Vesmírní dýleři - 17. Země nemrtvých

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7 8 9

Pokračovali po cestě až došli k velkým výběhům, chráněných mohutnou mříží. „Mozky. Mozky, mozky.“
„Můj vůdce, já jsem si nebyl jistý, jestli sem mu dobře rozuměl, ale chce nám ukázat nějakou zoo.“
„Zoo?“
„Ano zoo, přesně nevím jak bych to přeložil, ale pravděpodobně něco přežilo atomovou výheň.“
Blázen s Pongem se po sobě podívali a vyměnili několik nejasných pohledů.

Mozek zastavil u plotu z tyčí tlustých jako lidská ruka a tyčících se pěkně vysoko.
„Mozky. Mozky,“ řekl a zvedl krátkou tyč ze země, kterou poklepal na plot. Slyšeli několik kovových ran a zvědavě čekali, co se stane.
Najednou se přivalila prachová stěna a cosi narazilo do mříží. Prach se usadil a u plotu seděla černá obluda s bílými fleky okolo očí a velkou medvědí tlamou.
„Ty vole, atomová panda.“
„Mozky.“
„Můj vůdce, to je místní zajíc.“
„Cože? Nemůže zdrhnout a sejmout nás?“
„Mozky, mozky. Mozky, mozky.“
„Nemůže, protože je venku a my za plotem.“
„Cože?“
„Šéfe, jestli vám to nedošlo, tak teďka už vám to musí bejt jasný. My sme ti za mřížema. Pro vlastní bezpečí.“
„Neuvěřitelný,“ zíral Blázen na pandího zajíce a kroutil hlavou. Kráčeli podél plotu a Mozek v pravidelných intervalech mlátil tyčí do kovových sloupů.

„Moskí, moskí,“ zaslechl Blázen.
„Slyšeli jste to taky?“ otočil se na ostatní.
„Mozky. Mozky.“
„Můj vůdce, divocí Nemrtví.“
„Mozky, mozky, mozky, mozky. Mozky. Mozky. Mozky, mozky. Mozky.“
„Divocí nemrtví. Žijou v radioaktivní pustině a odmítají se stát součástí našeho společenství. Raději živoří v bídě a chudobě kolonií, protože věří, že všichni Nemrtví jsou si rovni a bohatství má být rozděleno rovným dílem,“ tlumočil Kokot.
„To je nějakej nesmysl, ne?“ podivil se Blázen.
„Můj vůdce, prý trochu ano. Rovnost to ano, ale ne v bohatství.“
„To je na mě příliš komplikovaný. Jak můžou mrtvoly kurva řešit bohatství nebo rovnost?“
„Můj vůdce, řekl bych, že naši hostitelé to příliš právě neřeší. Tamhle je asi staveniště.“

Zastavili před velkým stavebním mraveništěm. Sem tam nějaká postava spadla z lešení a dopadla na zem, kde napáchala další škody, ale jinak nic, co by nebylo k vidění i v jiných částech vesmíru.
„Šéfe, až na tu radiaci jako u nás doma v Číně,“ zasmál se pod skafandrem Pong.
Blázen cítil, že by si hrozně rád zahulil, ale v tom posraným skafandru si nedokázal poradit. Aby řeč nestála zeptal se na druhou otázku, která ho trápila.
„Kokote, nebude při výrobě peří vadit okolní radiace?“
„Můj vůdce, již jsem nad touto otázkou přemýšlel a dokázal jsem, že právě naopak. Výsledný produkt bude čistší a silnější než z výroby ve stavu beztíže, ale s menším vedlejším efektem. Radioaktivitou.“
„Moment, říkáš výroba ve stavu beztíže? Jaktože kurva ještě nemáme svoji vlastní fabriku?“
„Můj vůdce, já nevím. Ještě to nikoho z nás nenapadlo.“
„Pongu, pocém!“ zakřičel Blázen do komunikátoru.
„Šéfe, co se děje?“ přiběhl rychle Pong.
„Proč ještě nemáme svoji vlastní fabriku na perník?“
„Šéfe, já zírám. Konečně vám to doteklo. To je asi tou místní radiací,“ rozesmál se Pong, až se za břicho popadal.
„Mozky, mozky. Mozky.“
„Mozek se ptá, jak se nám líbí staveniště?“
„Jako u nás doma, všude je to stejný. Spíš by mě zajímalo, jak dlouho tu budeme tvrdnout,“ odpověděl Kapitán.
„Možky. Mozky, mozky,“ přeložil Kokot otázku.
„Mozky. Mozky.“
„Můj vůdce, prý dokud továrna nevychrlí první várku. Maximálně 14 dní.“
„To se snad posrali. Co tady budeme kurva dělat?“ zamručel Pong.
„Mozky. Mozky, možky, mozky. Mozky,“ zeptal se Kokot.
„Mozky.“
„Můj vůdce, cituji ‚za ty prachy, který sme vám zaplatili, tady snad můžete pár dnů zůstat‘.“
„Dobře, ať se nerozčiluje, můžeme se vrátit?“
„Mozky. Mozky.“
„Dnes večer je malé setkání okolních byznysmenů a přiletí nějací nákupčí. Jednoduše řečeno, bude kalba v místním baru.“
„A to zní kurva dobře,“ ulevilo se Bláznovi, že život zde nebude radioaktivně nudný. Než postaví fabriku, udělá si dovolenou v baru na velmi originální zářící planetě.

Vrátili se zpět na vyhlídku, kde již zbytek posádky seděl u stolu a zabíjel čas.
„Kapitáne, co budeme dělat?“ zeptala se Urgha.
„Loď a Doktor?“ odpověděl Blázen otázkou.
„Kapitáne, Doktor čeká na rozkazy a Kapka zabezpečena. Co budeme dělat?“
„Celkem nic. Dokud nepostaví fabriku, čeká nás chlastání a paření. Přiletí prý nějací hosté, tak bude večer obchodní raut.“
„Pařba. To zní lákavě, kdo platí?“
„Kurva, to sem se nezeptal, ale snad to bude na účet podniku,“ řekl suše Blázen a v hlavě přemítal o katastrofických scénářích, které by mohly nastat. S některými však příliš nepočítal.

Hosté se začali objevovat během nádherného radioaktivního západu slunce. Na letištní ploše postupně přistávaly všelijaké lodě, některé v luxusních úpravách, jiné zase na první pohled vraky hrozící každou chvíli rozpadnutím. Tomu odpovídalo i složení návštěvníků. Někteří vypadali, jakoby utekli z postapokalyptického filmu, jiní byli zase obžérsky obložení bohatstvím a luxusem.
Pong se díval dolů do kráteru a bylo vidět, že není úplně spokojen se složením přicházejících hostí.
„Šéfe, někteří budou pěkní gauneři. Hlavně bych si dal pozor na ty šmejdy, kteří obdivují naši káru.“
Blázen je viděl taky. Skupina po zuby ozbrojených jedinců v těžkých dlouhých kabátech zcela nepokrytě okukovala Kapku. Jeden z nich se zkusil přiblížit, ale zastavilo ho silové pole. Když se sebral ze země, vrátil se ke skupince a něco jim krátce pověděl.
„Pongu, moc se dneska nevyndej, budu tě potřebovat připravenýho. Tuhle část vesmíru neznáme a někteří týpci fakt nevypadají, že by dělali čistý kšefty.“
„Šéfe, jasný,“ odpověděl stroze Pong a v hlavě začal připravovat plán ochrany.

Utekl nějaký blíže nespecifikovaný čas a k velkému stolu u vyhlídky směrem k horám na obzoru, které nádherně světélkovaly pravděpodobně nějakou variací Čerenkovova záření, přišel Mozek.
„Mozky. Mozky.“
„Můj vůdce, večírek začal.“
„Dobrá, tak se asi půjdeme seznámit s místní společností,“ řekl Blázen, típl joint a postavil se.

Za radioaktivní zábavou vyrazila celá posádka, akorát Doktora nechali v lodi, protože během krátké porady usoudili, že si ponechají některá tajemství pro sebe. Mozečka s Mazlíčkem měl pod dohledem Kokot, který je předem pořádně nakrmil syntetickou mozkovou kaší.
U vstupu stál Nemrtvý a nabízel drogy. Blázen s díky odmítl a vstoupil dovnitř.
„Ach ty vole,“ vzdychl Pong, když uviděl skupinky spoře oděných samic všeho druhu. Urgha po něm loupla očima a nebohý Číňan si vzpomněl na svůj slib Šéfovi.
Dlouhý bar podél jedné stěny byl plný podivných postav, z nichž některé již viděli z rozhledny.
„Šéfe, myslím, že jsme dneska rybičky v okeánu plným žraloků.“
„Tak si pojďme dát něco k pití a zkusme se seznámit,“ řekl Blázen a zamířil k barovému pultu přes celý parket, na kterém křepčilo několik zmatených postav.
„Asi si dali ten sajrat, kterej nabízeli venku,“ konstatoval suše Karlos, který se těšil, až se posadí a udělá pár lajn. Dalo by se také říci, že Mozeček s Mazlíček budili zaslouženou pozornost a uctivě od nich dav ustupoval.
Došli až k baru, kde se okolo nich vytvořilo nápadně volný prostor a větší množství očí sledovalo jejich kroky. Blázen se svojí posádkou nebyl poprvé v cizím prostředí, tak zkušeně prostudovali nabídku a postupně objednali řádný panáky se sklenicemi piva. Výjimečně si objednal také Kokot, aby nevypadal příliš nápadně.

1 2 3 4 5 6 7 8 9