„Podívej se na toho chlapíka, ten jich dal už pět,“ ukázal barman rukou k muži s hlavou v dlaních a odkapávajícími slinami z úst.
„To vypadá brutálně. Dej mi tu jednu malinovku,“ odhodlaně řekla Urgha.
Barman nalil jednu sklenici a kápl kapátkem pár kapek z lahvičky. Přidal trošku ledu, citron a brčkem zamíchal. Výsledek podal před Urghu a usmál se.
Urgha si prohlédla sklenici, vzala ji pravou rukou a napila se. Oči se jí rozšířily, čelo orosilo a něco chtěla říct, ale slova nechtěla z úst ven.
„Cloumák, že mladá slečno? Kopněte tam i ten zbytek,“ smál se Barman, „vy dva si dáte taky?“
„Já bych si dal,“ řekl Pong, když viděl, že se nemůže nechat zahanbit mimozemskou děvkou, kterou by nejradši hned teď a tady na tom tvrdým stole tvrdě opíchal a hrnul se k pultu.
Barman umíchal další drink a předložil ji před Ponga. Ten se nadechl a vypil sklenici na ex. Položil ji, zbledl a musel se chytit barové stoličky. Posadil se a v hlavě měl pořádnou bramboračku.
Urgha, aby se nenechala zahanbit, vypila zbytek skleničky a sedla si na stoličku vedle Ponga.
„Co vy, krásnej pane?“ zeptal se barman Kokota.
„Děkuji, já nikoliv. Mám špatný žaludek a mám od doktora zákaz ostrých pokrmů,“ odpověděl Kokot.
„Jak myslíte, pane. O hodně ale přicházíte,“ zkusil ještě jednou barman prodat své zboží.
„Ne děkuji, opravdu si nedám. Nejste vy náhodou Žid?“ zeptal se Kokot.
Barmana otázka očividně nerozhodila.
„Nikoliv, pan majitel je Žid.“

Kokot nic neřekl a podíval se po Pongovi a Urghze. Oba dva seděli na barových sedačkách, hlavy v dlaních a mohutně slintali jak hladoví psi.

Dveře, ve kterých zmizel Kapitán, se otevřely a vyšel Blázen.
„Co to tady vyvádíte, dementi?“ zeptal se Kokota.
„Dali si na baru malinovku s chilli,“ odpověděl.
„A to tak slintaj?“ podivil se Blázen.
„Prudká reakce, můj vůdce,“ odpověděl Kokot a všiml si, jak se po něm barman podíval.
„Radši mlč, Kokote,“ řekl Blázen.
„Pongu, Urgho, seberte se, někoho vám představím a pak se ubytujeme,“ pokračoval Blázen a podkopl Pongovi stoličku. Ten spadl a začal se pomalu zvedat.
„Šéfe, to byla mrda.“
Urgha opatrně položila nohy na zem a vyzkoušela rovnováhu.
„Srovnejte se, mlčte a pojďte za mnou,“ zavelel Blázen a šel zpět ke dveřím. Z nich zrovna vycházela zvláštní postava v černé sutaně s úplně bílou tváří, bílejma dlouhejma vlasama, bílejma pejzama a orlím nosem, výrazným bílým vousem a malými kulatými brýličkami, pod nimiž mrkala šibalská pomněnkově modrá očka.

„Tohle je můj starej přítel. Neexistuje už moc lidí, kteří znají jeho pravé jméno a ani vy se ho nedozvíte. A tahle stará paní je jeho matka, vůbec jsem nevěřil, že ji ještě někdy uvidím. Báječná paní s báječnou smrtící holí,“ zasmál se Blázen.
„Pojďte za mnou, ukážu vám vaše spaní,“ řekla bílá postava v černém, otočila se a vešla zpět do dveří. Skupina se vydala za ní.
Procházeli kamennou chodbou k dalším dveřím, které, když se otevřely, otevřely zcela jiný svět. Opilé lidi, holky na stolech, bar plný hostů a pianista hrající jak o život. Všude zahuleno, že by se dal kouř nožem krájet a všudypřítomný hluk.
„Pěkné, že?“ zeptal se bílý muž a otevřel vedlejší dveře s nápisem „Soukromý prostor“.
Vešli, dveře se zavřely a zavládlo ticho. Ocitli se zase v jiném světě. Došli k malé recepci, kde jim mladá dívka předala pásky na ruce s tím, že je mají pořád nosit, jinak se neotevřou dveře do privátních prostor.
„Recepční vám ukáže vaše ubytování, budete mít luxusní apartmá, jeden vchod, čtyři malé pokoje a jedna společenská místnost s kuchyní a samozřejmě koupelnou s opravdu luxusním záchodem,“ řekl bílý starý přítel.
„Za dvě hodiny přijdete sem a recepční vás pošle za mnou,“ dodal.

Blázen, Urgha, Pong a Kokot se vydali po schodech za mladou recepční, která je dovedla až na konec chodby, kde byly dveře a mlčky na ně ukázala, otočila se a šla pryč.
Kokot vzal za kliku a otevřel do prostorné chodby s několika dalšími dveřmi a velkým průchodem do společenské místnosti, kde byl vidět kus luxusního stolu a na pohled velmi pohodlné pohovky. Vstoupili dovnitř.

Urgha se rozvalila na koženou pohovku a dala nohy na stůl.
„Luxus!!!“ zakřičela.
Kokot našel dálkový ovladač k televizi a okamžitě ji zapnul. Informační panel v obraze hlásil dostupnost 7457 televizních kanálů.
„Pohoda,“ řekl a začal přepínat program za programem, jako kdyby měl nastat konec světa.
Pong si narýsoval několik lajn, šoupl je do sebe, podal šňupátko Urghze, aby si dala svoji pravidelnou zdravotní dávku. Nepřemýšlela a natáhla jednu do pravé nosní dírky.
„Jdu se podívat do baru,“ řekl Pong a podíval se na Urghu.
„Nikam nejdu, Číňane,“ odsekla a znova se uvelebila na pohovce.
„Jak chceš, skouknu jaký tady maj děvky,“ odpověděl Pong a vyrazil ke vchodu.
„Pongu, hlavně žádnej průser, musíme bejt nenápadný a za dvě hodiny dole u recepce, jasný?“ ozval se Blázen ze záchoda a zvuk crčení moči naznačoval, že chčije.
„Šéfe, jasný, ale tohle místo nevypadá, že by bylo pro svatý,“ zasmál se Pong.

„Jdu si dát brko v klidu a na chvíli natáhnu záda. Kokote, za dvě hodiny budíček. Prosím,“ řekl Blázen a zmizel ve svém pokoji.
Kokot nic neřekl a stále přepínal jeden televizní kanál za druhým. Urgha dřímala.

Pong vešel do hostince. Rozhlédnul se a promnul pravou rukou svoji dlouhou čínskou bradku. Jeho tradiční oblek čínského kung-fu mistra mezi místní směsku podivných lidí zapadne dokonale, pozornost budit rozhodně nebude. Procházel mezi stoly, obešel ruletu a zamířil k baru. Jeho cvičený zrak sjížděl návštěvníky tohoto podzemního pajzlu a odhadoval na koho si má dát pozor. Horníky poznal podle jejich upracovaných a mozoly pokrytých rukou a věděl, že tihle chlapi mají sílu medvěda kříženého se slonem. Nebezpeční soupeři, zvláště pokud jsou pod vlivem alkoholu a perníku.
Došel k baru, protlačil se k pultu a mávl na první volnou slečnu nahoře bez. „Co bys rád cizinče?“ zeptala se a zatřepala kozičkami.
„Něco ostřejšího, kočičko,“ odpověděl Pong.
„Takovýho slaďouška jsem tady ještě neviděla, tak to abych vytáhla něco velmi speciálního,“ zasmála se, kozičky se pěkně zhouply a natáhla ruku pro jednu z láhví z police na stěně. Nalila do whiskovky a položila sklenici před Ponga.

Pong zvedl sklenici, prohlédl si obsah proti světlu a lehce ochutnal.
„Já moc často nepiju, ale potřebuju spláchnout tu limonádu, kterou mi nalili tam za těmi dveřmi,“ ukázal Pong směrem ke dveřím, kterými přišli, kopl panáka do sebe a oklepal se.
„Dobrá kořalka, ještě jednou, koťátko,“ zasmál se Pong a položil sklenici na pult. Prsatá obsluha nalila do sklenice a posunula ji blíž k Pongovi.
„Koťátko, jsi tady samo a nebo jsou tady ještě nějaké další sestřičky kočičky?“ zeptal se nadržený Číňan.
„To záleží. Máš čím zaplatit?“ zeptala se barmanka.
„Jsme tu na návštěvě u starýho přítele, teda respektive můj šéf,“ odpověděl na otázku Pong.
„To říkají všichni, ukaž svoji přístupovou kartu k účtu nebo budeš mít problém, kocourku,“ s úsměvem zareagovala kozatá barmanka.
Pong se usmál, vyhrnul si rukáv a ukázal náramek, který dostal.
„Stačí, kočičko?“
„Stačí, kocourku. Já si tě jen pípnu a když půjdeš támhle po schodech do prvního patra, najdeš tam soukromé kóje s pěkným výhledem na ruletu a na mě,“ řekla barmanka, pípla náramek čtečkou, nalila Pongovi panáka na cestu a šla se věnovat dalšímu zákazníkovi. Pong se rozhlédl a vydal se po schodech do míst, kde čekal pěkně nadrženou zábavu.