny a materiál pro důl. Relativně malá obec, která sloužila jako brána do pekel. Celý proces od těžby až po separaci vzácných kovů probíhal pod zemí v kilometrových hloubkách, kde dvacet tisíc horníků včetně svých rodin žili celé měsíce, někteří až roky. Neviděli denního světla a v osmihodinových směnách, dvacet čtyři hodin denně, šest dní v týdnu, pokud neměli službu v neděli za ty, kteří měli zrovna volno, rubali v šachtách za úmorného vedra rudu. Vytěženou horninu nákladními výtahy převáželi do horních pater, kde probíhala v ohromných vyrubaných halách vlastní separace hledaných surovin, žádná čistá práce, nýbrž žár a jedy, aby pak v poslední fázi čištění získali pár gramů nějakých slitin, které se využívají v kosmickým výzkumu. Čirý peklo a oni se musí dostat do obytný zóny a zjistit, jestli jeho starý kontakt ještě stále dělá obchod. Starý přítel se kterým dávno v armádě šířil psychedelickou lásku a mír.
„Kapitáne, jsme na místě a připraveni k vynoření,“ probral Blázna ze slastného snění Karlosův hlas.
„Acho jo. Máme aspoň čistej vzduch?“ vzdychl Blázen.
„Máme. Kapitáne, vynořit?“
„Vynořit.“
„Pongu, jdi se připravit, půjdeš první na palubu a zkontroluješ taktickou situaci. Já, Kokot a Urgha půjdeme chvíli po tobě a připravíme člun s nákladem. Doufám, že si Kokote vzal jednu z těch bezva plošin.“
„Můj vůdce, nevzal, ale mám dva páry antigravitačních rukavic, takže bych se nebál, že situaci nevyřešíme,“ řekl suše Kokot, sehnul se pro svůj box s nářadím a připravil k odchodu.

„Kapitáne, jsme na hladině,“ řekl Karlos.
„Pongu, vylez ven. Kokot a Urgha za mnou,“ típl Blázen brko, vstal z křesla a protáhl se.
„Čeká nás byznys, budou mrtví.“

Když přišel Blázen do skladiště, Kokot s Urghou měli nasazené rukavice a překládali dvě a půl tuny perníku na člun připravený ve výtahu.
„Můj vůdce, přibalil jsem do svého kufříku pár drobností navíc, mohly by se nám hodit.“
„Šéfe, vzduch je čistej, můžete ven,“ ozval se z komunikátoru Pong a na pozadí jeho hlasu byl křik mořských ptáků. Zboží bylo naloženo, mohlo se vyrazit.

Výtah vyjel na palubu, kde už netrpělivě přešlapoval Pong.
„Šéfe, sem nadrženej zabíjet,“ přivítal příchozí.
„To je dobře, ale vydrž až ti řeknu, jasný? Spusťte člun na vodu,“ nezdržoval se Blázen zbytečnými řečmi.
„Jacku, zavři výtah a poklop. Karlos, ty se připrav k ponoření na můj rozkaz,“ pokračoval v komandování Kapitán.
Kokot s Urghou dostali mezitím člun na vodu, nastoupili a Pong šel na příď k světlometu.
„Kapitáne, loď uzavřena,“ ozval se Jackův hlas z komunikátoru. Blázen nastoupil do člunu vedle Ponga a Kokot nahodil motor. Když se dostatečně vzdálili z dosahu, Blázen přikázal Karlosovi ponořit ponorku. Za chvíli byli na moři sami.
„Připlujeme ke břehu, ukryjeme člun s nákladem a vyrazíme do města zjistit jaký jsou ceny za přepravu nákladu výtahem. Dvě a půl tuny jen tak neschováme. Vezmeme vzorek, zkusíme najít starého přítele a pak uvidíme, jak se domluvíme, pokud se domluvíme. Teď bude ticho a ty Kokote jeď přesně na místo, který jsem ti ukázal na mapě.“

Člun se dal do pohybu a Kokotovy ruce je zavedly do malé zátočiny s malým kamenným molem. Přirazili k molu, Pong vyskočil na pevnou půdu, uvázal člun a vyběhl na menší průzkum okolí.
„Můj vůdce, navrhuji vytáhnout člun stranou na břeh a zamaskovat silovým polem.“
„Udělej jak myslíš, já bych si ubalil, ale byl by cejtit kouř, tak jdeme ať jsme ve městě. Čekají nás tři kilometry pěší chůze.“
„Šéfe, čistej vzduch, cesta pohodlná, ale příliš často nevyužívaná. Dlouho tady nikdo nebyl,“ vracel se Pong z výletu po okolí. Kokot s Urghou schovali člun pod převis, Kokot zapnul maskování a přidali se k Kapitánovi.
„Jdeme,“ řekl Blázen a udělal první krok.

Jít tři kilometry kamennou krajinou, kde občas trs trávy a mech na kamenech zkrášloval toto depresívní místo, za noci prozářené hvězdami a velkým půlměsícem, po staré dlážděné cestě směrem k oranžové kupoli civilizace, fakt nebyl žádný med. Nad hlavou slyšeli křik mořského ptactva a vítr pročesával vlasy.
„Urgho, bereš pravidelně methamfetamin? Abys nám někde nedostatkem nezkolabovala,“ potichu se zeptal Blázen Urghy.
„Mám sebou pár géček od Ponga, říkal, že je to nejvyšší kvalita a prej stačí dát málo,“ odpověděla.
„Fajn, mám rád situaci pod kontrolou. Musí na vás bejt teďka stoprocentní spoleh,“ uklidnil se Blázen.