Uběhlo několik týdnů a scéna se opakovala. Sedící zástupce čínské vlády a stojící Blázen kouřící tradičně brko.
„Soudruhu Blázne, je mi ctí vám sdělit, že soudruzi na nejvyšších místech byli velmi potěšeni předvedenými ukázkami zboží, které umíte zajistit a rozhodla se přistoupit na vaše podmínky. To vše samozřejmě pro dobro veškerého čínského lidu.“
„A to kurva rád slyším,“ rozesmál se Blázen, který poznal, že má konečně vyhráno.
„Pod jednou podmínkou však,“ dodal soudruh v kvádru.
„Jakou podmínkou myslíte?“
„Předáte nám veškeré kontakty a my si budeme řídit veškeré obchody sami.“
„Hmmm,“ zamyslel se Blázen, „nemám problém. Stejně by se mi nechtělo vozit ten radioaktivní sajrajt naší voňavou kocábkou.“
„Dohodnuto,“ podal Číňan ruku, kterou Blázen přijal a potřásli si.
„Dohodnuto,“ potvrdil svůj souhlas s obchodem.

Číňan odešel a objevil se Karlos.
„Kapitáne, myslíte, že nám konečně dají pokoj?“
„Karlos, vůbec netuším. Jen doufám, že sme jim aspoň na chvíli zalepili hubu. Účty sou srovnány a nic si vzájemně nedlužíme.“
„Aspoň nějaký pozitivum,“ zasmál se Karlos a upil z láhve, kterou nabídl Bláznovi. Ten ani nepřemýšlel, popadl ji a řádně se napil.
„Dneska budeme pařit,“ konstatoval a vypadal uvolněně.

„Šéfe, myslíte, že to byl dobrej nápad, přenechat Číňanům takovej potenciální byznys?“ přiklonil se Pong k Bláznovi.
„Pongu, byl nebo nebyl, vždycky si můžeme udělat svý zákazníky, pokud by se náhodou objevil nějakej pomatenec, kterej by chtěl takovej smrtící sajrajt,“ odpověděl Blázen a zamyslel se.
„Ty vole, co ten radioaktivní perník? Nevyšňupal si ho všechen, že ne?“
„Šéfe, neblázněte, copak sem nějakej blázen?“ rozesmál se Pong a když se uklidnil, dodal.
„Rozdal jsem ho našim nejlepším klientům, jako takovou malou raritku.“
„Doufám, že aspoň nějaký přežili,“ zasmál se zase Blázen.
„Šéfe, žijou všichni, ale víte co mi furt leží v hlavě?“
„Pongu, co za sračky máš v palici?“
„Šéfe, pořád se mi tam houpe perníková laboratoř v beztížným stavu,“ promluvil opatrně Pong.
„Pongu, ty máš v palici pořád jenom perník,“ řekl Blázen a napil se piva.
„Šéfe, ještě porno, maso, krev a meditace,“ dodal Pong, který už věděl, že dosáhl svého.
„Hele Pongu, postaráš se o projekt fabriky? Já nerozumím perníku tak dobře jako ty, uvolním zdroje a uvidím co dokážeš.“
„Šéfe, já bych vás zulíbal, kdybyste byl prachatá kunda. Díky, díky a ještě jednou díky.“
Pong byl opravdu velmi šťastný.

Střih, scéna u baru.
„Helejte, ten prudce radioaktivní perník skutečně vyrábějí zombíci?“ zeptal se Ponga stojící chlapík se zeleným obličejem, který zrovna pokukoval po barmankách a přemýšlel, jestli by je neměl vyměnit za nový.
„Jimbo, jo, už sem ti jednou celou naši story vyprávěl,“ odpověděl Pong chlapíkovi, se kterým udělali několik dobrých obchodů. Čert ví, z jakého koutu galaxie vůbec byl, ale platil dobře a o cenách ani příliš nediskutoval.
„A můžete mi toho sehnat víc?“
„Jimbo můžeme, ale přeci nechceš svý zákazníky pozabíjet. Nikdo nevydrží takový dávky radiace.“
„Tak to snad už není váš problém, ne?“ podíval se Jimbo takovým zvláštním pohledem.
„No není. Víš co? Až budeme mít skladem, ozvu se ti,“ uzavřel Pong debatu, popadl nalitou sklenici s drinkem a v hlavě se mu rodil stavební plán vesmírné továrny. Cítil vůni peněz.

Nelze si neodpustit malý autorský dovětek, který by mohl proběhnout po závěrečných titulcích této epizody. Nic velkého, jenom oblíbený pohled do blíže nespecifikované budoucnosti, protože kdy se vám zase podaří podívat do vzdálených končin, kde existují radioaktivní planety obydlené zombíky pilně obchodujícími s okolním vesmírem.
Berte to tak, že vás vezmu na malý výlet do budoucnosti vaší od nynějška jistě oblíbené planety.

Kráter se změnil. Stal se luxusním přístavem plným stromů, soch a jiných uměleckých předmětů. Návštěvník by dostal pohodlné ubytování s výhledem na radioaktivní východy slunce, které inspirovaly stovky významných umělců.
Velmi oblíbená byla opera „Východ slunce nad radioaktivním rájem“ od Mistra Mozka XVII, která vyzdvihovala těžké počátky vznikající kultury nemrtvých a opěvovala význam Velkého Kapitána Blázna, který pomohl v závěrečném boji s rovnostářskými teroristy. Zpracování bylo velkolepé. Tisícihlavý orchestr nemrtvých, dunících během východu na své hlučné nástroje, byl nezapomenutelným výjevem pro návštěvníky.

Hlavním turistickým cílem však bylo něco úplně jiného. Oživená mrtvá zvířata chovaná v klecích a nebo vypuštěná v pláních, kde oživovaly mrtvou krajinu. Pokud si myslíte, že vidíte pozůstatky Mozečkova přátelství a napadla vás souvislost s jeho malým Mazlíčkem, jste na správné stopě. Nemrtvým se během desítek let podařilo upravit původní Mozečkovu recepturu, až dokázali vrátit ze světa mrtvých mezi nemrtvé cokoliv a kohokoliv.
Postavili na tom svůj třetí nejvýnosnější byznys, protože poskytovali služby bohatým lidem, kteří se nedokázali rozloučit se svým milovaným domácím mazlíčkem. Desítky boháčů ročně mířili do místních laboratoří a přiváželi mrtvá těla svých němých přátel v různých stádiích rozkladu.
Jasně, protože víte, jaký byl jejich první nejvýnosnější obchod a víte jaký byl třetí, zůstává tedy otázka, který se stal druhým. Těžká hádanka to není, protože jejich radioaktivní perník si našel celou řadu fanoušků, kteří se nebáli rizika a kupovali ten šílenej matroš po kilech. Ne tedy, že by se jednalo o humaoidní bytosti, vždy to byla nějaká silikonová, diamantová a nebo nějak jinak chemicky odolná rasa, které nevadila troška radiace. V místním baru pojmenovaném „U Blázna“ se nedali přehlédnout. Sedávali ve skupinách u kulatých stolů, na kterých byly hromady gigantických krystalů, které rovnou pojídali, pokud tedy náhodou měli ústní otvory. Kolikrát jejich krystalická těla totiž disponovala otvorem pouze jedním multifunkčním otvorem.
Úspěšná a bohatá budoucnost.