Blázen nepřipouštěl problémy, ale skutečné obavy přišly ve chvíli, kdy se začal prostor uprostřed velitelského můstku vlnit a v zelenkavém světle se zjevila holografická projekce velmi šikmookého Číňana v dlouhém hábitu. Provedl otočku tak, aby byl obličejem ke Kapitánovi a promluvil.
„Jmenuji se Ho a jsem vrchním správcem Zakázané říše. Jsem rád, že se konečně setkáváme, protože vás zastihnout je hotové peklo.“
„To ste mohl přijet na návštěvu na Titan nebo do fabriky, tam sme k zastižení skoro pořád a nebo by vám sekretářky domluvily schůzku. Nevidím důvod, proč to dělat takhle komplikovaně,“ odpověděl Blázen, kterému se očividně ulevilo, protože události opět dostaly spád.
„To víte, máme to rádi s představením,“ zasmál se Ho.
„Ty vole, škoda, že nemáš koule, aby ses k nám přesunul celej a živej,“ zamručel Pong.
„Blbá narážka na to, že jsem eunuch,“ řekl Ho a vypadal trochu dotčeně.
„Já doufám, že tě to bolelo jako psa, když ti je brali,“ dodal Pong a začal brousit meč.
„Ale proč tu jsem, chci váš náklad a tajemství nesmrtelnosti, které ukrýváte.“
„Žádnej náklad nedostaneš a žádný tajemství nemáme,“ odmítavě kroutil hlavou Blázen a nevěděl jak tohoto debila přesvědčit.
„Jste v časový kapsli a máte hromadu času k přemýšlení. Já se zase za pár hodin stavím,“ zasmál se Ho a zmizel.
„Ty vole, co to bylo za zmrda?“ ulevil si Kapitán.
„Šéfe, já nevěřil, že Zakázaná říše může existovat. Vždyť to byl jen starý příběh o uprchlících ze Země 21. století, kteří byli pronásledování pro svoji víru ve staré obřady a rituály. Opustili planetu a vyrazili pátrat po místě, kde by mohli poklidně pokračovat v nekonečně opakovaných rituálech života Zakázaného města. Oni věřili, že je to nutné pro chod celého vesmíru,“ řekl očividně silně rozrušený Pong.
„Můj vůdce, myslím, že budu schopnej dopravit jednoho člověka na Hoovu loď. Podařilo se mi zaměřit signál, kterým nás tak překvapil,“ oznámil Kokot.
„Paráda, bude pořádná zabijačka,“ rozzářil se Pong.
„Ale bude to nebezpečný,“ dodal robot.
„O to lepší, ty vole,“ bylo odpovědí.

„Hele, Kokote, ty si nainstaloval transportní zařízení?“ zeptal se opatrně Pong, když ve skladišti dodělali poslední přípravy.
„Neboj, koupil sem ho přímo od Hunghů, čínský šmejd Můj vůdce nechtěl,“ uklidňoval ho robot.
„Šéfe, fakt ste to říkal?“ otočil se Pong ve směru konopné vůně.
„Jo říkal, ale rozhodnutí do toho vstoupit je tvoje, původní plán byl používat to zařízení jen pro nenápadné přesuny z lodi ven a zpět,“ řekl Blázen.
„Plecháči, máme nějaký jiný možnosti?“ zeptal se Pong.
„Nemáme,“ zazněla stručná odpověď.
„Fajn, tak to spusť,“ odpověděl a vstoupil do prostoru transportéru.

Kokot ještě chvíli nastavoval parametry a vypočítané hodnoty, podíval se Pongovi do očí a zmáčkl spouštěcí tlačítko. Objevilo se tradiční bílé světlo, které přešlo do zelené barvy a transportní plošina osaměla.
„Jak poznáme, že se to povedlo?“ zeptal se Blázen.
„Můj vůdce, nepoznáme,“ odpověděl Kokot a nasadil takový zvláštní výraz.
„Tak já si du na chvíli lehnout,“ řekl Kapitán a odešel.

V tmavém prostoru se objevila velká zelená rotující koule. Postupně zvyšovala otáčky a vydávala zvuk, který trhal uši a rozčeřil hladinu tuhé tmavé hmoty. Útvar dosáhl maximální rychlosti světla a explodoval do bílo-zeleného ohňostroje. Hutný materiál se roztáhl a zpětná vlna zaplavila Ponga, který vypadl ze světla.
Instinkty mu nedovolily otevřít ústa a vpustit do plic sajrajt, ale měl co dělat, aby se tuhou hmotou prodral až na povrch. Otočil hlavou kolem dokola a jeho nos málem umřel.
„Doprdele, zase po krk ve sračkách a tyhle sou zrovna těsně před recyklací,“ problesklo mu hlavou. Ozval se kovový zvuk a ve stěně se otevřel otvor. Z druhé strany začala posun deska, která veškerý odpad tlačila do hladové díry.
„Kurva,“ prolétla Pongovi hlavou další myšlenka a už se řítil potrubím do zasraně hluboký hlubiny. Sračky zbavené většiny vody tlumily jeho pád a navíc měl štěstí, že se potrubí před svým koncem prohnulo do klouzačky, takže ho proud vyvrhl do velké nádrže plné nechutného obsahu.
„Kurva to byl zasranej tobogan,“ zamručel a snažil se nepřemýšlet nad tím, že příšerně smrdí, koncentrovaný výkaly s potem stékají po obličeji a lepí k sobě vousy s vlasy.

V matném světle viděl, že je v hluboké nádrži a nikde poblíž není žebřík, po kterém by mohl vyšplhat nahoru. Horší bylo, že z příšeří za mohutného rachotu sjel železný drapák s ocelovými čelistmi, který nabíral kal a odnášel někam jinam. Ponga napadlo, že tohle bude jeho jediná šance dostat se do relativního bezpečí z dosahu opravdových sraček.
Chvíli sledoval pohyby nakladače a hledal vzorec. Když si byl jistý, že ho našel, přeplaval na místo, o kterém doufal, že bude to pravé a začal čekat.
Naštěstí neudělal ve svém odhadu chybu, protože drapák dopadl pár centimetrů vedle něj a rukama rychle zachytil ocelové výstupky po jeho straně.
Levá ruka se smekla a málem spadl zpět dolů, tam kam se vrátit nechtěl. Sebral veškerou koncentraci a zapomněl na puch, jenž ho obklopoval a pravou rukou silou zabral, až se mu podařilo levou bezpečně chytit za ocelové oko. Teď už to měl jednoduchý, musel vytáhnout tělo na vrchol drapáku a pořádně obhlédnout místo, kde se vlastně ocitl.
Byl v ohromné zpracovně odpadu a okolo sebe viděl další nádrže, velké pece a vše propojené lávkami. Dunivé otřesy v pravidelných intervalech prozrazovaly, že je někde ve spodních částech gigantické vesmírné lodi. Najít cestu ven bude dost náročný úkol.
Seskočil z drapáku na jeden z ocelových můstků, nad kterými přelétal, vytáhl nůž, očistil jej a nasypal na čepel pořádnou lajnu perníku.

„Kurva, tady je smrad,“ konstatoval, rozhlédl se a usoudil, že je úplně jedno jakým směrem půjde, tak hodil mincí a vybral náhodně cestu.
Železná lávka vedla přes několik nádrží s odpadem a nepotkal ani živáčka. Už začínal pochybovat o místě, kde byl, ale zachránilo ho světlo na konci mostku. Spatřil malá okna, ve kterých prosvítaly stíny humanoidních postav.
Přišel čas přepnout do režimu zabijáka. Stínem se proplížil až k ocelovým dveřím a započal vyčkávat jejich otevření. Předpokládal, že budou vrzat a nechtěl se prozradit. Ne tedy, že by nemohl zkusit najít jinou cestu, ale rád chodil hlavními dveřmi, pokud to nebylo nezbytně nutné jinak.