Vesmírní dýleři - 12. Velká věc
Dodělal otvory, odložil trepan a gázou očistil rány od kapek krve. Sklonil hlavu a prohlížel si tepající mozek.
„Martene, málokdo to o mě ví, ale mám rozsáhlý anatomický znalosti. Trepanaci sem dlouho nedělal a na závěr tě čeká lobotomie,“ vysvětloval Pong situaci a vytáhl z kufříku dlouhý ostrý nástroj.
„Projde vedle oční bulvy a zarazí se hluboko do mozku, geniální věc jak z psychopatů dělat beránky,“ zasmál se Číňan a vrátil jehlu zpět.
„Pongu, jak jsi na tom? Právě jsme dohráli a řekl bych, že Marten byl můj velký fanoušek. Vypadá spokojeně s moji hrou a určitě by mi chtěl pogratulovat k několika perfektním hodům kostkou,“ zvedl Kapitán hlavu od hry.
„Šéfe, já sem si užil. Myslíte, že už má srovnaný všechno, co by nám chtěl vyklopit?“
„Já bych řekl, že jo? Co myslíte?“ obrátil se Blázen k ostatním.
„Už bych dávno mluvila,“ řekla bez přemýšlení Urgha.
„Můj vůdce, já mlčím jako hrob,“ odpověděl Kokot.
„Pongu, dovol mu zazpívat písničku,“ rozhodl Blázen.
„Okej,“ zamumlal Pong a začal odříkávat náboženské verše.
„To jen kvůli atmosféře,“ řekl a zapálil ještě kadidlo.
„Vole, ať se tady neudusíme,“ zamručela Urgha, ale Pong nevnímal. Vytáhl pomalu několik akupunkturních jehel z horní části trupu a Martenovi se zkroutil obličej bolestí.
„Ano, ano, zabil jsem babičku a otce. Nikdy jsem to nikomu neřekl a vůbec mě to netrápilo. Ty svině chtěli, abych chodil do práce. Každý den do práce, ráno v pět hodin vstávat, vzít si posranou aktovku s termoskou, chlebem a řízkem nebo kusem králíka, postavit se na zastávku a jet s dalšíma kreténama narvaným autobusem do fabriky. Odstát si frontu na píchačku, pak na devět hodin postavit ke stroji, kterej bych krmil součástkama. Na to bych se vysral, já chtěl bejt zločinec, chtěl sem žít na ulici, poctivě okrádat slušný pracující a vymáhat výpalný a ne se stát posraným dělníkem. Tak sem je oba zabil a odešel. Už je to venku, mě se tak ulevilo.“
Marten byl na pokraji zhroucení.
„Co to meleš, mě je u prdele, jestli si zabil fotra a ošukal babku. Zmrde, řekni Šéfovi, co chce slyšet. Dělej zmrde,“ udeřil Pong Martena do obličeje.
„Co najednou tolik násilí?“ zeptala se Urgha.
„Taky patří k atmosféře. Povídej zmrde, jak to máš s Temným kolegiem. A vyklop všechno nebo bude Šéf nasranej. Žejo, Šéfe, že budete nasranej?“
„Pongu, budu nasranej, ale hlavně Martena nepřerušuj, byl v šoku a vypadá, že se už uklidnil a chce povídat,“ řekl Blázen a zapálil nového jointa.
„Blázne, jsem lhář a lžu pořád. Hlavně lžu o sobě. Je pravda, že jsem náhodou získal univerzitní záložní data, je pravda, že jsem jsem pochopil, co ukrývají za tajemství a je taky pravda, že jsem nikdy neměl peníze zorganizovat vlastní pátrání. Tak jsem vyvolal ďábla a kontaktoval Temné kolegium.“
„Jak se takový Temný kolegium vyvolává?“ zeptal se Kapitán.
„Temný kolegium si vás najde samo, stačí jen dostatečně rozhlásit, že máte zájem se setkat a oni se to dozvědí. Vždycky se to dozvědí,“ odpověděl Marten.
„Můj vůdce, jaktože nás ještě nenapadlo rozhlásit žádost o setkání?“ zeptal se Kokot.
„Nevím Kokote. Asi proto, že nás chtějí dostat a Martena až tak zase nepotřebují. Martenovo štěstí nejspíš je, že neví naprosto nic o našich aktivitách na Zemi a tudíž nemůže kamarádíčkům ze skautskýho oddílu říct, kde nás najdou. Havajské pláže navštěvujeme celkem často,“ zasmál se Blázen.
„Nazývají mě Velkým démonem a berou mě vážně,“ skočil do rozhovoru Marten.
„Podle mě z tebe mají prdel a jedinej důvod proč tě potřebujou je, abys hlídal, kdy vylezeme ze stanice a pak se pokusil získat souřadnice základny na Zemi. Už jednou jsi to zkusil, víme?
„To není pravda, nedostali všechny zálohy, které jsem našel. Držím je pod krkem a jen chci, aby mi dobře zaplatili,“ začal rudnout Marten.
„Takže si jen obyčejný šméčko a podrazák. Se vsadím, že i tu debilní přezdívku 'Velký démon' sis vymyslel sám. Teď máme tvůj počítač a potvrzený, že po nás jde posraný kolegium,“ suše shrnul situaci Blázen a otočil se k Pongovi.
„Pongu, já nevím jestli nám může říct ještě něco novýho, je to malá zkurvená ryba, která našla velkou uhynulou rybu a hladově přestala hlídat okolí. Žraloci využili situace a sežrali ji.“
Blázen se podíval na Martena a přemýšlel.
„Blázne, příteli, udělali jsme spolu pár byznysů a hodně jsem ti pomohl. Vem si s kolika lidmi sem tě seznámil? Kdo tě uvedl do světa galaktickýho narkobyznysu? Já. Nemohl bys být milosrdnější a vyjádřit trošku vděčnosti?“ začal škemrat Marten.
„Když já očekával něco jinýho,“ řekl Blázen.
„Co jsi čekal?“ zeptal se zaraženě Marten.
„Že mi ještě něco povíš, ale tyhle kecy mě unavují a nudí.“
„Znám velký tajemství Temnýho kolegia.“
„Jaký zase tajemství?“ zeptal se otráveně Blázen.
„Berou drogy, je to parta úchylnejch závisláků, kterým jde jen o peníze a moc.“
„Martene, to si mě teda moc nepřekvapil a ani bych neřekl, že se jedná o tajemství. My sme taky parta permanentně sfetovanejch debilů, akorát nám jde spíš hlavně o love než o podělanou moc. I sfetovanej můžeš bejt slušnej a poctivej. Ty nefetuješ a ještě navíc si pěknej zmrd,“ nekompromisním tónem v hlase řekl Blázen a podíval se po Pongovi.
„Hele, já nevím, ale řekl bych, že jeho role v tomto příběhu skončila. Pro někoho byla velmi důležitá, ale postava Martena splnila svůj účel. Potvrdila pouze to, co mi řekl Nejvyšší na planetě, kde sme se ocitli s Jednookým. Stejně by musel dřív nebo později umřít, tak ať umře teďka.“
„Šéfe, jak myslíte, udělám si pár cvičení na mozku, zvopáknu lobotomii a pak ho hodím k ostatnímu odpadu.“
„Ne Pongu, mrtvolu dáš do jeho lodi, aby našli po havárii aspoň nějaký kousky DNA.“
„Slyšel si Šéfa,“ pošeptal Pong Martenovi do ucha.
„Já nechci umřít,“ skoro s brekem ze sebe vysoukala oběť na stole.
„Nikdo nechce umřít a rozumný člověk dělá všechno proto, aby umřel co nejpozději. My, mniši z klášteru Šaolin se učíme od malička odhadnout, kdy jaké duši nastal okamžik smrti. A cvičíme, aby náš okamžik smrti přišel až v době fyzického stárnutí těla,“ dostal Marten malou budhistickou přednášku.
Pong přisunul židli, usadil se a strčil skrz vyvrtaný otvor jeden ze svých skalpelů přímo do mozku. Martenovo tělo sebou lehce škublo a veškeré svalstvo od pasu dolů se uvolnilo.
„Posral si se kamaráde, to se umírajícím stává,“ řekl sedící Pong a pokračoval ve svých operacích.
Blázen s Urghou vstali od stolu, odkud je vyhnal puch hoven.
„Doprdele Pongu, měl si dávat pozor! Kdo to bude zase uklízet?“ rozčílila se Urgha a nasraně šla napustit kýbl vodou a připravit úklidové prostředky.
„Pongu, nic nám novýho nám neřekl, skonči to s ním,“ řekl Blázen a šel se vysrat.
„Tak vidíš Martene, začal si nudit a kdybys promluvil hned na začátku, mohli sme ušetřit Kapitána a čtenáře zbytečnýho násilí. Je mi líto, že skončíš blbě, ale pro další děj nejsi potřebný. Víš co bys mohl udělat a tím odčinit svoji vinu za ztracený čas?“
„Netuším…?“
„Mohl by ses omluvit za promrdaný čas,“ odpověděl Pong a začal čistit lobotomovací jehlu. Marten zmlkl a přemýšlel.
