Kovový obličej se podíval po Pongovi, usmál se a pomalým krokem začal přibližovat. Spolu s ním se přibližovala havěť a každému muselo být jasné, že nejdříve čeká Číňana prosekat se větším množstvím mutantů a až nakonec přijde na řadu samotný Mrdač.
Pong se nadechl, vytáhl meče a rozeběhl se řeži vstříc. Nejdřív vyřešil problém s pavouky, protože jejich velká hnusná chlupatá těla na dlouhých nohách v něm vyvolávala potřebu zvracet. Jakmile byli mrtví, nic mu nebránilo vrhnout se na ostatní. Mrdač svým kovovým pohledem pozoroval nastalou bitku a v duchu nepředpokládal, že Pong vyvázne živ.

Pong si ale docela užíval. Dostal se do tempa a systematicky zabíjel jednoho protivníka za druhým. Mrdač si to ještě neuvědomoval, ale kdyby měl špetku smyslu pro humor, tak scéna, kterou měl před sebou, by rozesmála určitě několik diváků v kině. Na první pohled zcela neschopní, komicky potácející se mutanti a lacině vypadající stvoření, které by se hodila do céčkového filmu s minimálním rozpočtem, musela vyvolávat úsměv na obličeji, protože něco tak blbého dokáže vymyslet málokdo. Mezitím tím vším chaosem tančil Pong a zanechával za sebou těla bez hlav a proudy krve tryskající vzhůru. Celé to působilo dojmem krvavé fontány a Mrdačovi začal v hlavě hlodat kovový brouk. Dostal takový zvláštní pocit.

Trvalo ještě chvíli, než si Mrdač ve svém kovovém mozku uvědomil, co je špatně. Když už si to uvědomil, Pong zabíjel poslední kousky nepřátelských tvorů. Jakmile měl hotovo, přebrodil se přes krvavé jezero a došel k Mrdačovi.
„Slabý, velmi slabý. Co teď?“ řekl Pong.
Mrdač mlčel, nic neříkal a z parku se vyplazili hlemýždi velikosti býka.

Pong zkřížil meče, ostří cinklo o ostří a rozeběhl se naproti Mrdačovi. Předvedl efektní výskok s otočkou, ve které odsekl kovovou ruku a hlavu. Dopadl oběma nohama na zem a vítězoslavně se usmíval. Jeho radost však netrvala dlouho, protože po několika minutách se hlava a ruka roztekly a kovové louže se začaly přibližovat k ležícímu tělu. Krkem vtekly dovnitř a Pong sledoval, jak se znova vytváří ruka a hlava.
„No to mě poser,“ zamumlal a čekal do chvíle, kdy se začal Mrdač zvedat. V ten okamžik opět zapojil své dva meče, ale kovový muž se začal bránit. Pong nemohl z hrudi vytáhnout zaseklé meče, musel je pustit a odběhnout kus dál. Rychle vytáhl výbušné koule a hodil je proti nepříteli. Ozvala se ohlušující rána, záblesk a objevila se ohnivá koule, ze které vyšla lesklá postava, jakoby se naprosto vůbec nic nestalo a natáhla ruku, ze které vyletěl kovový šíp. Pong uhnul na poslední chvíli , střela mu proletěla tak blízko ucha, až ucítil tlakovou vlnu. Neměl příliš času k rozmýšlení, protože o pár desetin sekund později musel unikat dalším střelám, které chrlil Mrdač jednu za druhou.

Usoudil, že nemá smysl mu oplácet běžnými konvenčními zbraněmi a začal rychle přemýšlet nad alternativní metodou zničení stroje z tekutých kovových krystalů. Spatřil v zadní části areálu uskladněné nádrže s nějakým plynem. Přiběhl rychle k nim a bystrým pohledem zjistil, že se jedná o tekutý dusík.
„Ani to nezkoušej, to je stará finta,“ zakřičel Mrdač a vystřelil dávku kovových šipek, které se zabodly velmi těsně vedle Ponga, jenž se nezdržoval a urazil ventil první nádrže. Vytryskl silný proud mrazivě studené kapaliny a rozlévala se po zemi.
Mrdač se zastavil na okraji dusíkové louže, prodloužil prst a ponořil jej do kapaliny. Vyndal jej, konec byl zmrzlý, odpadl na zem a rozbil se tisíc malých kousků.
„Až se to ohřeje, vrátí se zpět. Blbá situace, nemáš mě jak zničit,“ zasmál se Mrdač. Pong propadal mírné bezradnosti, proto urazil ventily od druhé a třetí nádrže. Tlak hnal tekutý dusík ven a plyn se potřeboval rozpínat. Mrdač se prvnímu proudu dokázal uhnout, ale ten druhý ho zasáhl do boku, vyrazil z těla kus kovu a doletěl tak daleko, že si nejdřív žádný z aktérů nevšiml, co se vlastně stalo. Ozvalo se totiž velmi zvláštní pšouknutí, vzduchem proletěly hroudy slizu, masa, vnitřností a nějaký zvláštní tvrdé šrapnely, které se zasekávaly do všeho, jenž se jim připletlo do cesty.
Pong se na poslední chvíli dokázal schovat za jednu z nádrží a měl to tak akorát, protože slyšel kusy létajících desek.

Nějakou chvíli čekal, než si začal být jistý, že je bezpečno. Opatrně vystrčil hlavu a podíval se ven. Dusík se již odpařil a zůstala po něm jen spálená země. Vše okolo bylo pokryto odpornými kusy, po stromech, po plotě a všude okolo visely kusy divných těl. Zvedl ze země jeden ze šrapnelů a prohlížel si ho.
„Ty vole, to vypadá jako…,“ zamručel a podíval se směrem, kterým vystříkl kapalný dusík. Dva hlemýždi byli ještě živí, zbytek zásahem kapaliny zmrzl, vybuchl a rozletěl se do okolí. No, hlemýždi. Pong ještě nic takového v životě neviděl, dvě odporná přerostlá stvoření velikosti krávy a telete, se dvěma páry tykadel, zanechávajíce za sebou slizkou stopu.

Obešel hlemýždě zezadu a plížil podél hlenu. Najednou se mu jeden cíp obleku zachytil a Pong ucítil, jak jej sliz začíná vtahovat. Chvíli škubal a trhal, ale nakonec musel odříznout cíp obleku, aby mohl pokračovat a nepřilepil se jako moucha k pavoučí síti. Hlemýždi se začali otáčet a jejich radula vypadala opravdu hladově.
Pong si na poslední chvíli uvědomil, že potřebuje něco velmi ostrého, aby prošel ochranou hlenovou vrstvou, proto vytáhl své kovové jídelní hůlky, na jejichž konce přidělal po jedné výbušné kouli a připravil se k akci. Nejdříve vyskočil na ulitu hlemýždího telete a zarazil do ní, těsně nad hlavu, jídelní hůlku až po kouli. Hlemýžď sebou otřásl, pravděpodobně ho to mírně zabolelo, ale to už Pong letěl vzduchem ladným saltem a přistál na hlemýždí krávě. Ta už tušila, že se děje něco ne příliš dobrého a tak se snažila Ponga setřást. Jenže ten se nedal, zarazil jídelní hůlku jak nejhlouběji mohl, seskočil a utíkal pryč.
Stihl se schovat za zbytek stromu, když se ozvaly dva výbuchy a vzduchem proletělo pár kilogramů hlemýždího masa a ulit.

Zbýval už jenom Mrdač. Pongovi bylo divné, že se nepřihlásil o svá práva. Prudil celou dobu a teď najednou nic. Procházel bitevním polem a pátral po čemkoliv, co by ho mohlo přivést na stopu. Pravda, nemusel pátrat dlouho, Mrdače našel celkem rychle a vypadal velmi špatně. Byl sice ještě živ, ale to co z něj zbývalo se rychle zmenšovalo a on už jen nesrozumitelně mekotal.
„Já ti sice nerozumím, ale řekl bych, že konečně přišel čas se posrat a zdechnout,“ konstatoval Pong, díval se na rozpouštějící kovový trup a přitom ho napadla menší sviňárnička. Vytáhl ze záhybů solničku a posypal kovový obličej. Nastala reakce, kterou očekával, sůl zabublala a urychlila reakce. Mrdačův kovový nářek zamrazil v zádech a z toho, co zůstalo z jeho prdele, vyšla hromádka kovových hoven. Trhl sebou a definitivně se rozpustil. Zbyly jen dva meče.

Pongovi velmi rychle došlo, že Mrdače zabil hlemýždí sliz, který ho zasáhl v plné síle. Agresívní hlen reagoval s kovem a počal ho rozpouštět. Uvědomil si, že Mrdače zabilo jeho vlastní stvoření a přišlo mu to komické. V klášteře jim pořád vtloukali do hlavy, že čím kdo zachází, tím také schází. Tyhle moudra starých Mistrů Ponga vždycky sraly. Zastával názor, že schází jen ten, kdo je sláb a nepřipraven.

Posadil se na lavičku a připravil několik čár perníku. Vydal dost energie a měl tušení, že se blíží k cíli. Vytáhl mapu, kterou našel na začátku a studoval ji. Nebyl si jist, ale měl pocit, že když se díval do mapy, přibyla do ní cesta a nakreslila se šipka. Perník zase začínal pěkně šlapat a ozvala se potřeba sraní. Jak příroda poručila, tak vykonal.