Marten se potil a Pong ho pomalu obcházel. Pak zarazil několik jehel do krku a sedící muž ztuhl.
Číňan rozložil na stůl masážní ubrus, zapálil voňavé svíčky a vonné tyčinky, vytáhl vonné olejíčky, až Kokot zaslintal. A velkou sklenici s pijavicemi.
„Co? Co? Co to…?“ zkusil promluvit Marten.
„Jazyk ti funguje, skvělá metoda, vyslýchaný sebou neškube a nemůže zranit sám sebe. Vyslýchající nebude zraněn a současně může bezpečně vyslýchaného zranit. Užijeme si jistě hodně zábavy a doufám, že vydržíš dlouho mlčet. Teď už ti jde jen o čestnou a milosrdnou smrt. Na konci rád promluvíš a ulevíš své duši. Nikdo se nebude zlobit, že jsi zradil zmrdy, se kterejma si upekl tuto nechutnou sračku a odejdeš ze světa smířen sám se sebou.“
„Co, co kdybych promluvil nyní?“ zeptal se opatrně Marten, který přemýšlel, jestli by nebylo přeci jen lepší zmizet někam do jiný galaxie.
„Kamaráde pozdě, to bys mě fakt nasral a rozřezal bych tě hned na místě bez milosti i s tím rizikem, že na mě bude Urgha nasraná, protože dvakrát po sobě mejt podlahu nasere každýho. Rozumíme?“ důrazně řekl Pong a povalil Martena na stůl. Rozřízl mu oblečení a odhalil holou hruď.
„Takový holátko, to se budou moje holky mít,“ zasmál se Pong a sundal Martenovi ponožky a kalhoty.
„Začneme jehlama pod nehty, dobrej začátek, nemyslíš?“ řekl Pong a vrazil pod každý nehet u prstů na nohou dvě až tři jehly. Marten zaskučel.
Pong vytáhl jehly s vonnou tyčinkou na konci, kterou zapálil a postupně všechny zapíchal do lýtek a stehen.
„Trošku rozhodím čchi narušením toku životní energie v zakázaných meridiánech. Něco pocítíš.“

Marten se díval, jak mu do nohou Číňan zabodává jehly a v mozku mu pomalu vyrůstala bolest, která se zvětšovala a nedala se popsat jinak než řevem. Strašně moc chtěl říci, že všechno poví, ale bolest mu nedovolila vydat srozumitelnou hlásku. Pong pomalu dokončil svoji práci, velkou péči věnoval odříkání rituálních slov a přešel k hlavě své oběti.
„Já vím, strašně moc bys nám všem chtěl říci, že řekneš všechno, jen aby ta zasraná bolest skončila. Jenže to sis měl rozmyslet dřív, teď seš v mý moci a dokud nebudu chtít já nebo Šéf, nepromluvíš.“

Hlasivky ochraptěly a Marten vzdal zápas s vlastním já. Tělem mu probíhaly jemné záškuby a obličej se kroutil bolestí. Pong mu vložil mezi zuby dřevěný kolík.
„Šéfe, to aby si nepřekousl jazyk, jinak by nemohl mluvit. Dám mu svý pijavice, to něco uvidíte. Tyhle pijou krev fakt solidně dobře. Speciální odchov,“ s nadšením v hlase řekl Pong a začal svými ocelovými hůlkami vyndavat ze sklenice jednu pijavici za druhou a postupně je přikládal na odhalenou hruď.

Pijavice se chvíli tvářily laxně, ale postupně začaly ožívat a zakously se do kůže. Začaly pít krev a pily velmi vydatně. Za nějaký čas byly desetinásobné, velké slizké hnusné bečky krve přisáté k tělu. Martenova tvář zbledla a kolík mu vypadl z úst. Pong pochopil, že bude potřeba dát chvíli pauzu, aby si Marten oddechl a nožem odřízl nacucané pijavice z hrudi. Na těle zůstaly díry do masa, protože se mršky zakously hodně hluboko.

Pong vyndal skleněné baňky, zapálil léčivou svíčku, jejímž plamenem očistil od zlých duchů vnitřek skla, které poté položil na otevřené rány. Podtlak vytlačil trošku krve a rány se uzavřely.
„Šéfe, co kdybych mu dal kapačku, vydrží nám déle.“
„Klidně Pongu, dodělej si ten svůj obřad. Stejně máme rozehranou hru,“ odpověděl Blázen, protože během výslechu vybalil „Člověče nezlob se“ a s Urghou a Kokotem rozehrál partii. Pong pochopil, že vše je plně v jeho režii a tak vyndal nástavec s kapačkou, zavedl Martenovi kanylu a pustil mu do oběhu výživný roztok s cukrem. Marten vzdychl a vzdychl ještě jednou, když Číňan zavedl cévku.
„Šéfe, se omlouvám, ale aby vám to nepochcal.“
„Jasný, hlavně aby se neposral,“ dodal Blázen.
„Kapitáne, vy ste hlava pomazaná, Šéfe,“ smál se Pong.
„Dám pozor,“ dodal.

„Víš něco o elektrostimulaci?“ podíval se Pong do tváře Martena. Ten pouze zakoulel očima a myšlenka, která v těch očích byla, ústy nevyšla.
„Ne, nebudeš mluvit o Temným kolegiu nebo aspoň dokud nedostanu chuť si to poslechnout a elektrostimulaci nejspíš znáš,“ povídal Pong, současně z kufříku vytáhl defibrilátor a sundal ochranné fólie z elektrod.
Chvíli se díval Martenovi zasněně do očí, poté mu přiložil na hruď kovové destičky.
„Ještě pořád nechci abys mluvil a ani ještě nezemřeš. Budeš si každopádně připadat jako v místnosti, kde někdo zhasíná a rozsvěcí žárovku. Moje oblíbená část. Připojím sondu a nechám pracovat automatiku.“
Pong zapnul defibrilátor a Marten sebou poprvé škubl. A za chvíli zase a pak opět a opět. V pravidelných pomalých intervalech, jako kdyby voda kapala.
„Vyhrála jsem!“ vykřikla Urgha.

Marten koulel očima, když Pong vypnul masáž srdce.
„To by asi mohlo stačit. Dáme pauzu, musím si taky odpočinout a ty mezitím nabereš trošku sil,“ řekl Pong a pustil Martenovi do žíly trochu energie z roztoku. Posadil se k Bláznovi, připravil několik lajn perníku a sledoval hru.
„Šéfe? Mám ho už nechat promluvit?“
„Pongu, ještě ho nech chvíli přemejšlet,“ odpověděl Blázen a krátce se podíval na ležícího Martena. „Nevidím takovej ten upřímnej pohled v jeho očích.“
„Šéfe, když myslíte, mě už přijde upřímnej celkem dost,“ řekl Pong, šňupl lajnu a vrátil se ke své práci.

„Martene, slyšel si Šéfa. Já vím, že tak hrozně bys chtěl mluvit, ale nejde to, zatím to ještě pořád nejde. Já vím, že je ti to líto, ale mě rozhodně ne. Musíš získat přesně ten pohled, kterej chce vidět Šéf,“ povídal Pong mezitím, kdy se přehraboval v kufříku.
„Já nevím, jaký nářadí na tebe mám použít můj nový kamaráde. Mám tu takové pěkné nástroje, ale Šéf a Urgha by se zlobili, kdybych je použil. Nadělají nepořádek. Musím najít něco méně invazivního.“
Marten cukal hlavou, chtěl křičet, ale ústa odmítala spolupráci.
„Ále, ále, ále copak to tady máme,“ rozjasnil se Pongův obličej a vytáhl starý ruční trepan alias trepanační vrták.
„Podívám se co máš v hlavě, tuhle hračku jsem už kurevsky dlouho nepoužil. Víš co to je?“
Marten zakroutil hlavou, v hlavě mu prudce bušilo a v tepnách rychle pulzovala krev.
„I kdybys věděl, stejně bys nepověděl,“ zasmál se a přešel k Martenově hlavě. Nožem vyholil temeno a propiskou nakreslil křížek pro označení místa, kde vrtat. Křížků bylo nakonec více.
„Nejdřív ti vyvrtám díry do hlavy a potom řezacím drátem provedu několik chirurgicky přesných řezů a odstraním pár laloků, který nebudeš potřebovat k mluvení,“ pověděl Pong a začal vrtat. Místností se ozvalo skřípění kosti.
„Pongu, můžeš to trochu ztišit?“ poprosila Urgha, „ruší mě to při hře.“
„Urgho, pár minut. Kost klade mírný odpor,“ zamručel Pong a pokračoval v ručním otáčení vrtáku.