„Jacku, šroub máme vyndaný, vrátíme se dolů, uděláme kopii druhého šroubu a podíváme se na hřídel,“ sundal rukavice Kokot a otočil plošinu zpět k ponorce. Proletěli kolem Blázna, který stále kouřil joint a pozvedl palec na znamení, že jsou jedničky.
Plošina je vynesla k místu výstupu hřídele z trupu a Kokot prohlížel škody. Bylo jasně zřetelné, že hřídel je prohnutá a s běžnou technikou by šla vyndat jen s největšími obtížemi.
„Jacku, uvolnil si hřídel na druhý straně?“
„Ne, plecháči. Asi je čas to udělat, že?“
„Ano, jdeme tedy zase nahoru.“
„Můj vůdce, musíme na chvíli do útrob té vaší podvodní rakve, abychom uvolnili hřídel a já chci vidět, jak to vypadá na druhé straně. Mám možná nápad. Hodím vám skener a sejměte mi sken druhého šroubu,“ křikl směrem dolů ke kapitánovi Kokot a hodil dolů malý předmět.

Kapitán Blázen vložil joint do úst a zvedl obě ruce. Letící předmět jej minul o pár centimetrů, proletěl kolem očí, lízl břicho a narazil do špičky boty.
„Au, kurva,“ řekl Blázen a sehnul se pro dárek, který ho málem zabil.
Zvědavě jej prohlížel, všiml si několika tlačítek a stiskl jedno, které bylo označeno symbolem pro zapnutí. Z krabičky černé barvy vylétl paprsek. Blázen intuitivně zaměřil lodní šroub a zmáčkl tlačítko se symbolem pro sejmutí skenu. Zablesklo se a z krabičky vyjel malý virtuální displej, na kterém se zobrazil model lodního šroubu.
„Ty vole, to je věcička,“ zasmál se Blázen a zamířil paprsek na ponorku. Zmáčkl tlačítko a na displeji se zobrazila celá zadní část ponorky. Kapitán se vydal k přední části a z dostatečné vzdálenosti zamířil paprsek na čelo ponorky a opět stiskl tlačítko, záblesk a na displeji se zobrazil zbytek ponorky. Pěkně ve 3D, dalo se jím otáčet prstem.
„Pěkná hračka,“ řekl Blázen, potáhl z jointu a vrátil se zpět k zádi.

Jack s Kokotem tou dobou došli do strojovny, otevřeli kryt hřídele a přemýšleli, kde je upevněná. Kokot vytáhl z boxu malý předmět s displejem, který přiblížil k hřídeli.
„Zjišťuji přesné složení materiálu, ze kterého je hřídel vyrobená. Pokud se bude lišit od svého lůžka, můžu použít dematerializátor a vytáhnout ji ven. Vypadá to dobře, milý Jacku.“
„Plecháči, jakej demate... cože?“
„Dematerializátor, umí lehce uvolnit atomový vazby, takže vašimi slovy řečeno, materiál ‚zgumovatí‘ a my ho lehce vytáhneme.“
„Já ti moc nerozumím, ale už sem viděl dost, abych věřil, že víš co děláš, Plecháči,“ odpověděl Jack a začal uvolňovat hřídel od převodů z motoru. Když práci dokončil, zvedli se a odešli z ponorky.

„Tak jsme zpátky, kapitáne,“ křičel Jack, v ruce měl placatku a zamával Bláznovi.
„To je dobře, začínal jsem se tu nudit,“ odpověděl Blázen.

Kokot zastavil pod hřídelí, přiložil na její konec malý předmět, zmáčkl jeho jediné tlačítko a na dálkovém ovladači, který se musí čtenáři jevit jako univerzální ovladač naprosto všeho, lehce změnil pár hodnot. Hřídel se maličko prohnula, jak na ní zapůsobila gravitace, Kokot vyndal další pár rukavic a podal je Jackovi.
„Nasaď si je a zkus chytnout hřídel a lehce s ní pohnout směrem ven.“
Jack nasadil rukavice a udělal přesně, jak mu Kokot řekl. Rukavice zachovávaly cit rukou, takže velmi dobře cítil gumovitou vláčnost hřídele.
„Ty vole, Plecháči,“ vypadlo z něj a opatrně zatáhl. Cítil, jak se hřídel pohnula a o pár milimetrů vysunula.
„Teďka ji pomalu vytahuj, já si vezmu také rukavice a až ji budeme mít venku celou, přesuneme se na molo. Jak je vůbec dlouhá?“ zeptal se Kokot.
„Plecháči, asi patnáct metrů,“ odpověděl Jack a pomalu rukama nad hlavou vytahoval hřídel. Ta se prohýbala působením gravitace, dokud ji nezachytil Kokot.
„Táhneme celou plošinou,“ řekl a ta se s nimi dala do pohybu. Hřídel vyjížděla ze svého lůžka a Bláznovi se naskytl pohled na dvě postavy se zvednutýma rukama, v nichž drželi patnáct metrů dlouhou, gravitací prohnutou, hřídel. Plošina zamířila k molu a během chvíle mu zmizela z očí.
„Asi budu muset jít zase po žebříku,“ pomyslel si a dal se do pomalé chůze směrem k žebříkům.

Jack s Kokotem položili „gumovou“ hřídel na molo, vystoupili z plošiny a Kokot se poblil. Jack překročil olejové zvratky, poodešel a napil se hluboce z placatky.

„Do oběda budeme hotovi, že?“ byla první věta, kterou Kapitán Blázen řekl, když se vyškrábal po žebříku zpět na molo.
„Kapitáne, soráč. Plecháčovi zase selhal žaludek a na vás sme úplně zapomněli,“ šel mu naproti Jack. Kokot se ještě věnoval svým olejovým zvratkům, Jack upíjel z placatky a Blázen, celý zadýchán, balil joint.
„Blázne, tímhle tempem bysme mohli mít do oběda hotovo. Dochází mi chlast,“ řekl Jack a jeho opilý dech ovanul Kapitána Blázna.
„Jacku, z tebe to ty dobytku zase táhne,“ odstrčil ho Kapitán, vytáhl zapalovač a zapálil si.
Kokot měl uklizeno, zvedl se a protáhl záda.
„Můj vůdce, jestli vás zajímá, zda-li budeme s dílem hotovi do oběda, můžu vás ujistit, že oběda se dočkáme. Stejně budu muset zase nakrmit Mozečka, ale nejdřív opravíme lodní šroub. Udělal jste skeny?“
„Jo, udělal, tady máš foťák,“ řekl Blázen a podal mu krabičku s kapesním skenerem. Kokot si prohlédnul lodní šroub, sehnul se k boxu s nářadím a vytáhl věc, která vypadala jako propisovačka.
„Ty, Kokote, doufám, že si pochopil, že levej šroub je pravotočivej a pravej levotočivej?“ zeptal se Jack.
„Vím, jsem Kokot, ne debil,“ odpověděl robot.
„Já se ptám jen pro jistotu. Co je to za další hračku?“ zasmál se Jack.
„Ruční replikátor. Na zbytky šroubu připojím dematerializátor a tímhle vyrobím nové části,“ odpověděl mu na otázku Kokot, umístil k otvoru pro hřídel dematerializátor, poodešel a přehrál data ze skeneru do replikátoru.
„Vždyť si říkal, že už žádnej syntetizér nebo jak si říkal tý troubě v kuchyni, nemáš.“ podivil se Jack.
„Syntetizér vyrábí materiálově komplikovaný předměty, replikátor umí jen předměty z jednoduchých materiálů. Nevymýšlej kraviny, jsme v jednoduchém příběhu.“

„Urgho, dívej se zase,“ ozval se Karlos. Urgha pozvedla hlavu a dívala se na monitor, kde zrovna čímsi mířil Kokot na zbytky lodního šroubu, okolo kterého se vytvořila podivná světélkující záře, jenž Karlosovi vzdáleně připomínala oblíbené Čerenkovovo záření. Zcela zřetelně viděli, jak záření vytvořilo tvar lodního šroubu, uvnitř kterého se vyplňoval prázdný prostor kovem. Před jejich zrakem vznikal nový lodní šroub.
„Ty vole, Urgho, to se mi snad zdá. Co dělá Pong?“ řekl Karlos a podíval se směrem k Pongovi.
Ten seděl v křesle, na očích optický meziksicht a tělem mu projížděly vlny rozkoši.
„Zase sjíždí porno, starej prasák,“ zasmál se Karlos a vrátil se ke klávesnicím.
„Karlosi, mě tak napadá,“ pronesla jen tak mimoděk Urgha.
„Co tě napadá, má rudooká kolegyně?“
„Šlo by připojit Pongův terminál virtuální reality k počítači? Možná by bylo jednodušší ovládat systémy přímo mozkem,“ dořekla svoji myšlenku Urgha.
„Hmm, Urgho. Na to si musím dát dávku,“ řekl Karlos a šňupátkem natáhl kobru jako prase. Zhluboka se nadechl a zavřel oči.
Frank pod stolem s vysílačkou se pohnul. „Kukurva, ppprach,“ zakoktal a kýchnul.
Karlos otevřel oči a nepřítomně hleděl do zdi. Pak promluvil.
„Urgho, půjde to. Musíme vyrobit redukci mezi počítačem a terminálem. To je první věc. Ta druhá bude složitější.“
„Jaka druhá věc?“
„Sebrat terminál Pongovi. Bude se bránit, protože je na svým pornu závislej a nasere nám. Budeme muset přidat terminál na seznam požadovaných dílů a vzít ho, až pojedeme na pevninu.“
„Dobře Karlos, necháme si to na později,“ řekla Urgha a podívala se na monitor z přístaviště. Kokot zrovna dokončil opravy šroubu a na antigravitačních plošinách ležel nový šroub, jako kdyby ho právě přivezli z fabriky.