1 2 3 4 5 6 7

„Solidní bordel, snad jim pojišťovna proplatí škody,“ řekl Kapitán, když překračoval sutiny a mířil k služebnímu vchodu svého podniku.
„Šéfe, za chvíli tu budou Číňani, musíme být rychlí,“ mumlal Pong, když ověřoval svůj ksicht u biometrické čtečky obličejů.
„Račte vstoupit,“ řekl elektronický hlas a dveře se otevřely.

Podnik byl prázdný, pouze ozbrojená obsluha hlídala, aby nedošlo k poškození majetku. Neprůstřelné rolety kryly okna a dveře, fasáda byla natřena speciální nehořlavou barvou. Kokot stejně pro jistotu nahodil silové pole, aby si mohli zaměstnanci trochu odpočinout. Kapitán Blázen obsadil oblíbenou pohovku s výhledem na parket a zapálil brko.
„Co budeme dělat?“
„Šéfe, teď je řada na mě. Konečně přišel můj čas a krvavá hostina smrti může započít,“ řekl takovým zvláštním tónem Pong.
„Přidá se někdo?“
„Ty vole, kvůli masakru sem tady,“ zasmál se Karlos a zapumpoval brokovnicí.
„No já nevím…,“ začal Blázen zhulenou myšlenku.
„Můj vůdce, dám na vás pozor. Musíme zjistit, co umí Mozeček a Mazlíček,“ prohlásil suše Kokot a pohlédl na dvojici nemrtvých. Blyštivé ocelové zuby v čelistech smrtelně zacvakaly.
„A ty pičo.“
„Co to kurva…?“
„Šéfe, vstoupíme do dějin masakru,“ rozesmál se Pong, až mu vypadával perník z nosních dírek.

Venku před barem už bylo srocení čínských vojáků , kteří s kalašnikovy v rukou ani nečekali až Pong následovaný dalšími projde skrz silové pole a spustili palbu. Ochranné energetické „cosi“, jak někdy poznamenával Blázen, zachytávalo kulky a drželo v prostoru. Nějaký blázen vytáhl bazuku a zkusil vystřelit. Nestalo se však nic a hlavice zůstala zaseknutá ve vrstvě energie.
„Pongu, zastav,“ řekl Kokot.
„Proč, ty vole?“
„Sleduj,“ zvedl robot ruku s ovládáním a stáhl o pár centimetrů pole. Hlavice z bazuky vypadla na zem a explodovala. Pro některé vojáky bohužel, protože část z nich právě přišla dostatečně blízko, aby schytala dávku střepin.
„Teď!!!“, zakřičel Pong a Kokot otevřel průchod v poli. Prošli do vojenské zóny a ihned se ozvala střelba brokovnice a svištění mečů. Netrvalo nijak dlouho a zem byla pokrytá první krví a prvními mrtvými.
„Šéfe, ty vole…,“ svítily Pongovy oči a dorážel přeživší.

„Kam půjdem?“ zeptal se Blázen.
„Šéfe, potáhneme na ústřední výbor a sejmene tu zasranou kedru, která to tady řídí,“ zamručel Pong a s radostí v očích pozoroval proud střílejících čerstvých čínských posil.
„Mistře Pongu, myslíš soudruha tajemníka Janga?“ zeptal se Kokot, zvedl levou rukou oblíbený Gatlingův kulomet a spustil střelbu. Doslova a do písmene rozmrdal všechny lidi, kteří se pokusili vstoupit do ulice.
„Kokote, jo myslím a co to ty pičo děláš?“
„Trochu je naklepávám a připravuji základ na sekanou. Máš snad něco proti tomu?“ lehce se zavlnil Kokotův slizký knírek.
„Ale…. Nemám, udělej si radost,“ řekl Pong a pozoroval krvavá jatka.

Když došly náboje a dav ozbrojených mužů lehce polevil, sundal Kokot vodítka z Mozečka a Mazlíčka.
„Mozky,“ řekl a ukázal rukou. Vlastně ani nemusel, protože oba dva nemrtví cítili maso, krev a mozky. Zuby zacvakaly a to co následovalo, se vlastně dá hrozně špatně popsat, jelikož nastala krvavá jízda, v jejichž čelistech končila každá hlava, která aspoň minimálně dýchala. Včetně těch civilních.

„Sekaná v pravém slova smyslu,“ zakroutila hlavou Urgha, protože si nebyla úplně jistá, jestli něco podobného v životě viděla. Dvě rychlé zkrvavené zombie s kovovými zuby přebíhaly od jednoho živého organismu ke druhému, drtily mozkovny a občas si daly trochu mozku. Obklopené stříkající krví a klepajícími bezhlavými těly působily těžce přízračně.
A za nimi se z krvavé mlhy vynořil Pong následován svými přáteli a stříleli jen tak pro zábavu ty, kteří se je pokoušeli zabít ze zálohy a různých úkrytů po střechách.

Od všeho života vyčištěná a krví vymalovaná ulice byla ztichlá, ani ptáče nepíplo. Takový klid byl v místech, kudy prošel Kapitán Blázen a jeho přátelé. Před nim až takový klid stále nebyl. Mozeček s Mazlíčkem drtili mozky, Pong ukájel meči své řeznické chutě a zbytek se prostě bavil.
Ve vražedné zábavě došli až k budově ústředního výboru, která byla chráněna spojenými vojsky čínských komunistů a Zakázané císařské gardy.
„Máme pro vás nabídku, odložíme střelný zbraně a dáme si férovku. My všichni proti vám všem,“ ohlásil čínský důstojník.
„Nemám problém, ale trochu to zjednodušíme, vy všichni proti nám třem,“ odpověděl Pong a postavil se vedle Mozečka s Mazlíčkem. Zuby kovově zacvakaly.
„To je fér,“ odpověděl důstojník a Pong vypustil studené přátele.

Ti dva se vrhli do krvavého díla tak ukrutně, že za chvíli bylo slyšet zoufalé výkřiky typu „to je nefér!“.
Na tyto slova Mistr Pong čekal, zařval jakýsi šílený kung-fu výkřik a totálně vyspeedovaný vyrazil vstříc svým obětem. Záblesky mečů se přidaly k odleskům zubů nesmrtelných a krvavý maraton pokračoval. Létal vzduchem Pong, uťaté hlavy, ruce, nohy, bojovníkům se nohy zamotávaly do kilometrů střev, jenž značně stěžovaly pohyb. Gejzíry krve tryskající z krků dodávaly celému představení dojem death metalové opery. Ostatně kdosi přinesl hudební aparát a pustil nějakej šílenej norskej nářez s neuvěřitelně rychlým zpěvákem, který temným hlasem mlel nějaký nesrozumitelný kecy o satanech, smrtích roztavením, vyhřezlých orgánech a podobně.

Kokot vyndal ze zavazadla několik židlí, stolek, slunečník a basičku vychlazených lahváčů. Zanedlouho se vzduchem neslo cinkání flašek.
„Na zdraví,“ řekl Blázen.
„Na Ponga,“ přidala se Urgha.
„Poslal si do Kapky doufám obraz, ať tam z toho taky něco maj?“ zeptal se Karlos.
„Pong má kameru na čele,“ odpověděl Kokot a vyndal grilovací soupravu.
„Žije tam ještě někdo?“ ozval se hlas z vysílačky.
„Hele, ty vole, opice,“ přijal hovor Blázen.
„Á, Kapitán Blázen, my sme hotovi, pár zmrdů zdrhlo, kastrátova a císařská loď je u vás dole.“
„Výborně, my už budeme taky končit, tak pojďte dolů, něco uvidíte. Blázen konec.“

„A ty vole,“ řekly opice skoro současně, když přišly ke stolku s orosenými lahváči. Ani se nezeptaly, vytáhly každá po láhvi, zubem sundaly zátku a vyexovaly je.
„Solidní žízeň,“ konstatoval Blázen.
„To jo, taky nám solidně vyprahlo, byla to hrozná dřina a ke konci už se začínali zmrdi bránit,“ pověděla jedna z opic.
„Ale tady to vypadá, že proběhl hodně krvavej mejdan. Ti dva vaši zombíci budou pěkně přežraný,“ rozesmála se další a pochvalně pozorovala probíhající bitku. Obránců ústředního výboru citelně ubylo, ale to nezabránilo opicím přidat ruce k dílu.

„Nevadí ti to, že ne?“ zeptala se opice Ponga a vytáhla ninja meč.
„Ani ne, jen si užijte,“ prohlédl Pong meč a ihned poznal prvotřídní kvalitu zrozenou k zabíjení.
Opice předvedly umění, které ještě nikdy nikdo neviděl. Bylo tak staré, jako byly staré opice.

Diváků přibylo, prázdných lahví také a Kokot začal grilovat divočinu s rybama. Část obecenstva přinesla vlastní židle a docela si užívala představení. Po každém dobrém triku, jenž předvedl někdo z aktérů, zatleskali a velmi pochvalně pískali. Takhle to šlo až do konce, dokud nezbyl poslední voják, kterého si Pong obzvláště vychutnal. Odhodil meč, vytáhl jehlu z jehelníčku a prudce ji vrhl. Ocelové ostří proletělo přesně mezi očima a proniklo skrz lebeční kost až do mozku, kde se roztřepila a zdevastovala kus mozkové kůry.
„Velmi tvrzená ocel, tajné šaolinské tajemství. Šéfe, teď bysme měli jít dojebat tu kedru, zmrda bez koulí a zakázanýho zmrda.“
„Pongu, souhlasím. Kokote a Urgho, jdete se mnou, zbytek půjde dorazit všechny ozbrojence, kteří tu ještě zbyli. Opice by na to mohly dohlídnout,“ řekl významně Kapitán, típl brko a zapálil nové.

1 2 3 4 5 6 7