1 2 3 4 5 6 7 8 9

Artík mlčel, vyčkával a Prdelka udržoval vesly loď v rovnováze.
Moře se otevřelo, Prdelka vychytal vlnu, přes kterou bezpečně převedl člun a Artík stál tváří v tvář před ohromnou žabí tlamou na těle vodního ještěra. Neztratil ani sekundu, hodil laso, přeskočil na krk žabí hlavy a vrazil do něj tyč s bodcem. Zvíře zařvalo, ukázalo svůj jazyk, kterému se Prdelka jakž takž vyhnul a vzdalovalo se opačným směrem. Prdelka s člunem zamířil zpět k jachtě.

„Co bude dál?“ zeptal se zvědavě Blázen.
„Budeme čekat než je zkrotí a vrátí se, pak si zajezdíme my,“ řekl Prdelka a otevřel lahváče. Začalo čekání, které krátili pojídaním suši, grilováním masa, popíjením alkoholických nápojů, užíváním drog a sexem.

Uběhl nějaký čas a začínalo se stmívat.
„Noční jízdy nejsou špatný, lampy máme, bude zábava,“ promluvil Pupík a bedlivě prohlížel dalekohledem obzor.
„Vracej se, Prdelko, připrav lana a vodící udidla.“
Prdelka uposlechl příkaz, spustil provazový žebřík a zapnul lampy. Okolí lodi se osvětlilo a spatřili zcela mokrého Artíka s Vlkem, jak pohodlně sedí na svých nových zkrocených vodních ořích.
„Hustý to bylo. Karkulko, připrav mi dvojitej rum,“ zakřičela Vlk.

Prdelka skočil za Artíkem, pohladil žabí hlavu a nasadil udidlo.
„Pěkná práce, vypadá vyčerpaně, asi jste jí dal co proto, že?“ sladce se zeptal Prdelka.
„Dostala pěkně na holou, dvakrát sem se udělal,“ zasmál se Artík, předal otěže Prdelce a vystoupil na palubu, protože měl chuť na pivo.
„Pongu, slušnej matroš, dáš mi ještě?“ zeptal se.

Blázen konečně pochopil, co mysleli tím ježděním. Sice se ze začátku poněkud obával o svoji bezpečnost, ale přišel žábosaurovi na chuť a docela si užil vodních radovánek. Všichni se postupně vystřídali, proběhlo několik závodů, lovu ze sedel i bez sedla, nezapomněli udělat pár fotek do albíčka a když byli zrovna v nejlepším a pili drinky na svých mořských koních, zvedl se sloup vody a z vody zaútočilo podivné monstrum v podobě žraloka se třemi hlavami.
„A do píče,“ suše řekla Vlk a hrábla rukou po tyči s bodcem.
„Toho jsme tu zrovna nečekali, ale co se dá dělat, zkurvenej žralok,“ odplivl si Artík.
„Můžu to zabít?“ zeptal se Pong.
„Můžeš, ty vole, stejně bysme ho zabili,“ řekl Artík a Vlk pokývala hlavou.

Pong radostí zahvízdal, vzal laso, meč a čekal až se mořská potvora přiblíží dostatečně blízko. Ve vhodný okamžik hodil lasem, jenž se zachytilo za prostřední hlavu a vlastní energií elegantně přeneslo Ponga za krk žraločí hlavy. Přitáhl lano, pořádně si jej omotal kolem zápěstí a nohama pevně sevřel krk zvířete. To se vzepřelo, ale Ponga neshodilo, ten využil chvíle překvapení a elegantně uťal levou hlavu. Žralok se pokusil potopit, ale lano kolem krku mu v tom bránilo, takže se musel vynořit a Pong byl v sedmým nebi.
„Jezdce na tříhlavci jsme dlouho neviděli. Odvážnej hoch,“ pochválil Pongův výkon Artík a s jiskrou v oku sledoval Ponga krotícího žraloka. Mezitím Číňan připravil tvora o hlavu pravou a vytvořil tak normálního žraloka.
„Šéfe, už vypadá jako mrdka u nás doma,“ smál se vyjetý Pong.
„To jo,“ odpověděl zhuleně docela slušně opilý Blázen.
„Se mi snad všechno jenom zdá,“ zamručel a díval se na oblohu.

Číňan ještě chvíli řádil, nakonec se nechal žralokem dovést až k provazovému žebříku, kterého se chytil, poděkoval a sťal zbývající hlavu. Vyškrábal se na palubu, otevřel lahváče, udělal pár lajn a začal odpočívat. Byl to náročnej lov.

V noci ještě zapařili, udělali pěknej velkej ohňostroj, Vlk předvedla několik obřadních tanců a propustila zkrocené mořské tvory. Posloužili dobře, žrát se nedali a rybího masa měli dost pro celý hotel.

Rozednívalo se, když se vrátili na břeh.
„Pěkná jízda,“ ocenil Blázen výlet na jachtě a šel si lehnout.

Rozhodli se jeden den vynechat a využít ho k rekonvalescenci po předchozích vyčerpávajících dobrodružstvích. Celý den spočíval v povalování se v lehátkách, v popíjení mixovaných alkoholických nápojů, užívání drog a koupání ve vodě teploty dobré kávy. Večerní párty proběhla v odlehčeném stylu pouze dole bez a Karlos se vypařil kolem půlnoci s hláškou, že ho zase začaly bolet koulet.

„Proč se tomu stolu říká švédský stůl?“ zeptala se zvědavě Karkulka.
„Proč máš tak velkýho čůráka?“ zeptal se na oplátku Pong, když spolu stáli frontu u švédského stolu.
„Švédský stůl, švédsky smörgåsbord, je způsob podávání jídla pocházející ze Skandinávie,“ řekl Karlos.
„Co je to Švédsko?“ zeptala se zase Červená Karkulka.
„Země, která už neexistuje,“ zasmál se Pong.
„Proč neexistuje?“
„Protože prohráli ve válce,“ řekl Karlos.
„Tak proč se tomu stolu říká švédský stůl, když prohráli?“
„Protože to je jediný, co po nich v dějinách zůstalo,“ odpověděl Karlos.
„Ještě švédská válka zůstala po švédech, nezdržujte a berte si,“ ozval se z fronty Blázen.
„Šéfe jasný, ještě nezapomeňte na ‚Švéďáka‘,“ dodal Kokot stojící opodál. „Jakej švéďák?“ zeptal se Blázen.
„Přece Dolph ze Švédska, po Hitlerovi druhý nejslavnější herec dvacátého století,“ odpověděl encyklopedicky Kokot a pohladil si knírek.

Po lehké snídani se výprava sešla na pláži, kde již skupina mužů v růžovém chystala koně na cestu.
„Královno Pomelo, Vlku, Červená Karkulko, děvčata a vážení zábavní cizinci. Bylo nám potěšením se s vámi setkat a strávit několik velmi nezapomenutelných okamžiků,“ začal proslov Artík.
„Kapitáne, to snad nemusí ani bejt, potěšení bylo na naší straně,“ řekl Blázen.
„Kapitáne, já si také vážím vaší přízně, ale dovolte nám vám předat několik dárků na rozloučenou,“ pokračoval Artík.
„Pindíku, začni mi podávat jednu krabičku za druhou,“ otočil se Artík k jednomu z mužů v růžovém. Ten vzal ze stolu první krabici v růžovém balicím papíře s růžovou šňůrkou a podal ji Artíkovi.
„Pro královnu Pomelu růžový elektronický robertek s diamantovými hrbolky rozkoše dálkově ovladatelný,“ podal první krabičku do rukou královny.
„Pro Vlka jedno růžové elektronické dildo nadživotního rozměru s černým vrcholem,“ podal druhou krabičku, pak se chvíli rozhlížel a promluvil.
„Pro vás ostatní nic nemám, kromě standardních upomínkových předmětů.“
Z davu se ozvalo nesouhlasné zamručení a výkřiku typu „já už mám hromadu tradičních růžových nesmyslů“.
Artík dělal, že rýpavým poznámkám nevěnuje pozornost a pokračoval.
„Nechali jsme vyrobit naše sošky z nezávadného hygienického plastu s pěknou a realistickou imitací růžové pokožky, středně pružné, každé s unikátním identifikačním číslem a podpisem.“
Dav opět zašuměl a jakýsi ženský hlas zahlásil.
„Si to můžeš strčit doprdele, debile.“
„Omyl, do prdele si nás můžete strčit vy, říkal jsem přece, že soška je vyrobená z hygienického omyvatelného plastu.“

Blázen se rozhlédl po ostatních a poznal jim ve tvářích, že čekají na jeho rozhodnutí. Za svoji posádku slušně poděkoval a převzal upomínkové předměty.
„Máte před sebou opravdu velký úkol, na jehož splnění bude záviset osud nás všech. Jestli zklamete, zemřeme spolu s vámi. Nedopusťte to,“ důrazně poprosil Artík a ostatní muži v růžovém pokývali hlavami.

Pong zakroutil hlavou, Karlos dělal, že nic neslyšel a Blázen tupě zíral s jointem v ruce, netuše co odpovědět.
„Neříkejte nic, ve správný čas a na správném místě všichni pochopíte,“ ukončil jeho rozpaky Artík.

Proběhla větší výměna polibků, nasedli na koně a pomalu se celá výprava vydala po břehu moře vstříc slunci.
„Dnešní noc strávíme venku pod širým nebem,“ řekla Pomela.

Putování s koňmi po písečném břehu se neslo v uvolněné náladě s drinky, jointy, střelbou po všem v okolí a občasným sexem v písku.

„Můj vůdce, nemáte pocit, že je něco špatně?“ zeptal se v jednu chvíli Kokot.
„Můj milej Kokote, všechno je špatně,“ odpověděl Blázen, kouřil joint a ani se po Kokotovi nepodíval.
„Jawohl, můj vůdce.“

Slunce pomalu zapadalo, výprava ustala v halasné zábavě a unaveně seděla v koňských sedlech.
„Brzy dorazíme k našemu nočnímu tábořišti,“ řekla Vlk Bláznovi.
„Už bylo na čase, bolej mě stehna a mozek,“ zamručel otráveně Blázen, protože přemýšlel, jestli je ve správným příběhu. Všechno, ale vypadalo ujetě tak nějak normálně.

„Huráá! Konečně! Ó můj bože, ó můj bože!“ ozvaly se ženské výkřiky.
Pong se leknutím otočil, ale děvčata pobídla koně k cvalu a zamířila vstříc světlu majáku, které se objevilo na obzoru.
„Maják na konci světa, pěkný místo,“ zasněně řekla Pomela a odcválala.
Blázen se rozhlédl po svém doprovodu a zamířil taky za světlem.

Před majákem stál hrbáč a povídal si s dívkami. Blázen a jeho společníci sesedli z koní a udiveně se rozhlíželi.
Několik kamenných budov s rozsvícenými okny obklopovalo malé kamenné nádvoří se stájemi pro koně.
Blázen šel za Pomelou a Vlkem, které se bavily s hrbatou postavou.
„Ste říkaly, že budeme spát pod širákem a zatím vidím baráky, okna, stáje a fakt pěknej maják.“
„Tohle je Kvasimoda, strážkyně majáku a místního bordelu,“ představila hrbáče Vlk.
„Bordelu? Tady je bordel?“ vykřikl radostně Pong.
„Šikmooký mladíku, přímo támhle,“ ukázala Kvasimoda rukou k jedné budově. „Šéfe…?“ otočil se Pong k Bláznovi.
„Běž, ty vole, prosím tě,“ odbyl ho Blázen a v duchu si říkal, že stejně tomu nadrženému magorovi nemá smysl bránit.
„A co teda to spaní pod šírákem?“
„Kvasimodo, máš volnou terásku?“ zeptala se Pomela.
„To víš, že jo, krásko moje,“ odpověděla Kvasimoda a Blázen si ji měl konečně čas pořádně prohlédnout. Až na obarvenou bradku a obočí vypadala žensky, ale bál se po všech zkušenostech pomyslet, co se může schovávat pod hrbem.
„Pojďte za mnou,“ odpověděla a odvedla je k okraji útesu.
„Cože..?“ podivil se Blázen, když se podíval přes okraj dolů a uviděl hluboko pod sebou plošinu ve skále.
„Teráska, privátek, pohodička, romantickej výhled a velký intimčo,“ zasmála se Kvasimoda a zmizela za okrajem.
Karlos se opatrně podíval, kam spadla a všiml si schůdků vytesaných v kameni.
„Pojďte za mnou a nebojte se. Jiná cesta není,“ zakřičela Kvasimoda a smála se.

1 2 3 4 5 6 7 8 9